23. srpna 1939 byla v Moskvě uzavřena smlouva mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, která definitivně rozvázala ruce Hitlerovi a Stalinovi a která díky tajnému dodatku o vymezení sfér vlivu ve východní Evropě vedla přímo k začátku druhé světové války.
Ráno dne 17. září 1939 byla polskému velvyslanci v Moskvě doručena nóta vlády SSSR, 18. září bylo zveřejněno německo-sovětské komuniké, jehož překlad vám nyní přinášíme v rámci seriálu 77 let od podepsání paktu Molotov – Ribbentrop.
V zájmu potlačení všech možných neopodstatněných pověstí, týkajících se cílů německých a sovětských sil, které operují v Polsku, vláda Německé říše a vláda SSSR prohlašují, že operace těchto sil nesledují cíle, které by byly v rozporu s duchem či literou Paktu o neútočení uzavřeném mezi Německem a Sovětským svazem. Naopak, cílem těchto sil je obnovit mír a pořádek v Polsku, který byl zničen zhroucením polského státu, a pomoci polskému obyvatelstvu vybudovat znovu podmínky jeho politické existence. (TASS)
Přikládáme úryvek z publikace Dějiny Ruska 20. století, jejichž editorem byl prof. Andrej Zubov.
„Polské vedení a polská vláda, které pár dní předtím přesídlily z Varšavy do Kolomyje (Stanislavovské vojvodství), zamýšlely zde, v Karpatech, zachovat nástupní prostor pro protiofenzivu, která by mohla začít po útoku spojenců na západní hranici Německa. Když ale prezident Ignacy Mościcki a členové jeho vlády dostali zprávy o invazi Rudé armády do Polska, usoudili, že další odpor ztrácí smysl, a 18. září odjeli z Polska do neutrálního Rumunska, kde byli internováni v Černovicích.
Nejvyšší polský velitel, maršál Edward Rydz-Śmigły, vydal 17. září rozkaz neklást odpor postupující Rudé armádě. Je možné, že polská vláda počítala s nějakým plánem na obnovu celistvosti země za pomoci Velké Británie a Francie, a ty jí nedoporučily pohlížet na SSSR jako na bojující stranu.
Polská společnost však přijala s hořkostí a pobouřením tuto poslední výzvu vrchního velitele a mnozí vojáci a důstojníci jeho rozkazu neuposlechli.
Od samotné hranice kladla polská armáda v řadě míst bolševikům houževnatý odpor. Boje se rozvinuly poblíž Vilniusu, u Lvova, na západním břehu jezera Svir, u Šučina na severu Běloruska a u Kozangrudku (Davidova městečka) na jihu. U Grodna probíhaly boje od 20. – 22. září, na Bugu poblíž Podljašského Janova až do 27. září. Na západní Ukrajině došlo k urputným bojům u Tarnopolu 18. – 19. září, u Šumska 20. – 21. září, u Berezina na Volyni 19. – 25. září. Dne 25. září se při protiútoku rozhořela bitva u Ravy-Ruské.
Poláci stále čekali, že spojenci udeří na Němce od západu, nápor německých armád na Polsko poleví, a bude pak možné přesunout vojska k obraně proti bolševikům. Útok na západě však nepřicházel a polským vojákům, kterým nedocházely posily, nezbývalo než se vzdát.
Anglie a Francie nejenže nezahájily aktivní vojenské operace na západě, ale neměly se ani k vypovězení diplomatických styků a vyhlášení války SSSR, třebaže Polsko bylo před jejich zraky dobýváno dvěma agresory. V Paříži i v Londýně před Stalinovou agresí raději zavřeli oči.“
Zdroje: livejournal.com, Dějiny Ruka 20. století, díl II. 1939 – 2007
