Nabízím Vám k přečtení text svého článku s názvem „Rusko: Svaté, milované, široké“, uveřejněného v roce 2004 v časopise Přítomnost.
Když jsem v roce 2004 psal tyto řádky nenapadlo mě, co všechno se během těch dvanácti let stane, ani jak moc to bude negativní. Ruský režim se je možné pokoušet nahlédnout a analyzovat z různých úhlů pohledu, ale znalost ruských dějin a podoba státních ceremoniálů, jakou je například přehlídka na Rudém náměstí, jsou užitečným vodítkem. O současném Rusku vypovídá nesrovnatelně lépe, než dnešní podoba moskevského International Business City Center, nebo hodnoty rublu či ruských akcií, to, co je prezentováno při přehlídce. Už zase tanky, jaderné zbraně, letadla, pocit obklíčení a neporazitelnosti, které vyplývají z heroické minulosti. Rusko nekouká vpřed, ale vzad.
A pokud jde o vlak, tak Putinův na trať vyrazil a zastávkami jsou Gruzie, Krym, Donbas a Sýrie… Interval mezi nimi se zkracuje a už zase zní: „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.“ Jen čert ví, jaká bude další zastávka a kdy tam vlak dojede.
Rusko: Svaté, milované, široké (Přítomnost 2004)
V průběhu dvacátého století přinesly nacionalismem vybuzené vášně zkázu a zmar do snad všech částí Evropy. Čím větší etnikum, jazykové nebo náboženské rozdíly byly původcem takového běsnění, tím horší byly škody. Je proto nanejvýš potěšitelné, že se malá Česká republika stala členem EU, která se programově snaží nacionalistické projevy potírat a odbourávat, i když poslední závažný případ – Kypr, nedopadl nejlépe.
K manipulaci s masami čerpá současná státní moc inspiraci z pramene identity ruského národa od šerého dávnověku po dnešek.
Bez ohledu na to, zda jsme příznivci či odpůrci procesu evropské integrace, se zdá, že bráno z makroperspektivního pohledu směřuje geopolitická realita Evropy k rozdělení kontinentu na dva makroregiony: integrovanou Evropu a Rusko. Jak se k otázkám nacionalismu postaví Rusko, největší stát světa, a „pravoslavní“ Rusové, ještě stále nejpočetnější evropský národ?
Síla jednolitosti
Studenti se běžně učí, že první světová válka přinesla rozpad tří velkých multietnických říší: Rakouska-Uherska, Osmanské říše a carského Ruska. Zatímco v prvních dvou případech to platí, ve třetím případě tomu bylo jinak. Rusko, přejmenované na Sovětský svaz, si udrželo téměř všechna carská teritoria a navzdory proklamovanému internacionalismu v područí říše i nadále žily desítky milionů neslovanů a nerusů. K zásadní proměně došlo se zpožděním 74 let, kdy se SSSR v roce 1991konečně rozpadl. Právním nástupcem Sovětského svazu je dnešní Ruská federace. Obrovské územní ztráty (z původních 22 milionů km2 zbylo „pouhých“ 17,5 milionů km2), které jsou jak v Rusku tak v zahraničí vnímány jako viditelné oslabení, však znamenaly zásadní posílení Ruska z hlediska homogenity obyvatelstva. Vladimír Baar k tomuto problému uvádí: „Na konci existence SSSR etničtí Rusové tvořili pouhou polovinu obyvatelstva Svazu, nyní představují bezmála 82%, a pouze v několika málo subjektech federace netvoří většinu. Počet menšin je sice značný, statistiky jich obvykle vykazují kolem 90, z toho však 20 připadá na příslušníky sousedních národů (např. 4,5 milionu Ukrajinců nebo 1,8 milionu Bělorusů). Vlastní, tzv. autochtonní menšiny jsou však až na výjimky málo početné – pouze čtyři mají více než jeden milion příslušníků (Tataři 5,6; Čuvaši 1,8; Baškorti 1,4; Mordvové 1,2), tři více než půl milionu a 16 alespoň sto tisíc.“
Dovedný panovník Putin
Racionálně uvažující pozorovatelé, vědomi si problémů, kterým musejí čelit všechny společnosti procházející posttotalitní transformací,nebyli překvapeni, že se po rozpadu SSSR, umocněném politickým a hospodářským chaosem Jelcinovy éry, jak v ruské společnosti tak na politické scéně objevily formace mající krajně nacionalistický program. Politické i soukromé skandály lidí typu Vladimíra Žirinovského nebo sentimentálně bojovná vystoupení ruských komunistů však byly převážně hodnoceny jako nevyhnutelné excesy provázející zrod demokratické společnosti, jako nevyhnutelná cena za transformaci sovětské totality směrem k politické pluralitě. Některé aspekty, jako například obnova ruského kozáctva (nejprve jako společenské, ale postupně i vojenské síly) či vstup ruské pravoslavné církve do veřejného života byly, až na výjimky, hodnoceny v podstatě jako pozitivní fenomén, neboť symbolizovaly návrat ke staré ruské tradici.
