Další část miniseriálu Rusko-finská „zimní“ válka. Dne 28. 11. byla zveřejněna odpověď sovětské vlády na nótu finské vlády.
Odpověď sovětské vlády na nótu finské vlády
V souvislosti s obdržením odvetné nóty finské vlády na nótu sovětské vlády ze dne 26. listopadu, lidový komisař zahraničních věcí soudruh V. M. Molotov 28. listopadu přijal finského vyslance, p. Yrjö-Koskinena, a předal mu odpověď sovětské vlády na finskou nótu. Níže uvádíme znění nóty finské vlády ze dne 27. listopadu a rovněž znění odvetné nóty vlády SSSR ze dne 28. listopadu tohoto roku.
Nóta finské vlády:
“Pane lidový komisaři,
jako odpověď na Váš dopis z 26. tohoto měsíce mám dle instrukce mé vlády tu čest Vás informovat o následujícím:
V souvislosti s údajným narušením hranic finská vláda bezodkladně provedla patřičné šetření. Tímto šetřením bylo zjištěno, že dělostřelecká palba, kterou zmiňujete ve svém dopise, nevycházela z finské strany. Naopak, z výsledků vyšetřování vyplývá, že zmíněné vystřely byly uskutečněny 26. listopadu v době mezi 15:45 a 16:05 sovětského času ze sovětské strany z okolí Vámi zmíněné vesnice Mainila. Z finské strany bylo dokonce možné pozorovat místo dopadu střel, protože vesnice Mainila leží pouze 800 metrů od hranice, hned za otevřeným polem.
Na základě výpočtu rychlosti šíření zvuku sedmi výstřelů bylo možné určit, že se děla, z nichž byly výstřely vypáleny, nacházela ve vzdálenosti 1,5 – 2 kilometrů jihovýchodně od místa dopadu střel. Záznam pozorování těchto výstřelů zapsala pohraniční stráž do svého deníku v okamžiku, kdy k tomu došlo. Ve světle těchto okolností považujeme za pravděpodobné, že se jedná o nešťastnou nehodu, ke které došlo během cvičení na sovětské straně, a která dle Vašeho oznámení měla za následek oběti na životech. Na základě toho považuji za nezbytné odmítnout protest, který jste vyjádřil ve svém dopise, a konstatovat, že nepřátelský akt vůči SSSR, o němž se zmiňujete, nebyl uskutečněn z finské strany.
Ve svém dopise jste se odvolával na prohlášení pánů Paasikiviho a Tannera z doby jejich pobytu v Moskvě ohledně nebezpečí koncentrace regulérní armády v bezprostřední blízkosti hranic poblíž Leningradu. V této věci bych Vás rád upozornil na skutečnost, že v bezprostřední blízkosti hranic se z finské strany nacházejí především pohraniční vojska. Zbraně takového dosahu, aby jejich střely dopadaly na druhou stranu hranice, se na tomto území vůbec nenacházely.
Ačkoliv nejsou konkrétní důvody k tomu, aby, jak navrhujete, došlo k odsunu vojsk od hraniční čáry, moje vláda je připravena zahájit jednání ohledně oboustranného odsunu vojsk na již projednávanou vzdálenost od hranice.
S potěšením jsem přijal Vaše oznámení, z něhož vyplývá, že vláda SSSR nehodlá zveličovat význam ve Vašem dopise popsaného údajného pohraničního incidentu. Jsem nesmírně rád, že jsem měl možnost rozptýlit toto nedorozumění již následující den po obdržení Vašeho návrhu. Nicméně, aby v této otázce nezůstaly sebemenší pochybnosti, moje vláda navrhuje provedení společného vyšetřování tohoto incidentu pohraničními komisaři obou stran na Karelské šíji v souladu s Konvencí o pohraničních komisařích ze dne 24. září 1928.
Pane lidový komisaři, přijměte ujištění o mé nejhlubší úctě.
A. S. Yrjö-Koskinen“
Odvetná nóta sovětské vlády:
„Pane vyslanče!
Odpověď finské vlády na nótu sovětské vlády ze dne 26. listopadu odráží hluboké nepřátelství vlády Finska vůči Sovětskému svazu a jejím cílem je vystupňování krize mezi oběma stranami na nejvyšší možnou míru.
1. Odmítání finskou vládou skutečnosti nehorázného dělostřeleckého ostřelování sovětských vojsk finskou armádou, jehož následkem byly oběti na životech, se nedá vysvětlit jinak, než jako snahu obalamutit veřejné mínění a jako výsměch nad oběťmi ostřelování. Pouze absence smyslu pro odpovědnost a pohrdání k veřejnému mínění mohly stát za snahou vysvětlit pobuřující incident s ostřelováním jako „vojenské cvičení“ sovětských vojsk s dělostřeleckou palbou hned u hranice, přímo před zraky finské armády.
