Tento článek byl zveřejněn rok před vypuknutím II. světové války a necelý měsíc před Mnichovem. Ačkoliv je text starý téměř 77 let, je velmi aktuální. Jen je třeba si místo “Třetí říše” dosadit jinou mocnost. Vzhledem k tomu, co se odehrává na světové scéně v posledních dvou letech, jedná se o text vpravdě nadčasový.
A ještě jedna poznámka: autor v závěru konstatuje, že na vypuknutí skutečné (dnes říkáme “horké”) války, nemá agresor vlastně o nic větší zájem, než ostatní svět. Jenže my dnes víme, že to nebyla pravda…
Pavel Vilémský: Arsenál německé diplomacie
Stará škola německých politických věd učila: Válka jest pokračováním míru jinými prostředky. Nové německé škole a vládní praksi děkuje svět za truchlivé poznání: Mír jest pokračováním války jinými prostředky. Pro nové Německo platí tato zásada v každém případě neomezeně. Bližší a vzdálenější sousedé Německa budou prohrávat do té doby, dokud to do poslední písmenky nepochopí. Dnes už neplatí pro nikoho omluva, že nemohl přece předvídat, jak Německo opovrhuje tradičními pravidly hry. Pět let je dlouhá doba; za pět let musí už každý gymnasista pochopit učební látku celého tisíciletí – a dospělí státníci mohli již vskutku pochopit, oč Německo hraje. A jak hraje.
Protože mír je pro Německo jenom pokračováním války jinými prostředky, musíme sub specie válečných věd studovat zejména příznačné prostředky míru, totiž diplomatickou činnost. Německá diplomacie je zvláštní sbor německé armády. Cizina tomu nechce věřit, protože pánové nosí bezvadný frak a mluví francouzsky. Jednoho dne se pak ukáže, že protivník byl zpracován přesně podle metod německého generálního štábu – a teď je už obklíčen a zajat. Pak se diplomatický odborník diví, ale rozumný laik, který měl dobré oči, není vůbec překvapen. Pozoroval již dávno, že německá diplomacie vlastně nevyjednává, nýbrž válčí. Doufejme, že časem to pochopí také odborníci a prostudují pak arsenál německé diplomacie velmi důkladně. Aniž bychom si činili nárok na úplnost, chceme alespoň stručně vypočítat inventář německého arsenálu.
Za prvé: „Hněv lidu“
Tento prostředek patří k lehkým zbraním německé diplomacie. Pro vážné vojenské operace se nehodí, ale pro první zpracování odpůrce je docela dobrý. Má dokonce i tu výhodu, že nestojí žádné devisy a vyrábí se doma. Výrobní proces je velmi jednoduchý: „hněv lidu“ vznikne prostě tím, že se o něm mluví. „Německá vláda upozorňuje velmi důtklivě, že nebude s to trvale zvládnout rostoucí hněv lidu“ – taková je často první příprava. Ačkoli je to lehká zbraň (vojensky se rovná nanejvýše hluku vystřelené rakety), působí na státníky ze staré školy víc, než si myslíme. Kdo vyrostl a žije v demokratických představách, ví dobře, že opravdová rozhořčená nálada národa je v jeho zemi věc velmi vážná: organicky rostoucí hněv demokratického národa vnutil už nejednou demokratickým vládám politiku, kterou samy vůbec nechtěly dělat. Kultivovaní státníci nemohou prostě pochopit, že se „hněv lidu“ vyrábí také uměle, jako se svého času vyráběla synthetickou cestou náhražka másla „butrin“.
Za druhé: Provokace
Mluvíme samozřejmě o „provokacích“ vůči Němcům. Starý vídeňský starosta Lueger (Hitler přiznává, že se od něho naučil velmi mnoho) pronesl jako tvůrce rakouského antisemitismu klasickou větu: „O tom, kdo je žid, rozhoduji já!“ Německá zbraň „provokací“ vyrábí se podle tohoto návodu. Kdy a čím byl německý národ provokován, o tom rozhodují v Berlíně. Zákaz německé řeči v jižním Tyrolsku není provokace (výnos říšské vlády číslo to a to); jmenování Františka Vyskočila pomocným listonošem v Litoměřicích je provokace a to provokace vůči 100 milionům Němců na celém světe (výnos říšské vlády číslo to a to). Nemá-li německá menšina v polské sněmovně ani jednoho poslance, není to žádná provokace, ale nemají-li Němci v Čechách vlastní vládu – to je ovšem nesnesitelná provokace.