Věci však doznaly zásadní změny poté, co se prezidentské funkce po slabém Jelcinovi chopil Vladimír Putin. Na počátku jeho prezidentování (nebo spíš panování?) došlo ke dvěma událostem, které Rusko a jeho prezidenta/vládce posunuly do nové dimenze. Celosvětový vzestup cen ropy, který následoval téměř bezprostředně po Putinově nástupu do funkce, umožnil konsolidovat otřesenou ekonomiku a sanovat v té době vlastně již neexistující systém sociální sítě. Netřeba dodávat, že se tyto události nesmírně pozitivně odrazily uvnitř ruské společnosti. Druhou událostí, která zásadně změnila důležitost Ruska na mezinárodní scéně, a zejména v očích USA, byly události spojené s 11. zářím 2001. Připomeňme si v této souvislosti zejména změny které nastaly ve vztahu Rusko – NATO a Rusko – G7, z níž se stala, evidentně v rozporu se skutečnou logikou věcí, G – 8. Podstatné při tom je, že Putin ani jednu z výše uvedených událostí nemohl nikterak ovlivnit, jen dovedně využil toho, co se stalo.
Petr Veliký, stejně jako Lenin
Poté, co se nechal zvolit na druhé funkční období, přičemž nekompromisně zkrotil veškerou politickou opozici, prezident Putin pochopitelně pokračuje v posilování svého (a tím i ruského) postavení doma i ve světě. Velmi podstatnou roli při tom hrají prvky, které je třeba označit jako nacionalistickou rétoriku a praxi. Putin dovedně těží především z toho, že jeho „nové“ Rusko nevzniklo na základě negace SSSR, ale je jeho přímým pokračovatelem. Zdá se, že až na nepatrné výjimky ruská společnost a její politické elity nejsou ochotny přistoupit k žádné zásadní revizi své minulosti, a Putin něco takového rozhodně v plánu nemá.
Na rozdíl od komunistického režimu, který se při využívání odkazu minulosti díky své ideologické definici často dostával do nepřekonatelných potíží a rozporů (například neschopnost využít obrovského potenciálu církve, odkaz Stalina atd.), Putinovo Rusko tyto problémy netrápí.
Státní moc tak k mobilizaci mas může bez obav čerpat inspiraci z pramene identity ruského národa od šerého dávnověku až po dnešek. Vzpomínky na slavná vítězství ve Velké vlastenecké válce, nad Napoleonem, Švédy, Poláky, Tatary nebo Šamilem tak dnes sjednocují rozhodující část ruské politické i laické veřejnosti stejně, jako například Francii a Francouze vzpomínky na dobytí Bastily. Jako jsou tam Robespierre a Napoleon, nehledě na obrovské zlo, které způsobili, oslavováni coby národní velikáni, podobně je tomu v novém Rusku s Petrem Velikým a Kateřinou, po jejichž boku již opět vedle maršála Žukova a dalších „profesionálů“ začínáme spatřovat Lenina, a není vyloučeno, že se svého místa na slunci opět dočká i generalisimus a učitel národů Stalin.
