Když jsme před několika lety našim čtenářům zprostředkovali překladem text Andreje Movčana: Jaké hodnocení si zaslouží Stalin, napsali jsme do úvodu k článku toto: „Nevíme o zemi, kde by se revitalizoval Hitler jako úspěšný manažer, který pozvedl zemi na vrchol, z něhož řídila svět a ostatní se jí po právu báli. Nevíme o politické straně, která by ostentativně použila Hitlerovu tvář jako symbol své volební kampaně a stát by jí to bez váhání povolil. Nakonec nám není známo nic o zemi, kde jako houby po dešti rostou – za benevolence státních úřadů – Hitlerovy pomníky a lidé podél dálnice vytvářejí v polích obrovská písmena: HITLER. Zato známe zemi, kde toto všechno existuje a roste. Nejde o Hitlera ani inkvizici. Je to Stalin. Dnes. A je to Ruská federace.“
Doba se posunula a fakt, který byl před třemi lety pro značnou část našich čtenářů novinkou, je nyní považován za notoricky známý. Dnes našim čtenářům překladem zprostředkováváme nový text Andreje Movčana na staré téma Stalin, ve kterém si autor klade jinou otázku, než ve starším textu: opravdu za všechno může Stalin? Anebo jen umně využil vývoje, který nastartovali Lenin a Trocký?
Andrej Movčan: Válka. Přízrak. Květen
Je to divný květen na sociálních sítích – nikdo neřeší délku pracovního dne, Austrálii, Chicagské oběšence nebo pařížský kongres druhé internacionály, ale polovina tajmlajny se s úsilím, které by jistě našlo lepší uplatnění, věnuje jakémusi Josifu Džugašvilimu, zločinci s přezdívkou Koba, kterého shoda neuvěřitelných okolností posadila, jako dočasného vládce, na vrchol tsunami, která smetla shnilé ruské impérium, která přeměnila archaickou pastoušku „veliké Rusi“ v dočasný monolit totalitárního Bauhasu a cestou zpustošila velkou část Evropy a odnesla desítky miliónů životů.
Inu co, přistupme k demonstraci.
Dle mého skromného názoru, jestli na Džugašvilim něco stojí za diskuzi, je to otázka jak se to stalo, že se takový nešikovný človíček, bez mimořádného talentu, bez zvláštní odvahy nebo šarmu udržel skoro třicet let na vrcholu ocelové pyramidy. Ale i v tomto případě je odpověď až příliš jednoduchá než aby bylo nutné se obtěžovat diskuzemi – díky rychlému přírodnímu výběru ve dvacátých letech patřila tou dobou moc v SSSR široké skupině lidí vyznačujících se podlostí a nedostatkem empatie. Důvěra mezi členy elity byla tak malá, že se vyplatilo zvýšit riziko odporu vůči vůdci (kvůli organizování represí), aby podpora lídra, bez ohledu na celkové ohrožení života pod takovým vůdcem, byla (nebo se aspoň jevila) výhodnější strategií než se proti němu pokoušet spojit s kolegy, kterým se nedalo věřit. Je nutné poznamenat, že organizace represí byla do značné míry prvkem nadbytečným a sám „Velký vůdce“ ho spíše přijal, než že by jej stvořil. Vždyť o tři desetiletí později si takový Brežněv s mnohem menšími oběťmi a mnohem měkčími metodami zajistil celoživotní místo na trůnu a to i na dobu, kdy byl už jen napůl při vědomí. Nebylo to tak těžké si udržet moc, stačilo trochu přemýšlet.
To, co můžeme skutečně připisovat Stalinovi, je pouze instinkt vůdce zločinecké bandy, který se dokázal přizpůsobit lépe než ostatní a který dokázal donutit své spolupracovníky, aby ho udržovali na trůně. No, možná můžeme ještě mluvit o komické ješitnosti, která se projevovala nikoliv budováním kultu osobnosti (ten vytvářeli jeho služebníci), ale například psaním odborných lingvistických pojednání. Všechno ostatní, represe – s našimi nekonečnými spory o počtech obětí, jakoby jen tisíce nestačily na věčné zatracení viníků, industrializace – s diskuzemi o tom, jaká byla její cena, nakolik byla efektivní a nakolik byla smysluplná (nápověda od ekonoma – přes zásoby ruského impéria, podporu Američanů a otrockou práci byla krajně neefektivní a docela nesmyslná), válka i vítězství (a tady se dohadujeme od „kvůli jeho politice válka propukla a byla vedena nešikovně vedena a zavalila zemi mrtvolami“ až k „kdyby jeho nebylo, Evropani by nás rozdrtili a nadělali z nás otroky“) – nic z toho nemá se Stalinem co do činění.
