Bylo nebylo. Takto, na pohádkový způsob, by mohl začít tento stručný úvod k citátům z děl dvou bratrů, kteří psali své knihy spolu, než je smrt staršího z nich odloučila. Proč k tomu voláme pohádku? Protože viděno střízlivýma očima dospělého člověka, který se na život zpravidla dívá s velkou dávkou skepse, není myslitelné jinde než ve světě kouzel, aby dva lidé, kteří na první pohled ničím zvláštním nevynikali a skoro nikdy neopustili svou zemi, dokázali půl století před naší dobou předpovědět s přesností do nejmenších detailů, co se v ní bude odehrávat.
Arkadij (1925-1991) a Boris (1933-2012) Strugačtí byli spisovateli světového věhlasu ještě za života. Tradičně se ale k charakteristikám jejich knih dodávalo slovo science fiction. To platilo snad jen u raných věcí, později psali o současnosti zabalené do kabátu, v němž se tehdejším sovětským cenzorům hůře hledaly záminky pro zákaz. I když to nakonec přestalo účinkovat a jejich díla jeden čas přestala v SSSR vycházet.
Ale to jsou kapitoly, které dnes již patří do dějin. Zato jejich proroctví doceňujeme teprve nyní. A chápeme je stále lépe.
Druhá invaze marťanů
Opravdu se divím, že naše policie zaměstnává takové lidi. Policista by měl být inteligentní, měl by být vzorem mládeži, hrdinou, kterého chce každý napodobovat. Takovému policistovi bychom pak mohli bez obav svěřit nejen zbraně a moc, ale i výchovné působení. Ovšem Charón tvrdí, že to by pak byla parta intelektuálů, a prohlašuje, že takovou policii žádná vláda nemůže potřebovat.
…má to smysl, o něčem pořád jen debatovat? Co se tím změní? Mně aspoň je jasné, že jakákoliv diskuze o fašismu se samé podstaty tohoto jevu ani netkne. A než se diskutující inteligent naděje, narazí mu na hlavu ocelovou přilbu – a kupředu, sláva, ať žije vůdce.
“Dokonce bych řekl, že normální soud je málo,” pokračoval. “Chtělo by to veřejný soud. Nahnal bych celé město na tribuny na starém stadionu a toho defraudanta bych nechal přivázat ke sloupu přímo na místě činu. Naštěstí jsou naše zákony dostatečně pružné, aby výše trestu odpovídala hloubce provinění.”
Rodiče si bůhví proč myslí, že učitel je divotvůrce a že je schopen svým příkladem zabránit dětem, aby šly v jejich stopách.
Ne, s mými kamarády je vyloučeno dospět k nějakému rozumnému závěru! Třeba takový Polyfémos. Ten nikdy nemluví k věci, pravda ho nezajímá. Jemu jde vždy jen o to, aby oponenta zastrašil. Dejme tomu, že se diskutuje o tvaru naší planety. Dokládám své tvrzení, že Země je kulatá, všeobecně známými argumenty, které zná každý vzdělaný člověk. Polyfémos zuřivě, ale neúspěšně polemizuje s každým argumentem zvlášť. Když přijdeme k otázce tvaru zemského stínu vrhaného na Měsíc, řekne Polyfémos najednou: “Stín, stín… To ty tady vrháš zbytečnej stín. Raděj si nech vodendat tu bradavici pod nosem a na pleši si nech narůst vlasy!”
Tyhle řeči typu jedna paní povídala přímo nesnáším. Nikdo jim nevěří, ale každý je dává dál a přitom k nim něco přidá, takže pak nejjednodušší věci nabývají obludných rozměrů.
Necvičené šedé buňky mých nevzdělaných spoluobčanů, uspávané navíc monotónním tokem maloměstského života, docela přirozeně produkovaly při sebemenším vybočení z vyjetých kolejí fantastické vidiny. Náš zdejší svět je jako kurník za nočního spánku: stačí dotknout se nechtěně křídla některé leghornky pospávající na hřadě a v tu ránu začne nepopsatelný zmatek, křik a kdákání, na všechny strany lítá peří, čmelíci a trus…
…rozsah působnosti šeptandy a panikaření je přímo úměrný nevzdělanosti lidu.
… Tak ty budeš proti bdělosti a ostražitosti? Ty plešatej inteligente, ty hajzle, ty špióne marťanskej?
