Sté výročí únorové revoluce roku 1917 proběhlo na území bývalé Ruské říše prakticky bez povšimnutí. Nepochybuji o tom, že o pouhých několik měsíců později, v listopadu 2017, bude všechno zcela jinak. O říjnovém převratu se bude diskutovat, budou uvedeny nové filmy a televizní pořady, mluvit se bude o jeho významu v historii a o tom, že pomohl zachránit umírající impérium.
Víru v Říjen průměrný Rus vstřebává spolu s mateřským mlékem
Pro většinu obyvatel Ruské federace je právě tento převrat tou skutečnou revolucí. Toto přesvědčení je založeno nejen školou, četnými hranými a dokumentárními filmy a přečtenými knihami. Toto přesvědčení je i součástí výchovy v rodině. Je tedy zcela na místě říci, že víru v Říjen průměrný Rus vstřebává spolu s mateřským mlékem.
Únorová revoluce, to byla úplně jiná záležitost. Byl to skutečný hlad po svobodě, který ukončil existenci bezmocného a marginálního carského režimu, jenž se v roce 1917 ukázal jako nesmírně neefektivní a agresivní nejen ve vztahu k okolnímu světu, ale také vůči svým vlastním poddaným. Všechny pokusy o změnu režimu, pokojné, nebo dokonce jako v roce 1905 revoluční, skončily nejenom vítězstvím reakce, ale i světovou válkou, která měla prokázat domnělou ruskou velikost, ale nakonec jenom urychlila pád říše do propasti.
V roce 1917 se carský režim zprotivil nejen utlačovaným národům říše, ale i jeho hlavnímu pilíři, takzvaným Velkorusům, z nichž se v sovětském období začne tvořit – ale nikdy nevznikne – ruský politický národ.
V únoru 1917 se zemi otevřely ty nejlepší vyhlídky. Co tedy stálo za jejich kolapsem?
Svoboda byla skutečným východiskem ze situace, která v zemi panovala. Svoboda poskytla příležitost k opatrnému a postupnému rozčlenění říše a ke vzniku nejen nových národních států původně kolonizovaných národů, ale i samotného ruského státu. Svoboda poskytla obyvatelům říše rovné volební právo, které většina neměla až do abdikace posledního z Romanovců. A svoboda rovněž otevřela cestu k ekonomickým příležitostem, umožňujícím rozumné využití ekonomických zdrojů Ruska. V únoru 1917 se zemi otevřely ty nejlepší vyhlídky. Co tedy stálo za jejich kolapsem?
V listopadu 1917 dějiny Ruska a ruského lidu skončily.
Porážka revoluce. Místo svobody obyvatelé Ruské říše dostali zkostnatělou brutální diktaturu bolševiků, vedle které carský režim působí jako vzor liberalismu a zdravého rozumu. Rusko na dlouhá desetiletí ovládli fanatici a monstra – Lenin, Trockij, Zinovjev, Stalin, které následně na více než půlstoletí vystřídaly skutečné nicky, jež přivedly zemi ke konečnému kolapsu. Můžeme konstatovat, že v listopadu 1917 – po krátkém revolučním závanu – dějiny Ruska a ruského lidu skončily. Možná navždy. Protože civilizační agonie, to samozřejmě nejsou dějiny. Protože život v gulagu, to samozřejmě nejsou dějiny. Protože vítězství nad jedním z nejbrutálnějších autoritářských režimů za cenu desítek miliónů životů a utužení vlastního autoritářského režimu, to samozřejmě nejsou dějiny. Je to příběh o přežití. Nejde ale o přežití poražených. Ačkoliv to bude znít paradoxně, jde o příběh přežití vítězů.
Nemůžeme říci, že by se únorová revoluce nebránila. Bránila se, jak nejlépe uměla. Dokonce ani bolševici nemohli jen tak zavrhnout její hesla a hodnoty. Ani k tomu neměli důvod. Bolševická Rada lidových komisařů bezprostředně po říjnovém převratu slíbila uspořádat svobodné a spravedlivé volby do Ústavodárného shromáždění. Možná to je důvod, proč uchopení moci bolševiky nebylo jejich současníky vnímáno jako něco dlouhodobého. Mnozí nejspíše předpokládali, že bolševická vláda prostě předá pravomoci první zvolené vládě svobodného Ruska. A bolševici si nejspíše byli jistí, že volby vyhrají a že nebude třeba nikomu nic předávat.