Podle vojenské hodnoty patří také provokace k lehkým zbraním a rovná se asi výzvědnému letadlu: pomocí tohoto prostředku dá se snadno zjistit, do jaké míry podlehl již odpůrce nervositě. Vytáhne-li německá diplomacie zbraň „provokace“, pak nastává obyčejně na nervosních velitelských místech podivný neklid a vyklizují se i důležité posice, aby se „neprovokovalo“. Vojenská velitelství s dobrými nervy vědí naproti tomu velmi dobře, že se proti německé zbrani mohou snadno bránit. Jednak tím, že jsou objektivně v právu, a jednak uměním říci to světu srozumitelně. Mluví-li Německo o provokaci, vyděsí to jenom zestárlé důstojníky – mladší lidé vědí už na celém světě naprosto přesně, „jak se to dělá“.
Za třetí: Teror
Samozřejmě teror vůči Němcům, a to jen v tom případě, když se ho nedopustili Němci. Teror je vlastně přání neněmeckých států, aby také jejich němečtí občané respektovali zákony. Jiná definice zní tak, že se teror projevil v tom případě, jestli některý stát žádá do roka třebas jenom desítinu oné discipliny, kterou Třetí říše vynucuje na svých neněmeckých občanech denně. I teror patří ještě k lehkým zbraním, které tropí hluk, ale materiální škody nebývají veliké. Mírumilovní lidé (tedy většina obyvatelstva v kultivovaných zemích) děsí se však pouhého hluku, a německá diplomacie využívá této zkušenosti důkladně: střílí „terorem“ třikrát denně. Pomalu si hluku přivyká i nejcitlivější ucho. Mimo to dostává cizina s německé strany takové skvělé vzorky opravdového teroru, že si ponenáhlu hluku ani nevšímá. Přes to dosáhla německá diplomacie touto zbraní určitých výsledků, a poněvadž jí nic nestojí, používá je na celé frontě.
Teď jsme již u seznamu těžších zbraní, které mívají větší účinek.
Za čtvrté: Incident
Incident je vlastně provokace (viz výše), ale obsahuje mnohem více třaskaviny. Vrhneme-li tuto zbraň prudce, může být dosti nebezpečná. Kdy se stane z provokace incident, můžeme vědět jenom dodatečně. S německého hlediska není to ovšem náhoda, nýbrž přesný výpočet. Bylo-li něco v prosinci obyčejnou provokací, může být v srpnu incidentem – to závisí na sklizni a jiných přípravách. Potřebuje-li německá diplomacie nějaký incident, má jej vždycky po ruce, protože ke konci týdne dochází všude na světě k hospodským rvačkám – a za určitých okolností má i nejobyčejnější rvačka naději, že se stane světovou událostí. Nejvážnější konflikty mohou se zas změnit v pouhou provokaci, není-li incidentu zapotřebí.
Právě proto, že se tento vývoj nedá vůbec předvídat, doporučuje se, aby hospodské rvačky byly v 20. století vyloučeny a chce-li se někdo rvát, ať se nejdřív podívá, není-li v hospodě nějaký Němec. Na určitých úsecích neněmecké fronty vyvolávají incidenty hustou mlhu, která může být nebezpečná. Proti incidentům neznáme vlastně žádný účinný prostředek, neboť jsou jako rýma: když jsme ji už nevinně dostali, nezbývá nám, než ji trpělivě vydržet.
Za páté: „Rovnoprávnost“
Konstrukce této účinné zbraně spočívá na starém poznatku, že formalistické zkroucení dovede změnit v pravý opak i nejsympatičtější věc na světě. Má každý lékař stejné právo léčit? Nikdo nemůže tvrdit, že by to nebyl naprosto spravedlivý požadavek. Může-li každý lékař pěstovat doma bacily tyfu, aby mohl léčit, nemá stejné právo kterýkoli jiný člověk? Mnozí lidé, ku podivu, ani nezpozorují, v čem je tady myšlenková chyba – a právě u takových vzdělaných lidí působí zbraň „rovnoprávnosti“ hrozně. Potřebují obyčejně trpké zkušenosti, než pochopí, že na mobilisaci mají například stejné právo všechny státy, které od nikoho nic nechtějí, ale zato nemohou z toho odvodit „stejné právo“ takové státy, jež mají dobývačné plány přímo v programu. Zbraň rovnoprávnosti počítá právě s myšlenkovou chybou, kterou jsme uvedli. Diplomatickým plukům německé armády prokazuje výborné služby při každé bubnové palbě na kterékoli neněmecké posice.