Ti křiklouni s nezdravou barvou obličeje, v džínsách a malovaných košilích, kteří si nikdy neočistí boty! A všechny ty jejich diskuze o světové vládě, o nějaké technokracii, o těch nemožných ismech! A odmítání všeho, co zaručuje slušnému člověku klid a bezpečnost!
… dost podivné prohlášení ministra obrany, ve kterém se tvrdí, že naše účast v mezinárodním Obranném paktu nás neúměrně finančně zatěžuje a není zdaleka tak důležitá, jak by se na první pohled zdálo. Zaplať pánbůh, konečně mu to po těch jedenácti letech došlo!
… od samého začátku vyzývali lidi k povstání proti nové vládě, ale důvody, které pro to uváděli, byly značně nepřesvědčivé. Tihle páni totiž mluvili o zániku kultury, o genocidě a podobných věcech, vyčtených z knih, které se zájmů prostého venkovského člověka naprosto netýkaly.
Když vedli zajatce kolem mě, zastavil se na chvíli a podíval se na mě zpříma svýma krátkozrakýma očima. Asi se mi to jen zdálo a teď doufám, že se mi to opravdu jen zdálo, ale v jeho očích bylo něco, nad čím se mi sevřelo srdce. Bylo to naprosté smíření. Ne, já toho člověka neomlouvám. Je to extremista, partyzán, zabíjel a musí být potrestán, ale já nejsem slepý – byl to člověk ušlechtilý. Žádný černokošiláč nebo ignorant, ale člověk pevného charakteru a nejlepších úmyslů. Opravdu teď doufám, že jsem se mýlil.
…pan starosta mu dal totiž pokutu a zastavil na týden městské noviny za to, že pan Korybás v předvčerejším čísle otiskl verše jakéhosi neznámého autora, v kterých se mimo jiné říká: A na vzdáleném horizontě sveřepý Mars rudě září. Pan Korybás se odmítá podřídit rozhodnutí pana starosty a už druhý den se hádají po telefonu nebo osobně. … na jedné straně je trest uložený novinám panem starostou příliš vysoký, tím spíš, že báseň je jako celek naprosto nezávadná, protože vypráví o nadšení, které autor cítí při pohledu na noční oblohu. Na druhé straně je ovšem situace taková, že není radno dráždit tygra.
“Tak co, otče, myslíte, že naše věc je prohraná?” Jen jsem pokrčil rameny, přestože se mi chtělo říct, že je-li něčí věc prohraná, tak určitě ne naše. … A Charón mluvil. Lidstvo už nemá žádnou budoucnost, člověk přestal být pánem tvorstva a divem přírody. Od nynějška až na věky věků bude člověk jen obyčejným přírodním jevem, jako je třeba strom nebo kůň, nic víc. Kultura a pokrok – to jsou věci, které ztratily jakýkoliv smysl. Lidstvo už nemá proč se vyvíjet, bude vyvíjeno zvenčí, a k tomu nepotřebuje vlastní školy, vědecké ústavy, laboratoře, není nutná ani ideologie, filozofie a literatura – prostě to, co odlišuje člověka od dobytka a čemu se dodneška říkalo civilizace, nebude už k ničemu. … “Hochu, to je tím, že jste si moc snadno žili”, řekl jsem mu rovnou. “Jste moc pohodlní a nevíte nic o životě. Na první pohled je vidět, že tě ještě nikdo pořádně nezmlátil, že jsi nemrzl v zákopech a netahal trámy v zajetí. Vždycky jste měli co jíst a čím platit. Takže jste si zvykli dívat se na svět jen ze své věže ze slonové kosti. Ó hrůzo! Civilizaci prodali za pár grošů! A já ti říkám: jen hezky poděkujte, že vám vůbec nějaké peníze dávají! Ty je samozřejmě nepotřebuješ, ty ne. Ale co vdova se třemi dětmi, které musí nakrmit, obléct a nechat vyučit? A co Polyfémos, mrzák, který dostává pár měďáků válečné penze? A co farmáři? Co těm jste nabídli? Pochybnou ideologii, knížky a brožury a vaši estétskou filozofii, odtrženou od života” Ale na tohle vám farmář kašle. Ten potřebuje mít jistotu, že každý rok sklidí úrodu a že za ni dostane slušně zaplaceno. Byli jste schopni mu to zajistit? Vy s tou vaší civilizací? Ne, příteli, nikdo, nikdo za celých deset tisíc let nebyl schopen dát venkovskému člověku jistotu. Až přišli Marťani, a ti mu ji dali.”
