V dobách Sovětského svazu, za totálního utajení všeho a všech, neměla o velkých katastrofách, které by dnes plnily titulní stránky všech sdělovacích prostředků, většina občanů SSSR ani tušení. Zato měli iluzi klidu a pořádku. A i když se nepodařilo utajit Černobyl, tak některé z dalších katastrof nezpůsobily sebemenší rozruch…
Výbuch radioaktivních odpadů v chemičce Majak, Čeljabinsk-40 (1957)
Byla to historicky první jaderná havárie SSSR. Tragédie známá více pod názvem Kyštymská katastrofa, protože areál chemičky se nacházel v uzavřeném městečku Čeljabinsk-40 (nyní Ozjorsk), Kyštym bylo nejbližší město vyznačené v mapách.
Výbuch nádrže obsahující tekutý radioaktivní odpad měl sílu několika desítek tun TNT. Jeho příčinou byla porucha chladícího systému. Nádrž byla poškozena, její betonové víko o tloušťce 1 m a hmotnosti 160 tun bylo odhozeno na stranu. Do atmosféry se uvolnilo okolo 20 MCi (800 PBq) radioaktivity. V zóně zasažené radioaktivním spadem žilo 270 tisíc obyvatel. Její území zasahovalo do tří oblastí: Čeljabinské, Sverdlovské a Ťumeňské.
Přímo následkem výbuchu nikdo nezemřel. V prvních dnech po výbuchu byli z bezprostředně zasaženého území evakuováni vojáci a vězni. Teprve po týdnu až dvou byla zahájena evakuace civilního obyvatelstva, a to jen z nejvíce postižených obcí.
Oběti se objevily později mezi stovkami tisíc vojáků a civilistů pracujících na odstraňováni následků havárie. Všichni byli vystaveni život ohrožujícím dávkám ozáření. Nyní je na zasaženém území vyhlášena Východouralská přírodní rezervace se zákazem vstupu. Úroveň radiace je tam do současnosti příliš vysoká.
Informace o katastrofě vláda tajila jak před občany Ruska, tak i před obyvateli Uralu, žijícími přímo v oblasti zasažené radioaktivním spadem. Kilometr vysoký, oranžovo červeným světlem zářící sloup dýmu a prachu v tisku označili za polární záři. První o neštěstí informoval dánský tisk. Pravda je, že zpráva nebyla úplně přesná: uváděla, že došlo k nehodě během sovětských jaderných testů.
Výbuch balistické rakety na kosmodromu Bajkonur (1960)
Nebyla to jediná havárie na Bajkonuru, byla ale jedna z největších, které se na polygonu staly v sovětském období. Probíhala příprava na test nové mezikontinentální balistické rakety R-16.
Předsedou Státní komise pro testování R-16 byl osobně vrchní velitel Raketových vojsk strategického významu maršál dělostřelectva M. I. Nedělin. Jak se často v sovětských dobách stávalo, chtěli stihnout první úspěšné vypuštění rakety do 7. listopadu 1960, jako dárek ke 43. výročí Říjnové revoluce.
Ve spěchu se dopustili všech představitelných i nepředstavitelných porušení bezpečnostních předpisů. Následkem byl předčasný zážeh motorů a následná exploze raketového paliva. Podle různých zdrojů okamžitě uhořelo, nebo zemřelo na následky popálenin od 92 do 126 lidí. Mezi oběťmi byl také maršál Nedělin.
Informace o tragédii byla utajována. Nebyly zveřejněny žádné oficiální informace. Rodinám a blízkým obětí doporučili mluvit o nehodě. Dokonce i maršál Nedělin, podle oficiálního prohlášení, „tragicky zahynul při letecké katastrofě„.
Srážka dopravních letadel nad Dněprodzeržinskem (1979)
Jde o jednu z největších leteckých katastrof v historii letectví. Podle počtu obětí je v historii SSSR na druhém místě, mezi srážkami letadel je celkově třetí.
Na nebi nad Dněprodzeržinskem (Ukrajinská SSR) se srazily dva TU-134 letecké společnosti Aeroflot (let Čeljabinsk – Kišiněv a Taškent – Minsk). V důsledku srážky zemřelo všech 178 cestujících a členů posádky. Mezi oběťmi bylo také 17 hráčů uzbeckého fotbalového klubu Pachtakor. V den neštěstí byl v Charkovském centru řízení leteckého provozu, v rozporu s nařízením, nasazen na nejvíce exponovaný letecký sektor nezkušený dispečer. Situaci ještě komplikovalo, že jeden ze tří vzdušných koridorů byl blokován pro papaláše Černěnka, který měl letět za Brežněvem na Krym.
Když si dispečeři uvědomili, že se dráhy letadel protínají, dali jedné posádce pokyn stoupat na vyšší letovou hladinu. Posádka potvrdila příjem pokynu. Dispečeři se domnívali, že pokyn vykonává posádka správného letadla. Ve skutečnosti odpověděla posádka třetího letadla – IL-62, letícího do Taškentu. O minutu později se dvě TU-134 srazily…
Tuto katastrofu by zamlčeli, tak jako ostatní, nebýt smrti celého ligového fotbalového týmu. Jakkoliv katastrofa neměla v SSSR velkou publicitu (pouze deník Sovětský sport zveřejnil krátkou zprávu o zhoubě Pachtakoru), na mezinárodní úrovni se nezatajovala.