Za šesté: „Prestiž“
Do obchodu přichází tato zbraň také pod nálepkou „nesnesitelná urážka velmoci“. Uplatní se vždycky, když celý neněmecký svět vrátí Třetí říši za celý rok aspoň deset procent nezdvořilých poznámek, které v Německu řekli o ostatním světě za jediný den. Jde-li o menší státy, stačí mnohem méně, než deset procent. Prestiž německé velmoci je, ku podivu, tím ohroženější a citlivější, čím menší je stát, na jehož území byl delikt spáchán. Velikost urážky je v obráceném poměru k velikosti nešťastného nezdvořilce: Ve Francii si ještě mohou dovolit uveřejnit citáty ze „Stürmera“ s vyměněnými jmény – ale knížectví Lichtensteinské nesmělo by ani strpět, aby židovský podomní obchodník okřikl německého ovčáckého psa. Jinak by se malé knížectví ocitlo v nebezpečí života.
„Uražená prestiž“ je totiž zbraň velmi průbojná. Jiné velmoci, které jí dosud (nebo už) postrádají, mají z ní panický strach. Dbají úzkostlivě, aby se na jejich území neřekla žádná nepravda – a tím méně pravda – která by tuto zbraň mohla uvést do pohybu. Vojenská hodnota této zbraně má pro Německo stejný význam, jako záseky z ostnatého drátu. (Doplňující náčrt modelu: Nazve-li říšskoněmecký rozhlas Čechy nekulturní hordou a odpoví-li nato čsl. rozhlas velmi mírně: „Pánové, mohli byste snad méně nadávat!“ – pak je ovšem okamžitě jasné, že německá prestiž byla nesnesitelně uražena.)
Ale ani tyto těžší zbraně nejsou rozhodujícími bojovými prostředky v arsenálu německé diplomacie. Slouží jenom předběžné přípravě a hlavní akce pracuje docela jinými prostředky.
Za sedmé: Překvapení
Překvapení, které je vždycky opravdové, převzala německá diplomacie ze starého inventáře regulérní armády. Jedno ze základních pravidel tradiční vojenské strategie praví: Podařilo-li se vzbudit v protivníkovi dojem, že útok hrozí na úseku A, pak přišla chvíle k útoku na úseku Z. Nedovedu si vysvětlit, proč nejsou neněmečtí politikové přesvědčeni, že německá diplomacie užívá stále tohoto solidního pravidla. Nezaujatý laik by si patrně řekl: Směřuje-li německý útok zřejmě proti úseku A, musím jej samozřejmě upevnit, ale při tom musím dbát, abych zajistil také úsek, na kterém se na druhé straně zdánlivě nic neděje. Vidím-li demonstrativní přípravy na východě, pak se nejbližší útok obrátí pravděpodobně na západ.
Za osmé: Pravda
Je-li pravda spojena s polopravdami a zkomoleninami, pak vznikne velmi účinná zbraň. Domnívá-li se už svět, že se stane vždycky opak toho, co s německé strany oznámili, je překvapení tím větší a zhoubnější, jeli někdy oznámený úmysl skutečně pravdivý. Schuschnigg nemohl prostě uvěřit, že by Seyss-Inquart opravdu rozkládal státní aparát, když se k tomu otevřeně přiznal. Spoléhaje na nepravděpodobnost takového jednání, vzal Seyss-Inquarta do vlády – a tu se stalo přesně to, co program nacistické strany veřejně hlásal. V rukou německé diplomacie mění se i pravda ve výbušný granát.
Za deváté: Změna
Konstrukce této dělostřelecké zbraně spočívá na starém poznatku, že dětem a nezkušeným lidem chutná i špatný oběd v restauraci lépe, než výborné jídlo doma. Nový návrh akreditovaného vyslance přijmou v Londýně právě tak vážně, jako kterýkoli jiný návrh – o nic více a o nic méně. Přinese-li však nový návrh tajemný kapitán nebo pobočník, pak se svět zachvěje. „Stále něco nového“, to patří k obchodní politice každého moderního podniku. Nemůže-li už podnik nabídnout nic nového, pak nabízí alespoň staré zboží v novém obalu. Diplomatičtí odborníci by nemuseli být tak často překvapeni, kdyby se občas poradili s aranžérem výkladních skříní: Pak by mnohem snadněji rozeznali reální obsah od ozdobného obalu.