V ranních novinách byly zajímavé zprávy o všeobecné demobilizaci a demilitarizaci státu. Zaplať pánbůh, konečně jim to došlo! Konečně jim došlo, že o obranu se teď u nás budou v plném rozsahu starat Marťani.
… nad městem prolétají ve velké výšce obrovské kosmické lodi, které vydávají nezvyklé světlo. Jsou to symboly míru a bezpečnosti; na první pohled je vidět, že nejsou naše.
Základní informace o knize naleznete zde.
Je těžké být bohem
A zatím po temné rovině Království arkanarského, ozařované plameny požárů a jiskrami pochodní, po cestách a pěšinách, utíkají stovky lidí pokousaných komáry, s nohama do krve rozedřenýma, pokrytí potem a prachem, utýraní, vyděšení, zničení zoufalstvím, ale pevní jako ocel ve svém jediném přesvědčení, utíkají, jdou, plouží se, velkými oblouky se vyhýbají stanovištím hlídek, tyto stovky nešťastníků postavených mimo zákon za to, že dovedou a chtějí vyléčit a poučit svůj hluboce zaostalý a chorobami zdecimovaný lid; za to, že podobně jako bohové vytvářejí z hlíny a kamene druhou přírodu, aby tak zkrášlili život svého lidu, který nezná krásy; za to, že pronikají do tajů přírody s nadějí, že tyto taje postaví do služeb svému nevzdělanému, prastarými nesmysly zastrašenému lidu… Bezbranní, mírumilovní, nepraktičtí lidé, kteří značně předběhli svou dobu…
Jsi-li chytrý, vzdělaný, pochybuješ, říkáš věci, které nejsou obvyklé, nebo třeba jenom nechlastáš tolik, jak je zvykem – hrozí ti nebezpečí. Kdejaký kramář má právo uštvat tě až k smrti.
Podstata je v základních principech nového státu. Jsou prosté a jsou pouze tři: slepá víra v neomylnost zákonů, bezvýhradná poslušnost těchto, jakož i ostražité sledování všech všemi.
“Hlavně nesmíš pochybovat, chlapče. Nejdůležitější je věřit. Když úřady něco udělají, znamená to, že vědí, co dělají…”
Chobotnice má srdce. A my dokonce víme, kde jej má. A to je to nejhorší ze všeho, můj tichý, bezmocný příteli. Víme, kde je, ale nedokážeme je probodnout, aniž prolijeme krev tisíců zastrašených, omámených lidí. A těch je tolik, beznadějně mnoho zaostalých, izolovaných, roztrpčených nekonečnou nevděčnou prací, ponížených, zatím neschopných povznést se nad touhu získat nějaký ten měďák navíc… A není zatím možné je poučit, sjednotit, usměrnit, zachránit je před nimi samými.
Reba je nicka, nula ve srovnání s kolosem tradic, se zákony stádnosti, které jsou posvěceny dlouhými staletími, které jsou neotřesitelné, vyzkoušené, dostupné chápání i nejtupějšího tupce, které zbavují člověka nutnosti myslet a zajímat se o cokoli.
Byli příliš pasivní a příliš nevzdělaní. Jejich otroctví spočívalo v pasivitě a nevzdělanosti, ale přitom pasivita a nevzdělanost rodily nové a nové otroctví. Kdyby byli všichni stejní, ruce by musely bezmocně klesnout a nebylo by žádné naděje. Ale oni přece jen byli lidmi, nositeli jiskry rozumu. A neustále, hned tady, hned tam se v jejich mase zažehovaly a rozhořívaly plamínky nepředstavitelně vzdálené a nevyhnutelné budoucnosti. Zažehovaly se bez ohledu na cokoli. Bez ohledu na svou zdánlivou nesmyslnost. Bez ohledu na útlak. Bez ohledu na to, že byly zadupávány. Bez ohledu na to, že je nepotřeboval nikdo na tomto světě a naopak všichni na tomto světě byli proti nim. Bez ohledu na to, že v nejlepším případě mohly spoléhat pouze na pohrdavou, nechápavou lítost…
Žádný stát se nemůže vyvíjet bez vědy, jinak ho zničí sousedé. Bez umění a celkové kultury ztrácí stát schopnost sebekritiky, začíná podporovat mylné tendence, každou vteřinu plodí licoměrníky a zrůdy, vychovává v občanech kořistnictví a domýšlivost a nakonec se zase stává kořistí rozumnějších sousedů.