Zkáza letadla s velením Tichomořské flotily u Leningradu (1981)
V okamžiku startu z vojenského letiště ve městě Puškin (u Leningradu) havarovalo transportní letadlo TU-104, na jehož palubě se nacházel velitel Tichomořské flotily, téměř všichni jeho zástupci, polovina celého štábu velení letectva, loďstva a brigád. V jeden okamžik přišla Tichomořská flotila o velení. Celkem zahynulo 52 lidí, mezi nimi 16 admirálů. Pro srovnání – během celé Velké vlastenecké války ztratila sovětská flotila pouze 4 admirály.
Příčinou tragédie bylo přetížení letadla. Vedle těžkých trezorů s mapami a dokumenty vezli mnoho nedostatkového zboží, které velení dokázalo v Leningradu sehnat: bílou bytovou techniku, nábytek, ovoce. Posádka si uvědomovala, že je letadlo přetížené, oznámila to dispečerovi, ale ten se neodvážil předat námitky velení.
Přetížení ocasní části, náhlé zesílení větru, nesprávné vyvážení letadla, a pravděpodobně posun nákladu po vzletu, to vše zapříčinilo katastrofu. Letadlo se ve výšce 50 metrů přetočilo na ocas a levé křídlo a spadlo. Při dopadu došlo ke vznícení paliva. Nikdo nepřežil. Svědci vzpomínali, že po havárii byla celá startovací dráha zasypaná nedostatkovými pomeranči. Po katastrofě byly všechny vojenské TU-104 postaveny mimo provoz.
Havárie parníku Alexandr Suvorov (1983)
Výletní parník plavící se maximální rychlostí (25 km/h) na trase Rostov na Donu – Moskva vplul pod nesplavné mostní pole Imperátorského mostu (město Uljanovsk) na řece Volze. Setrvačností pokračoval ještě 300 m. V důsledku srážky s mostní konstrukcí byla parníku doslova odříznuta celá vrchní část: lodní můstek, kinosál, komíny. Situaci ještě zkomplikoval nákladní vlak, který právě po mostu projížděl. Mostní konstrukce byla nárazem posunuta o 40 cm. Část vagónů vykolejila a převrátila se, jejich náklad (uhlí, obilí, kulatina) zasypal loď a zvýšil tak množství obětí.
Podle různých zdrojů se počet obětí nehody pohybuje od 176 do 600 lidí. Problém s určením přesného počtu je spojen s tím, že byl parník přetížen. Kromě 300 cestujících, 50 členů posádky a 35 členů obsluhujícího personálu, se na palubě neoficiálně nacházeli známí a příbuzní členů posádky. Naneštěstí se v okamžiku srážky většina pasažérů nacházela na horní palubě (v kině a na tanečním parketu), která byla havárií zcela zničena. Proto tolik obětí.
Jedna z hlavních příčin tragédie, která se stala pozdě večer, byla absence signálních světel na mostu. Navíc na nešťastném mostním poli stál přístřešek výhybkáře, ve tmě podobný signálnímu znaku označujícímu splavné mostní pole.
Srážka vlaků u města Ufa (1989)
Je to největší katastrofa v historii sovětské železniční dopravy. V okamžiku kdy se dva protijedoucí osobní vlaky Novosibirsk – Adler a Adler – Novosibirsk míjely, došlo k mohutné explozi. Z 1370 cestujících (mezi nimi bylo 383 dětí) zemřelo 575 lidí (jiné zdroje uvádějí 645), z toho 181 dětí. Zraněno bylo 623 osob.
Výbuch byl tak silný, že tlaková vlna vyrazila okenní skla ve městě vzdáleném více než 10 km od místa havárie. Sloup ohně byl pozorován ze vzdálenosti 100 km. Co nedaleké město! Výbuch spustil alarm Severoamerického systému protivzdušné obrany (NORAD)! Američané se domnívali, že Rusové provedli další jaderný test. Podle odhadů expertů byla síla výbuchu srovnatelná se sílou exploze v Hirošimě.
Co způsobilo tak ničivý výbuch? Na nedalekém potrubí plynovodu vedeném na trase Západní Sibiř — Ural — Volha, vznikla trhlina o velikosti jeden a půl metru. Uniklá plynová směs se nahromadila v údolí u železniční trati.
Několik hodin před katastrofou přístroje signalizovaly pokles tlaku v potrubí plynovodu. Nicméně místo toho, aby personál plynovodu hledal únik, jen zvýšil průtok plynu, aby dosáhl předepsaného tlaku. Kvůli navýšení tlaku uniklo plynu ještě více. Strojvedoucí projíždějících vlaků upozorňovali dispečink trati na silný zápach plynu, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Vznícení jezera plynu bylo jen otázkou času. Co zapříčinilo výbuch, jestli to byla cigareta vyhozená z okna vlaku, nebo jiskra od brzdícího kola se už zjistit nepodaří. Stejně tak nelze určit příčinu vzniku trhliny v plynovodu. Mohla to být koroze, nebo poškození od lžíce bagru.
Zdroj: 1863x.com 7. 1. 2017
