Dne 14. 12. 1939 byl Sovětský svaz za svou agresi vyloučen ze Společnosti národů. SSSR od té chvíle podporovali pouze němečtí diplomaté. Velká Británie, USA, Francie a Švédsko dodávaly Finsku válečný materiál. Z různých zemí dorazilo do země 11 500 dobrovolníků. Mnozí z nich sloužili v armádách svých států jako důstojníci. V řadách finské armády statečně bojovali i ruští emigranti – bývalí bílí důstojníci a jejich synové, jimž tato část bývalé Ruské říše poskytla útočiště po občanské válce.
Přinášíme překlad reakce agentury TASS na rozhodnutí Společnosti národů. Nechť si čtenář vychutná oficiální jazyk sovětské vládní tiskové agentury, ve kterém samozřejmě nechybí slova a slovní spojení jako například „směšné rozhodnutí, zkrachovalí autoři, imperialisté, v područí“, odsouzení „imperialistických válečných snah“ a dokonce i obhajova Hitlerova Německa. Rétoriku, jejíž specifika lze mnohdy vysledovat i současnosti, protože hlas totality se za dlouhá desetiletí její existence nijak nezměnil.
Reakce na vyloučení ze Společnosti národů v sovětském tisku: Nejnovější rozhodnutí Společnosti národů – oznámení TASS
TASS je zplnomocněn vyjádřit následující hodnocení nejvyšších sovětských kruhů k rezoluci Rady Společnosti národů ze dne 14. prosince o „vyloučení“ SSSR ze Společnosti národů.
Rada Společnosti národů 14. prosince přijala rezoluci o „vyloučení“ SSSR ze Společnosti národů a odsouzení „akcí SSSR směřovaných proti Finsku“.
Podle názoru sovětských kruhů toto směšné rozhodnutí vyvolává ironický úsměv a pouze diskredituje jeho zkrachovalé autory.
Především je nutné zdůraznit, že vládní kruhy Anglie a Francie, pod taktovkou kterých byla rezoluce Rady Společnosti národu přijata, nemají morální ani formální právo mluvit o „agresi“ ze strany SSSR a o odsouzení této „agrese“.
Anglie a Francie ve svém područí drží již dávno obsazená obrovská území v Asii a v Africe. Ještě nedávno rozhodně odmítly mírové návrhy Německa, které směřovaly k co nejrychlejšímu ukončení války. Svoji politiku budují na snaze pokračovat ve válce „až do vítězného konce“. Už tyto okolnosti, které vládní kruhy Anglie a Francie usvědčují v jejich agresivní politice, by je měly donutit ke skromnosti v používání výrazu agrese a konečně jim vysvětlit, že vládnoucí kruhy Anglie a Francie ztratily morální a formální právo mluvit o jakékoliv „agresi“, natož o „agresi“ ze strany SSSR.
Je dále nezbytné připomenout, že vztahy mezi Sovětským svazem a Finskem jsou regulovány Dohodou o vzájemné pomoci a přátelství, která byla uzavřena 2. prosince tohoto roku mezi Lidovou vládou Finské demokratické republiky a vládou SSSR. Tato dohoda v plné míře zajišťuje mírové vztahy mezi SSSR a Finskem a zároveň v přátelském duchu a k oboustranné spokojenosti řeší jak otázky zajištění nezávislosti Finska i bezpečnosti Leningradu, tak i otázky územního rozšíření Finska na úkor území SSSR, a to díky znovusjednocení karelských oblastí s Finskem. Jak je známo, SSSR na základě této dohody předá Finsku 70 000 kilometrů čtverečných území s 100 000 obyvatel výměnou na finské území o rozloze menší než 4 000 kilometrů čtverečných se zhruba 25 000 obyvatel.
Pokud agresi chápeme jako obsazení cizího území a násilné podrobení obyvatelstva cizí mocností, musí se uznat, že dohoda mezi SSSR a Finskem nesvědčí o agresi, ale naopak o mírové a přátelské politice SSSR ve vztahu k Finsku, jejímž cílem je zajištění nezávislosti Finska a jeho posílení díky územnímu rozšíření.
Nemůže být pochyb o tom, že současná Anglie a Francie by se v tomto případě zachovaly jinak. Jednoduše by obsadily území Finska tak, jak svého času obsadily území Indie, Indočíny, Maroka nebo jak v letech 1918 -1919 obsazovaly území Sovětského svazu.