Jsou to lidé, nebo nejsou? Co je v nich lidského? Někteří jsou zabíjeni přímo na ulicích, druzí sedí doma a pokorně čekají, až na ně dojde řada. A každý si myslí: kohokoli ano, jenom mě ne. Lhostejná bestialita těch, co zabíjejí, a lhostejná pokora těch, co jsou zabíjeni. … Právě teď se v těchto ztichlých domech rodí darebáci, udavači, vrahové, tisíce lidí šokovaných strachem na celý život. Budou své děti a děti svých dětí bez milosti učit strachu.
Ale co my, urozený done, co bude s námi, co myslíte? Přizpůsobíme se? … Já si taky myslím, že se přizpůsobíme. Já si myslím, že hlavní zásada je – nech každýho na pokoji a každej nechá na pokoji tebe. … Ne, kdo nechává každého na pokoji, ten to obvykle nejvíc odnese..
Kdyby člověk neměl takovou trpělivost a odolnost, všichni dobří lidé by už byli dávno vyhynuli a na světě by zůstali jen zlí a nemilosrdní.
Zlo se nedá vyhubit. Žádný člověk není schopen snížit množství zla ve světě. Může jen poněkud zlepšit svůj vlastní osud, ale vždycky na úkor zhoršení osudu jiných. A vždycky budou králové, více či méně krutí, baroni, více či méně divocí, a vždycky bude omezený lid, nadšeně vzhlížející ke svým utlačovatelům a nenávidějící svého osvoboditele.
Otrok mnohem lépe rozumí svému pánovi, byť sebekrutějšímu, než svému osvoboditeli, neboť každý otrok si výborně dokáže představit sám sebe na místě pána, ale málokdo si představuje sám sebe na místě nezištného osvoboditele.
“Co by měl podle vašeho Všemohoucí udělat, abyste mohl prohlásit: Tak teď je svět správný a dobrý!” … “Řekl bych všemohoucímu: Stvořiteli, neznám tvé plány, třeba ani nemáš v úmyslu udělat lidi dobrými a šťastnými. Ale chtěj to! Je tak snadné toho dosáhnout! Dej lidem dostatek chleba, masa a vína, dej jim střechu nad hlavou a oblečení. Ať zmizí hlad a zároveň s ním všechno, co lidi rozděluje.” … “Bůh by vám odpověděl: To nebude lidem ku prospěchu. Neboť silní vašeho světa uzmou slabým to, co jsem jim dal, a slabí opět zůstanou žebráky jako dosud.” “Poprosil bych boha, aby se slabých zastal. Řekl bych mu: Přiveď kruté vládce k rozumu!” “Krutost je síla. Ztratí-li vládci krutost, ztratí i sílu, a jiní přijdou na jejich místo.” … “Potrestej kruté, aby silným zašla chuť krutě zacházet se slabými.” “Ale člověk se rodí slabý. Silným se stává, není-li kolem něj nikdo silnější. Budou-li potrestáni krutí z řad silných, zaujmou jejich místa silní z řad slabých. A zase krutí. A tak bude třeba trestat všechny, a to já nechci.” “Ty se v tom vyznáš líp, Všemohoucí. Tak to zařiď jednoduše tak, aby lidi dostali všechno a nebrali si navzájem, cos jim dal.” “Ani to nebude lidem ku prospěchu. … Dostanou-li všechno zadarmo, bez vlastního přičinění, z mých rukou, zapomenou pracovat, ztratí chuť k životu a stanou se mým domácím zvířectvem, které budu muset sám navěky krmit a oblékat.” “Nedávej jim všechno najednou! Dávej jim to postupně, kousek po kousku. … Zařiď, by lidé ze všeho nejvíc milovali práci a vědění, aby se práce a vědění staly jediným smyslem jejich života!” “I to bych mohl udělat. Ale je správné připravit člověka o jeho historii? Je správné nahrazovat jedno lidstvo jiným? Nebude to totéž jako vymazat toto lidstvo z povrchu země a vytvořit na jeho místě nové?”
Základní informace o knize naleznete zde.