Dámy a pánové, občané a občanky, soudruzi!
Pro cizince jsou tyto tendence nejviditelnější, má-li možnost pozorovat ruské politické elity při oficiálních příležitostech. Po několikaleté pauze jsem letos měl možnost sledovat slavnostní přehlídku na moskevském Rudém náměstí, která je v Rusku považována za nejdůležitější součást oslav Dne vítězství.
9. květen měl v sovětské mytologii zvláštní postavení a nový režim z tohoto odkazu vydatně čerpá dál. Vítězství ve Velké vlastenecké válce, za které sovětští občané zaplatili nesrovnatelně vyšší cenu, než bylo nutné, se pro sovětské vládce stalo permanentní vstupenkou do klubu velmocí, zároveň však také plnilo roli univerzální výmluvy pro všechny ekonomické a společenské problémy, které sovětskou říši trápily.
Tentokrát bylo Rudé náměstí podstatně skromněji vyzdobené než v sovětských letech. Chyběly pompézní rudozlaté poutače s citáty klasiků dialektického materialismu i všudypřítomné portréty V.I. Lenina. Nastoupené jednotky buď neměly zbraně vůbec, anebo jen zbraně ruční, zcela chyběla těžká technika včetně ukázek výzbroje raketových vojsk. Určitý úhel kamery umožňoval čas od času za hlavami nastoupených jednotek na protilehlé straně náměstí pohled na vývěsní štít prodejny Louis Vuitton.
Politická elita nového Ruska, v čele s prezidentem Putinem, nestála na tribuně mauzolea, ale přímo na ploše náměstí, v jeho levé horní části. V nezbytné stafáži za prezidentem kamera často zabírala moskevského patriarchu, nad hlavami nastoupených jednotek, stejně jako na kopulích kremelských paláců, se ve větru třepetaly vlajky s předrevoluční trikolórou, ale do záběrů se dostaly i rudé hvězdy na kremelských věžích. Prezidentův projev byl, alespoň pro mne, v mnoha ohledech pozoruhodný. V relativně krátké řeči Putin mistrovsky předvedl kontinuální vnímání ruských i sovětských dějin, neopomenul připomenout výjimečnost ruského vítězství nad německým fašismem a závazky jež z něj vyplývají. „Mezi řádky“ se negativně vymezil vůči NATO i EU, ale zároveň neopomenul zdůraznit nutnost ekonomické i politické spolupráce se Západem, zejména pak boj proti světovému terorismu. Během projevu byli přihlížející Putinem střídavě oslovováni jako dámy a pánové nebo občané a občanky, vojáci pak zásadně jako soudruzi. Pokud jsem se nepřeslechl, chybělo jedině stalinské oslovení bratři a sestry.
Prezidentův projev byl zakončen hromadným zpěvem ruské hymny, která rovněž představuje zajímavou ukázku vývoje věcí veřejných v Rusku. Jelcinova administrativa v počátcích budování nového Ruska odvrhla sovětské státní symboly, tehdy včetně i nám tak důvěrně známé hymny „Sojuz něrušimij …“. Demokrat Putin však krátce po nástupu do funkce prezidenta, k velkému překvapení mnohých, za hymnu nového Ruska opět prohlásil původní hudbu, ale několik let se čekalo na nový text. Autorem se, celkem již potřetí, stal osmasedmdesátiletý básník Sergej Michalkov. Ten nejprve roku 1943, tehdy ve spolupráci s Haroldem El-Registanem, napsal slova hymny SSSR, která vstoupila v platnost až po oficiální autorizaci samotným J. V. Stalinem (do té doby byla hymnou SSSR Internacionála). Roku 1977 byl původní, tzv. stalinský text pozměněn. Michalkov na příkaz tehdejšího vedení strany a státu vypustil slova připomínající velikého vůdce a učitele národů Stalina a v textu tak osiřel vůdce světového proletariátu Lenin. Tato změna, která nastala s více než dvacetiletým zpožděním od „památného“ XX sjezdu na kterém N. S. Chruščov odhalil kult osobnosti však byla pouze kosmetická a v uších (a v mnoha případech jistě i v myslích) řady sovětských občanů zněla slova o velikém učiteli dále.