2. Odmítnutí finské vlády odsunout svá vojska, která zákeřně ostřelovala sovětské jednotky a požadavek současného odsunu finských a sovětských vojsk, který formálně vychází z principu rovnosti stran, usvědčují vládu Finska z nepřátelské snahy o ohrožování Leningradu. Ve skutečnosti zde není rovné postavení finských a sovětských vojsk, ale naopak převaha vojsk finských. Sovětská vojska neohrožují klíčová centra Finska, neboť se od nich nacházejí ve vzdálenosti stovek kilometrů. Naopak finská vojska ve vzdálenosti 32 kilometrů od klíčového centra SSSR – Leningradu s jeho 3,5 miliony obyvatel pro něj představují bezprostřední hrozbu. Nemluvě o tom, že sovětská vojska není kam odvádět, protože odsun sovětských vojsk o 25 kilometrů by znamenal jejich rozmístění na předměstí Leningradu, což je zcela absurdní z úhlu pohledu bezpečnosti Leningradu. Návrh sovětské vlády na odsun finské armády na vzdálenost 20 – 25 kilometrů je tím nejmírnějším, neboť jeho cílem není likvidace nerovnosti v postavení finských a sovětských vojsk, ale pouze její zmírnění. Pokud finská vláda odmítne i tento nejmírnější návrh, bude to znamenat, že má v plánu cíleně držet Leningrad v bezprostředním ohrožení svými vojsky.
3. Tím, že v blízkosti Leningradu soustředila velké množství regulérních vojsk a zároveň tak vystavila bezprostřední hrozbě klíčové životní centrum SSSR, finská vláda učinila nepřátelský akt vůči SSSR, který je v rozporu s paktem o neútočení uzavřeným mezi oběma státy. Odmítnutím odsunu vojsk alespoň na vzdálenost 20 – 25 kilometrů po zákeřném dělostřeleckém ostřelování sovětských vojsk finskou armádou vláda Finska ukázala, že zůstává na nepřátelských pozicích ve vztahu k SSSR, není ochotna respektovat požadavky paktu o neútočení a i nadále hodlá držet Leningrad pod hrozbou. Vláda SSSR se nicméně nehodlá smířit se skutečností, že by jedna strana pakt o neútočení porušovala, zatímco druhá by se zavazovala k jeho plnění. Vzhledem k těmto skutečnostem je sovětská vláda donucena prohlásit, že od tohoto dne odstupuje od závazků přijatých v souvislosti s paktem o neútočení, který byl uzavřen mezi SSSR a Finskem a který byl systematicky porušován finskou vládou.
Pane vyslanče, přijměte ujištění o naprosté úctě k Vám.
Lidový komisař zahraničních věcí SSSR
V. Molotov
28. listopadu 1939”
Pro uvedení dokumentů do kontextu přikládáme úryvek z publikace Dějiny Ruska 20. století, jejichž editorem byl prof. Andrej Zubov.
Dne 26. listopadu obvinil Molotov Finy z ostřelování rudoarmějců u pohraniční vesnice Mainila, ležící na Karelské šíji. Helsinky však obvinění odmítly a navrhly prošetřit incident na základě platných dvoustranných smluv. Finové byli připraveni jednat o oboustranném stažení vojsk z hranice. V reakci na to Molotov obvinil vládu Aima Kaarla Cajandera z „výsměchu obětem ostřelování“ a zdůraznil, že SSSR od této chvíle není vázán dohodou z roku 1934, která nepodléhala jednostrannému vypovězení. Dne 29. listopadu Moskva přerušila s Finskem diplomatické styky. Finové okamžitě oznámili svou připravenost stáhnout jednostranně vojska od hranic a splnit další požadavky SSSR.
Sovětská reakce následovala příštího rána. Dne 30. listopadu v 8 hodin začalo masivní ostřelování Finska. Cílem leteckých útoků se staly Helsinky, Turku, Tampere a další města.
Během války zahynulo nebo bylo zraněno v důsledku sovětského bombardování okolo 3 000 civilistů. Slabé finské vzdušné síly žádné nálety na sovětská města nepodnikaly. Prezident Kyösti Kallio vyhlásil válečný stav a jmenoval hlavním velitelem maršála Karla-Gustava von Mannerheima, dříve generálporučíka ruské armády a rytíře Svatojiřského řádu, hrdinu finské občanské války na straně bílých. V zimě 1940 byla sovětská vojska posílena o 13. a 15. armádu. V březnu už bojovalo proti Finsku 1,2 milionu mužů (12 500 děl a minometů, okolo 4 000 tanků a téměř 2 500 letadel) – téměř polovina celé Rudé armády. Finsko při vyčerpání všech rezerv zmobilizovalo 600 000 mužů.
Zdroj: Dmitrij Černyšev (mi3ch) livejournal.com ; Dějiny Ruska 20. století II.díl