Za desáté: Hrozby
Svět ví už velmi dávno, že zájmové konflikty v politice mohou vést příležitostně k válce, ale odvykl si o tom neustále mluvit a vyhrožovat válkou. To je psychické obranné opatření. Každý člověk ví, že mu na ulici může padnout cihla na hlavu, ale kdyby se mu toto nebezpečí denně a plasticky připomínalo, byl by každý druhý člověk neurotický a nešel by asi vůbec na ulici. Mluvíme-li o nebezpečí, není tím ovšem ani větší, ani menší. Mnohem menší je však psychická schopnost lidí, žíti normálně, ačkoli je nebezpečí nepopiratelné. Tady máte, prosím, výrobní tajemství neúčinnějších zbraní v nové německé diplomacii. Odstranila prostě obranná opatření, která si člověk vybudoval proti strachu. Německá diplomacie mluví o nebezpečných věcech, které existují od nepaměti, aniž bychom o nich příliš mluvili. A mluví denně, každou hodinu, vytrvale a neustále. Válečný potecionál Německa není tím samozřejmě o nic větší, ale větší je strach lidí. Ovládá lidské mozky také v Německu, jenomže tam – na rozdíl od jiných zemí – neznamená nálada ovládaných lidí činitele, který by měl vliv na rozhodnutí vlády. Opravdové války bojí se německá vláda právě tak, jako všechny ostatní vlády, ale nebojí se o ní ustavičně mluvit.
Za jedenácté: Umoření
Studium duševního života dokazuje, že od určitého stupně intensity je poměrně lhostejno, zažil-li člověk nějaké neštěstí reálně, nebo „jen“ ve fantasii. Dokonce i tělesné následky mohou být někdy stejné (stalo se již, že lidé umřeli na zauzlení střev, které si „jen“ namlouvali). Na této zásadě vybudoval arsenál nové německé diplomacie celou soustavu vojenských zbraní: Bombarduje na příklad obyvatelstvo celého světa nejhroznějšími „odhaleními“ o strašlivém účinku nových německých plynů, o tajemných válečných zbraních, o bakteriové válce (neplatí za to nic, protože sensacechtivé noviny v demokratických zemích otiskují takové zprávy zdarma). Německá diplomacie hrozí tím denně a stále znovu. Snaží se docílit, aby lidé zažili ve fantasii všechny skutečné a neskutečné hrůzy války, očekávajíc, že pak budou chtít už jenom jedno: vyhnout se hrůzám ve skutečnosti za každou cenu. Tato zbraň rozmělňuje lidi tak, jako by opravdu byli prožili několik let skutečné války. Nepochybujme, že je to jedna z nejúčinnějších zbraní, kterou si nová německá diplomacie stvořila.
Vyzbrojena takovými prostředky, doufá německá diplomacie pevně, že své zemi skutečnou válku ušetří. Předvoj má nepřátelské armády náhle překvapit, aniž by vlastní armáda musela sáhnout ke zbraním. Žijeme uprostřed války, jakou ještě nevedla žádná generace před námi: střílí se zprávami a nikoli náboji. Nestřílí se na tělo, nýbrž na duši. Nejde o to, aby byla zničena armáda, nýbrž odpůrcův rozum. Nehoří města, ale nervy. Do boje táhne nový typ vojevůdce: Talentovaný reklamní agent, který se hlavním hmatům davové sugesce přiučil trochu z nenáviděné „židovské“ psychoanalysy a trochu od amerických obchodních domů.
Ale tento nový typ vojevůdce se válce nevyhne, ani ji nevyhraje, nebudou-li na druhé straně samí neurotikové. A nejsou tam jenom neurotikové. Dřív nebo později pochopí celý svět, že existuje také veli starý a působivý arsenál obranných zbraní:
Za prvé: třeba být silný – materiálně silný.
Za druhé: Kdo je zdráv a ví přesně, co chce dát a co nemůže dát, nedá se žádným kouzelnictvím vylákat za stanovenou linii.
Za třetí: Dvakrát dva jsou ještě stále čtyři. Nezapomínáme-li na to, pak se při každé hrozbě podíváme, jaká reálná síla za tím vězí.
Za čtvrté: na druhé straně žijí lidé, kteří jsou vydáni stejným pocitům strachu a hrůzy. Svět se musí připravit, aby dovedl hrát také na klávesnici, kterou sestavil odpůrce – ale samozřejmě ušlechtilejší hudbu.
Za páté: Proti každému dělu byl dosud vždycky objeven pancéř.
Za šesté: Pro letadla, která se pohybují přece ve vzdušné linii, je vzdálenost z bodu A, do bodu B naprosto stejná, jako z bodu B do bodu A.
Za sedmé, osmé, deváté, desáté a jedenácté: svět musí být silný – materiálně silný.
Autor: Pavel Vilémský
Originál textu naleznete v archivu časopisu Přítomnost