Putin posiluje své, a tím i ruské postavení doma i ve světě. Podstatnou roli při tom hraje nacionalistická rétorika. Putin také šikovně těží z toho, že jeho „nové“ Rusko nevzniklo na základě negace SSSR, ale je jeho přímým pokračovatelem.
Osvědčený Michalkov složil, dá se říci, nový hit. Slova jsou tradičně úderná a poskytují zajímavý doklad o myšlenkovém vývoji velké země na východě. Na rozdíl od obou předchozích verzí tentokrát nikdo z bývalých ani současných velikánů zmíněn není, autor se však ve druhé sloce dovolává boží pomoci, čímž se text hymny přibližuje textu z dob vlády Romanovců.
Na rozdíl od nerozborného svazu sovětských socialistických republik, který všichni stejně považovali na pokračování ruského impéria jinými prostředky, je tentokráte v textu zmiňováno pouze Rusko (nikoli jako federace), a to jako svatá a milovaná vlast. V dalších slokách se vnímavý posluchač neubrání vzpomínce na vlastenecko-budovatelskou píseň „Široka strana moja rodnaja“, odkud si autor vypůjčil slova: „od jižních moří do polárních krajů/ se rozprostírají naše lesy a pole“. Autor je dále přesvědčen, že Rusku kyne slavná a velká budoucnost, zakotvená v jeho nekonečné velikosti pokud i nadále Rusové zůstanou věrni vlasti, jak ostatně již mnohokrát v minulosti prokázali, a bude-li třeba prokáží zas.
Vlak a jeho mašinfírové
Poté co hymna odezněla začalo defilé vojenských útvarů. Spolukomentátorem byl jakýsi penzionovaný generál a jeho slova opět poskytovala zajímavý obraz kontinuity sovětských/ruských dějin. Když před tribunou defilovali frekventanti moskevských vojenských škol (tzv. učilišť), diváci se dozvěděli, že příslušná škola byla založena již v 17. nebo 18. století a to vždy nějakým carem či velkoknížetem. Soudruh generál pak pokračoval slovy: „… v sovětskij period našej istorii…“ došlo k jejímu přejmenování (následovalo jméno nějakého významného bolševika), dnes nese název XYZ.
Ryszard Kapuscinski ve své knize Impérium cituje ruského spisovatele Jurije Borjeva, který přirovnal dějiny SSSR k jedoucímu vlaku: „Vlak jede do světlé budoucnosti. Řídí ho Lenin. Najednou stop – koleje končí. Lenin vyzval k práci navíc o sobotách, koleje byly položeny a vlak jel dál. To už ho řídil Stalin. Znovu zde trať končila. Stalin přikázal postřílet polovinu průvodčích a cestujících a zbytek přinutil klást nové kolejnice. Vlak se rozjel. Stalina vystřídal Chruščov, a když koleje skončily, přikázal demontovat ty, po kterých vlak přijel, a položit je před lokomotivu. Po Chruščovovi přišel Brežněv. Zase nebylo po čem jet a Brežněv rozhodl zatáhnout záclonky na oknech a kolébat vagóny, aby měli cestující pocit, že se jede dál.“
Vlak se naposledy, tentokrát na šest let, rozjel v dubnu 1985 s nástupem Gorbačova. Díky perestrojce a glasnosti si cestující mohli dovolit rozhrnout záclonky, otevřít okna a nakonec i vystoupit a to byl konec SSSR. Mám-li se přidržet tohoto krásného přirovnání mám za to, že prezident Putin dokázal trať opravit, nakoupil pár lokomotiv a luxusních kupé, z nejhoršího vyčistil vagóny druhé třídy a teď se chystá vyrazit na trať.
