8. srpna odvysílala stanice Český rozhlas Plus v pořadu Interview plus rozhovor s europoslancem Jaromírem Kohlíčkem (KSČM), který se před nedávnem vrátil z návštěvy anektovaného Krymu, kde pobýval spolu s někdejším místopředsedou KSČM Josefem Skálou a senátorem Jaroslavem Doubravou z hnutí severočeši.cz. Téměř půlhodinovému rozhovoru, který s ním vedl moderátor Michael Rozsypal (zde) dominovala obhajoba ruské agrese, většinou za použití ne zcela logicky zvolených analogií chování USA, a kritika Evropské unie. Tedy nic, co by od člena KSČM mohlo jakkoli překvapit. Přesto mě však v tomto vystoupení zaujaly dvě obecné tendence, o které bych se se čtenáři Tapolitika.cz rád podělil.
Na rozdíl od řady jiných reprezentantů KSČM (například dnes již bývalé poslankyně Markové, které navzdory katastrofálnímu stavu ruského zdravotnictví viděla některé jeho prvky jako inspiraci pro ČR ( článek TaPolitika: Tady garmoška nepomůže), Kohlíček v některých ohledech Rusko nevnímá jako vzor. Dokonce prohlásil, že v řadě ohledů KSČM vnímá dnešní Rusko jako „obraz kapitalismu 19. století“. S tímto tvrzením sice nelze než souhlasit, ale je zvláštní, jakkoli pro KSČM typické, že se toto tvrzení nevztahuje na agresivní zahraniční politiku dnešního Ruska. Přitom v díle „Imperialismus, jako nejvyšší stádium kapitalismu“, které by Kohlíčkovi mělo být známé, Lenin uvádí, že „Imperialismus je usilování o anexe“ (str. 69), a že imperialistické země, k nimž pochopitelně řadí i Rusko, „vytvářejí celou řadu přechodných forem státní závislosti… země politicky a formálně samostatné, ve skutečnosti však opředené sítěmi finanční a diplomatické závislosti“ (str. 64).
V dnešním světě stěží najdeme tak evidentní případ anexe, jakým se stal Krym (a Sevastopol), či přechodných forem státní závislosti, jakými jsou Podněsterská republika, Jižní Osetie či Abcházie. To je však něco, co čeští, stejně jako ruští, komunisté nevidí.
Nevidět i to, co je zjevné, je v dějinách světového komunistického hnutí normou, takže ani tato skutečnost není překvapivá. Zajímavé však je, že Kohlíček, ostatně stejně jako Rusové (a v tomto případě je lhostejné, zda se jedná o komunisty či nikoliv) ruské aktivity obhajuje a legitimizuje prostřednictvím kategorií západního liberálního, či případně „kapitalistického“, politického myšlení. Kohlíčkovo tvrzení, že na Krymu proběhlo referendum, je naprostý a mnohokrát vyvrácený nesmysl. Vzhledem k jeho slovům, že se tak prý stalo „v souladu s ústavou Krymu i s ústavou Ukrajiny“ je třeba zdůraznit, že ústava Ukrajiny, která je nadřazená ústavě Krymu, něco takového neumožňuje (viz např. zde. Ostatně stejně jako v případě například Quebecku a Kanady, nebo Katalánska a Španělka). To, že právní normy jsou odstupňovány v určité hierarchii, by (euro)poslancům mělo být známo a je tristní, že tomu tak není. Právě tak vylhaná a nepravdivá byla i jeho slova o účasti, která prý ve svém důsledku případně anuluje veškeré námitky. Není totiž žádným tajemstvím, že několik dní po provedení „referenda“ byla na stránkách Rady pro lidská práva při úřadu prezidenta RF (sic!) zveřejněna informace, že oficiálně uváděné údaje byly nepravdivé (viz zde) . Schopnost ignorovat zjevné a známé však u Kohlíčka dosáhla vrcholu, když na moderátorův dotaz, zda se v tehdejším Československu konaly svobodné volby (čas 4:15) odpověděl, že ano, neboť to sám viděl… Zajímavé, že Kohlíček viděl svobodné volby v systému, ve kterém měla ústavně zabezpečený monopol na vládnutí KSČ!
Jaromír Kohlíček krystalicky čistým způsobem demonstroval, jak „vidí“, respektive co všechno nevidí, dnešní komunisté. V tomto ohledu se jedná o nejlepší pokračování tradic KSČ, které si dovolím ilustrovat na několika citátech z knihy historika Pavla Kosatíka České snění (vyšlo v nakladatelství Torst, 2010). Dříve, než si čtenář bude moci přečíst, co všechno komunističtí spisovatelé v tehdejším SSSR viděli, si ještě dovolím připomenout, že i když to Kohlíček neřekl, tak by bylo velmi divné, kdyby dnes, stejně jako tehdy, nejezdili naši komunisté do Ruska zejména proto, aby se tam naučili jak nám zakroutit krkem…
Zdeněk Nejedlý zavedl praxi, kterou potom marxisticky vyškolení návštěvníci Ruska uplatňovali celých sedm desetiletí: na Rusko nelze mít jen tak ledajaký, ale „správný“ názor. Ten se nerodí až během návštěvy sovětské země, ale je hotov a připraven předem – takže návštěvník pak v Rusku „na vlastní oči“ vidí potvrzení svých očekávání. Snad ještě nikdy v minulosti nenabylo předsudečné myšlení tak děsivých a nereálných rozměrů (Kosatík, 158).
Už od dvacátých let se v tónu psaní o Rusku prosadila tendence, která by při návštěvě jakékoliv jiné země – od níž člověk neočekává splnění snu – nebyla možná. Tytéž události, které by člověk doma považoval za běžné, se v Moskvě staly předmětem bezbřehého údivu (Kosatík, 161)… Olbracht tak třeba českému čtenáři sděloval, že ruští komunisté zavedli novinku, týden koupelí, kdy bude každému dovoleno zdarma se ve veřejných lázních umýt, k čemuž prý navíc dostane kus mýdla (Kosatík, 161)… Marie Majerová zas v knize Vítězný pochod vyportrétovala péči státu o vzdělání nejširších lidových vrstev; knihy se prý dostanou ke čtenářům i v těch nejodlehlejších částech země. „Vzlétne v Moskvě na Chodynkách propagační letadlo, naplněné brožurami a časopisy, doletí nad tyto zapadlé kraje a vysype celou dávku nad vesnicí, která celá vyběhla, když spatřila toho podivného ptáka“ (Kosatík, 162)… V případě Marie Pujmanové vypadal výsledek, jako kdyby psala opilá: „V Moskvě po ulicích nepospíchají, ale spějí, pronásledovalo mne toto sloveso spěti. Také městský ruch je jiný, bez oné mechanické pásmové hladkosti a nepřetržitosti západních měst. Zavřete-li oči, hluk Berlína dává obrazec sunoucí se stuhy, procvikávané klaksony, a v Moskvě – ježka. Hřmot se tady vzpírá a vzpouzí, každý vůz jezdí jinak, každý kus je jinak dlážděný, spousty nákladních aut otřásají vzduch, a městský provoz jako vlastní zvuk obsahuje třískání strhávaných domů, novostaveb a oprav. Je pětiletka a léto“ (Kosastík, 167).