Stalin nevymyslel ani neztělesňoval systém koncentračních táborů a represe v Rusku – ani ho ve třicátých letech nerozvinul do monstrózních rozměrů – systém pracoval sám, represe byly jen vedlejším produktem budování pyramidy donucení a oceňování, kterou pro Rusko vytvořili (ale nevymysleli) výrazně chytřejší padouši – zejména Lenin a Trocký. „Zásluhou“ Stalina je, že si uvědomil, že tomu nebude bránit, dopustil přirozený růst tohoto systému a „osedlal“ tak chod dějin. Ani kolektivizace nebyla jeho nápad, ale nápad jeho nepřátel, Trockého, Zinovjeva a Kameněva, a její metody (včetně rozkulačování) byly jen pokračováním rekvírování “přebytků” a masového přesídlování rolníků, které ve skutečnosti ani nezačali bolševici, ale částečně ještě carské Rusko.
Industrializace vyrostla z Leninových myšlenek a prací a podporoval ji stejně tak Trocký jako ji hnaly ambice „rudých velitelů“ pokračovat ve vládě válečnými metodami i v časech míru. Klíčovou podporu jí poskytli evropští a američtí obchodníci, kteří chtěli vydělat na novém trhu a snad i postupně získat měkkou kontrolu nad místním průmyslem. A opět to nebyl Stalin, kdo přijímal skutečná rozhodnutí, ale jen historické okolnosti zavedly ignoranta opilého krví a mocí na křivolakou stezku rozvoje průmyslových kapacit (které tehdy rozvíjel kdekdo).
Druhá světová válka je událostí příliš velikou na to, abychom ji vysvětlovali působením nejen Stalina ale i celého SSSR. Vedení SSSR, bez ohledu na Stalinem propagovanou ideu socialismu v jedné zemi, bylo ze srozumitelných důvodů nadále založeno na leninské ideji světové revoluce, myšlence epistemologicky i v praktických důsledcích zcela odpovídající ideji Lebensraumu. Myšlence, kterou si vypůjčili od filozofů devatenáctého století, a která se výborně hodí jakémukoliv totalitnímu režimu se zaostalou ekonomikou. To ostatně vyvolalo antikomunistickou agitaci v celém světě, ve všech zemích Evropy, ale zafungovalo to v Německu. Klíčovým důvodem pro vznik nacistické moci byly důsledky porážky Německa v první světové válce a politika Francie a Velké Británie. Celková bezskrupulóznost mocných v SSSR vedla ke spolupráci se všemi lidožroutskými režimy, pokud se to jevilo výhodné, a tak hitlerovský režim získal významnou pomoc od SSSR – ale měl s tím co do činění Stalin? Německo napadlo SSSR v červnu 1941 do velké míry proto, že se bálo, že Sovětský svaz by mohl zaútočit první. To je typická ukázka střetu dvou režimů, které si nemohou důvěřovat, k jejímuž vytvoření není potřeba nic zvláštního kromě udržení leninského principu spolupracovats kýmkoliv, je-li to výhodné, a zradit, kdykoliv je to výhodné. Mimochodem není jasné, jak by válka skončila, kdyby Němci nezaútočili v čtyřicátém prvním a udělali to řekněme ve čtyřicátém druhém po úplné porážce Francie a uzavření míru s Velkou Británií (nebo spíš je to jasné, ale teď o tom není řeč).
Zničení špiček vojenského vedení Sovětského svazu před válkou bylo také integrální součástí špatně nastavených procesů represí a k samotnému Stalinovi má jen omezený vztah (nebylo ani na něm to zastavit – kdyby to zkusil, sám by se mohl stát obětí) a i na výsledek války to sotva mělo vliv. Celá ta „elita“ po pás v krvi a po krk v luxusu by stěží mohla vyhrát válku nebo ji nevést standardními bolševickými metodami masových útoků a teroru. Mluvit o roli (pozitivní nebo negativní) Stalina ve válce je směšné – „velký stratég“ se první dny války schovával na dače a potom, když pominulo zděšení a on uviděl, že jeho společníci se stále bojí víc sebe navzájem než vůdce, omezilo se jeho velení na udržování metod vládnutí vyzkoušených v mírových dobách, založených na strachu z následků neposlušnosti spíše než strachu z následků podrobení se. Celé svazky byly napsány o tom, že válka byla vedena břídilsky a že vítězství bylo možné pouze díky vyčerpání Německa a za cenu zpustošení lidských zdrojů v SSSR, za cenu hromadného hrdinství té části národa, která nepřešla na německou stranu (a takových byly milióny) ani válku nesabotovala (i takových byly milióny) a ještě s pomocí Američanů – ale bezradnost ve vedení války nebyla vinou soudruha Stalina, on nebyl ten, kdo vytvořil systém, který vynášel nahoru katy a odrazoval talent, on ho jen využil ke svým cílům.