Co se stalo potom, je dobře známo. Bolševici nedokázali vyhrát volby, rozehnali Ústavodárné shromáždění a dělnickou demonstraci na jeho podporu rozstříleli. Ale ani to ještě nebyl konec. Stoupenci svobodného Ruska se totiž nechtěli jen tak vzdát. Začala občanská válka. Masakr, v němž bolševici vyhráli.
Bylo by samozřejmě nasnadě tvrdit, že se vítězství v této válce přiklonilo na stranu bolševiků, protože využívali těch nejtemnějších stránek lidské osobnosti a probouzeli instinkty, které se následně staly základem klasických autoritářských režimů 20. století – komunismu, nacismu, fašismu. Není to však celá pravda. Je jí skutečnost, že bolševiky v jejich válce proti Rusku podpořilo obrovské množství stoupenců impéria. A skutečně, jenom bolševici s jejich demagogií a pohrdáním právem mohli obnovit již de facto zaniklý stát.
Rudá armáda nejenže porazila bělogvardějce a příznivce demokratického Ruska, ale rovněž obsadila Ukrajinu, Bělorusko, Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, zlikvidovala historickou státnost Buchary, Chorezmu a Chivy, zabránila vzniku nezávislých států Povolží a Kavkazu. V roce 1939 bylo z mapy vymazáno Polsko. V roce 1940 došlo k okupaci Lotyšska, Litvy a Estonska. V roce 1944 byla anektována Tuvinská lidová republika.
Sovětský režim po vítězství ve druhé světové válce získal kontrolu nad řadou zemí v Evropě a Asii, snažil se využít rozpadu koloniálních říší k vytvoření satelitních států v Africe. O tom všem si car Mikuláš II. mohl nechat jenom zdát. To je důvod, proč komunistický režim podporovali nejen ti, kteří byli opojení jeho nelidskou ideologií, ale i přesvědčení velkoruští šovinisté.
A po druhé světové válce se režim rovnou převtělil do imperialismu zakrývajícího svou nahotu rudou vlajkou.
V Rusku, které vzniklo jako výsledek vítězství bolševiků, se našlo místo jak pro komunisty, tak i pro imperialisty. Jediným poraženým byla únorová revoluce – revoluce těch, kteří chtěli svobodu. Takoví lidé již po století represí a šílenství v Rusku vlastně nejsou. Byli zabiti a zastrašeni. Těch, kteří chtěli předat pocit svobody svým dětem, bylo příliš málo.
Právě proto zhroucení komunistického režimu nevedlo ke vzniku svobodného Ruska. Byli jsme svědky jedné z imitací, která se pouhých několik let po zhroucení vrátila zpět k obvyklému imperiálnímu mýtu. Rusko zůstává zemí těch, kdo vyhrál občanskou válku. Rusko je ovládáno potomky těch, kdo vyhrál občanskou válku. A jiná alternativa vlastně ani není. To je důvod, proč agrese vůči vnějšímu světu, touha dokazovat svůj význam hrubou silou a lží, naprosté pohrdání svými sousedy a snahy znovu obnovit kontrolu nad zeměmi osvobozenými v důsledku rozpadu Sovětského svazu, jsou nejen důležitou součástí ruské politiky, ale také přístupy, které se setkávají s pochopením většiny Rusů.
Lékem na toto stoleté šílenství může být pouze nový kolaps – politický, ekonomický, sociální. Samozřejmě že tento lék je hořkou pilulkou a zkazí život několika generacím obyvatel současného Ruska. Ale jiný způsob, jak se vrátit do února 1917 a pochopit, že svoboda jednotlivce a demokracie v této zemi jsou mnohem důležitější než imperiální fantazie a role celosvětového strašáka, pro Rusko nevidím.
Vitalij Portnikov
Zdroj: detroit7days.com