Na závěr je nutné připomenout, že Dohoda o vzájemné pomoci a přátelství mezi SSSR a Finskou republikou plně garantuje mír mezi oběma zeměmi. A právě proto, že tato dohoda zajišťuje mír a přátelství mezi oběma zeměmi, SSSR s Finskem neválčí a válčit nehodlá. Pouze někdejší, již zkrachovalí finští vládcové z Mannerheimovy kliky si nepřejí naplnění této dohody a pod taktovkou třetích zemí se snaží navzdory skutečnému přání finského lidu zatáhnout Finsko do války s SSSR.
Skutečným důvodem rozhodnutí Rady Společnosti národů není snaha o mír, ani podpora finského lidu, ale snaha podpořit zkrachovalou Mannerheimovu kliku proti finskému lidu, a tím rozpoutat válku, do níž bude finský národ navzdory jeho vůli provokací zatažen.
Tímto způsobem se Společnost národů místo úsilí o ukončení války mezi Německem a anglo-francouzským blokem, což by mělo být posláním Společnosti národů, pokud by i nadále měla zůstat „nástrojem míru“, vyhlásila politiku podpory válečných štváčů ve Finsku – Mannerheimovy a Tannerovy kliky a vydala se na cestu vyvolávání války i na severovýchodě Evropy.
Tímto se Společnost národů díky svým současným režisérům z potenciálního „nástroje míru“ stala skutečným nástrojem anglo-francouzského vojenského bloku pro vyvolávání a podporu války v Evropě.
Po takovém neslavném vývoji Společnosti národů je její rozhodnutí o „vyloučení“ SSSR zcela jasné. Pánové imperialisté, kteří se rozhodli změnit Společnost národů na nástroj svých vojenských zájmů, využili první možnou záminku, aby se zbavili SSSR – jediné síly, která se může postavit jejich imperialistickým machinacím a odhalit jejich agresivní politiku. Tím hůř pro Společnost národů a její podlomenou autoritu.
To vše může SSSR pomoci. Jednak již nemusí nést morální zodpovědnost za neslavné skutky Společnosti národů, přičemž odpovědnost za „SSSR mimo Společnost národů“ je zcela na bedrech Společnosti národů a její anglo-francouzských režisérů. Jednak SSSR již není vázán dohodou se Společností národů a bude mít volné ruce.
Nehledě na to, že situace, během které se připravovala rezoluce Společnosti národů proti SSSR, odhaluje skandální machinace, ke kterým se uchýlili anglo-francouzští představitelé Společnosti národů pro dosažení svých cílů. Jak je známo, Radu Společnosti národů tvoří 15 členů. Pro rezoluci o „vyloučení“ SSSR zvedlo ruku pouze 7 z těchto 15, to jest rezoluci přijala menšina členů Rady Společnosti národů. Zbývajících 8 členů se buď zdrželo hlasování, anebo nebylo přítomno. Seznam představitelů 7 zemí, které odhlasovaly „vyloučení“ SSSR, mluví sám za sebe. Mezi ně patří – Anglie, Francie, Belgie, Bolívie, Egypt, Jihoafrický svaz, Dominikánská republika.
Takto Anglie a Francie se svými 89 miliony obyvatel s podporou Belgie, Bolívie, Egyptu, Jihoafrického svazu a Dominikánské republiky, které dohromady mají 38 milionů obyvatel, se rozhodly o „vyloučení“ Sovětského svazu s jeho 183 miliony obyvatel. Náhodně vybraní „představitelé“ 127 milionů lidí „vyloučili“ SSSR s jeho 183 miliony lidí.
Aby získali alespoň tyto hlasy, anglo-francouzští představitelé se v den hlasování uchýlili k machinacím vedoucím ke změnám ve složení členů Rady Společnosti národů. Prostřednictvím Shromáždění Společnosti národů byli v podvečer zasedání mezi členy Rady Společnosti národů přijatí na nestálá místa představitelé Jihoafrického svazu a Bolívie (poslední z nich po opakované volbě) a na tzv. dočasné místo představitel Egyptu. Tímto způsobem ze sedmi představitelů, kteří v Radě Společnosti národů hlasovali pro „vyloučení“ SSSR, byli tři zvoleni cíleně. Těmito skandálními machinacemi představitelé Anglie a Francie ve Společnosti národů podkopali veškerou politickou a morální váhu svého hlasování 14. prosince.
Takové skandální machinace byly bezpochyby způsobeny ovzduším politické reakce a morálního úpadku, které nyní panují ve Společnosti národů.
Není těžké pochopit, jakou cenu mají rozhodnutí přijatá v takovém ovzduší.
Zdroj: Dmitrij Černyšev (mi3ch) livejournal.com ; Dějiny Ruska 20. století II.díl
