Přinášíme další díl našich lekcí z historie druhé světové války, tentokrát jde o rusko-finský konflikt, jehož začátek se datuje k 30. listopadu 1939 a konec k 13. březnu 1940. O začátku a průběhu „zimní války“ vás budeme informovat pomocí překladu autentických dokumentů, které doplníme o citace ze Zubovových Dějin Ruska 20. století.
26. listopadu 1939 – nóta sovětské vlády ve věci provokativního ostřelování sovětských vojsk finskými vojenskými jednotkami
Dne 26. listopadu obvinil Molotov Finy z ostřelování rudoarmějců u pohraniční vesnice Mainila, ležící na Karelské šíji. Přinášíme překlad nóty sovětské vlády a zprávu sovětské agentury TASS.
Drzá provokace finské armády
Leningrad, 26. listopadu. (TASS). Dle oznámení štábu Leningradského okruhu byla 26. listopadu v 15 hodin 45 minut naše vojska nacházející se jeden kilometr severozápadně od Mainily podrobená náhlé dělostřelecké palbě z finského území. Finové vypálili celkem sedm dělostřeleckých výstřelů. Zahynuli tři rudoarmějci a jeden poddůstojník, zraněno bylo sedm rudoarmějců, jeden poddůstojník a jeden podporučík. Za účelem vyšetření na místě byl vyslán velitel prvního oddělení štábu okruhu, plukovník Tichomirov. Provokace vyvolala velké pobouření v posádkách nacházejících se v místech dělostřeleckého útoku Finů.
Nóta sovětské vlády ve věci provokativního ostřelování sovětských vojsk finskými vojenskými jednotkami
Večer 26. listopadu lidový komisař zahraničních věcí soudruh V. M. Molotov přijal vyslance Finska, pana Yrjö-Koskinena, a předal mu nótu vlády SSSR ve věci provokativního ostřelování sovětských vojsk finskými vojenskými jednotkami rozmístěnými na Karelské šíji. Pan Yrjö-Koskinen při přebírání nóty prohlásil, že kontaktuje svoji vládu a zprostředkuje její reakci. Níže uvádíme znění nóty.
“Pane vyslanče!
Na základě zprávy Generálního štábu Rudé armády dnes, 26. listopadu v 15 hodin 45 minut byla naše vojska rozmístěná na Karelské šíji u finské hranice poblíž vesnice Mainila podrobena náhlé dělostřelecké palbě z finského území. Celkem bylo vypáleno sedm dělostřeleckých výstřelů. V důsledku toho byli zabiti tři vojíni a jeden poddůstojník, zraněno bylo sedm vojínů a dva muži z důstojnického sboru. Sovětská armáda v souladu s přísným rozkazem nenechat se vyprovokovat palbu neopětovala.
Sovětská vláda Vás o tom informuje a považuje za nezbytné zdůraznit, že již během nedávného jednání s pány Tannerem a Paasikivim poukazovala na nebezpečí, které vytváří velká kumulace regulérní finské armády poblíž hranice u Leningradu. V souvislosti s tímto provokativním dělostřeleckým ostřelováním sovětských vojsk z finského území je sovětská vláda nucena konstatovat, že kumulace finské armády u Leningradu představuje nebezpečí nejenom pro Leningrad, ale je to zároveň nepřátelský akt vůči SSSR, jehož důsledkem byl útok na sovětská vojska a oběti na životech.
Sovětská vláda nehodlá tento pobuřující útočný akt ze strany finské armády, která může být neadekvátně řízena finským velením, rozněcovat. Nepřeje si ale, aby se podobné nehorázné činy do budoucna opakovaly.
Sovětská vláda na základě toho vyjadřuje důrazný protest a doporučuje finské vládě neodkladný odsun jejich vojsk o 20 – 25 kilometrů od hranice na Karelské šíji tak, aby se zabránilo možnosti opětovných provokací.
Pane vyslanče, přijměte ujištění o naprosté úctě k Vám.
Lidový komisař zahraničních věcí SSSR V. Molotov.
26. listopadu 1939.”
Pro uvedení dokumentů do kontextu přikládáme úryvek z publikace Dějiny Ruska 20. století, jejichž editorem byl prof. Andrej Zubov.
V roce 1939 se Finsko orientovalo převážně na Švédsko a Velkou Británii, přičemž udržovalo těsné ekonomické vazby s USA. Dne 20. září 1939 potvrdily Helsinky na konferenci severoevropských zemí svou neutralitu.
Sovětsko-finská dohoda o neútočení z roku 1934 předpokládala výhradně mírové řešení konfliktů. Ale už v červnu 1939 nařídil Stalin vypracovat plán útoku na Finsko silami Leningradského vojenského okruhu a od srpna se u hranic začala soustřeďovat vojska. Kvůli vyostření vztahů byla použita Stalinova teze o zdánlivém ohrožení Leningradu. Na Karelské šíji vedla hranice – bývalá vnitřní hranice oddělující Vyborskou a Petrohradskou gubernii – pouhých 32 km od města. Politbyro poukazovalo na „možnost dělostřeleckého ostřelování Leningradu“ či na pravděpodobnost „využití Finska třetí zemí“. Finové však neměli ani dalekonosné dělostřelectvo, ani touhu ostřelovat Leningrad. Dokonce i v letech 1941-1944, když Finsko bojovalo na straně Německa a pasivně se účastnilo blokády města, odmítlo finské vojensko-politické vedení ostřelování, nálety a útočné operace z Karelské šíje proti Leningradu.
Jednání mezi 12. říjnem a 13. listopadem skončila ve slepé uličce. Finové byli ochotni předat SSSR pět ze šesti požadovaných ostrovů a posunout hranice do nitra šíje o 15 kilometrů. Avšak odzbrojit „Mannerheimovu linii“, systém obranných opevnění na Karelské šíji, který ochraňoval Helsinki a průmyslové oblasti jižního Finska, a umístit na ostrově Hankö základnu, jež by znamenala porušení neutrality, finští diplomaté odmítli.
Dne 11. listopadu vydal Vorošilov rozkaz vytvořit 106. divizi ze sovětských Karelů v Leningradském vojenském okruhu. Vojenský sovět tohoto okruhu zadal 21. listopadu směrnicí č. 4713 úkoly pro 7., 8., 9. a 14. armádu, které držely bojovou pohotovost. Přechod do útoku byl stanoven na hodinu H. Obsazení Finska mělo proběhnout 21. prosince, tedy na Stalinovy šedesátiny.
Zdroj: Dmitrij Černyšev (mi3ch) livejournal.com ; Dějiny Ruska 20. století II.díl