Základní rozdíl mezi Džugašvilim a vládci-hrdiny a vládci-démony minulosti – Cézarem, Tamerlánem, Ivanem Hrozným, Petrem I., Napoleonem, dokonce i Leninem, je v jeho naprosté druhořadosti. Velcí géniové či padouši tvoří dějiny navzdory okolnostem a historickým trendům, otáčí chod dění – samozřejmě ne vždy pro dobro věci. Stalin – malinký človíček – naskočil vychytrale na tektonický pohyb a vezl se na něm. Mohl vůbec něco změnit, kdyby nebyl Stalinem? Nevím, a koneckonců nikdo neví, ale asi jen těžko, především proto, že byl zbabělý a pokoušet se o změnu znamenalo opravdu hodně riskovat. Mohla politika „teroru a úspěchu“ pokračovat podobně dlouho po Stalinově smrti? Nikdo neví, ale i to by bylo možné jen stěží – země byla vyčerpaná, elita nebyla schopná svrhnout starého vládce až do jeho smrti, ale nebyla ani připravená pokračovat v životu nebezpečném kurzu s vůdcem novým. Možná válka, možná čas prostě zvýšily úroveň důvěry mezi vrcholnými představiteli a umožnily jim začít po Stalinově smrti přijímat společná rozhodnutí. Prvním z nich byl zřejmě odklon od represí a vražda člena nejvyššího vedení, který by v represivním kurzu pokračoval.
Lidé rádi kreslí podobizny na transparenty, i když originál je často velmi odlišný od portrétu. Pokud se něco děje, najde se podobizna na trasparent snadno – nedávno se dokonce podařilo Mikuláši II., bezkrevnému člověku a neschopnému vládci, dostat se na transparenty „obrody ztracené Rusi“. Není divu, že na tyto transparenty proniká Stalin tak snadno, obrazy byly připraveny mnohaletým kultem osobnosti a úplná absence skutečných hrdinů mezi ruskými mocnými téměř od časů Petra I. (bez ohledu na to, co si o něm myslíme) dílo dokončí.
Ale vyhrocené diskuze o tom, zda byl hodným géniem či monstrem, je od základů škodlivá, protože přepokládá velikost (do určité míry) v někom, v kom (a v čem) nebyla velikosti ani kapka. Zbožšťujeme (nebo démonizujeme) prázdnotu a takový spor není možné ukončit.
Uběhlo mnoho času a svět se změnil a v Rusku už nikdy nebudou podmínky pro opakování tohoto období (ačkoliv nám nikdo negarantuje, že nepřijde něco ještě horšího, ale jiného). V Rusku se nikdy neobjeví ani Stalin-bůh ani Stalin-ďábel, protože ani jeden ani druhý tu nikdy nebyli. Za určitých podmínek se ale v Rusku zrodí další malincí človíčkové, bez velkého talentu ale s velkou vychytralostí, které to zanese na mocenský vrchol a starostliví slouhové z nich vytvoří idoly a hrdiny a hrdá opozice démony a monstra. A oni zatím budou sedět ve svých palácích a nerozhodovat o ničem jiném než ve sporech svých přisluhovačů o tom, jak si rozdělit, co si přisvojili, či koho jako prvního vyloučit ze své svity, ve strachu o sebe hraničícím s paranoiou a v nenávisti ke světu, protože žádné množství moci je neučiní chytřejšími a urozenějšími a nevyvolá u nikoho upřímnou lásku k nim samotným. A jejich kult poroste, dokud je mrtvice nebo pecka od třešně nepošle do hrobu a neuvolní místo pro dalšího malinkého človíčka – trošku chytřejšího nebo hloupějšího, trošku soucitnějšího nebo trošku krutějšího. Nemusíme se bát ani Boha, ani ďábla ani Stalina, jak nám ho vykreslují barvotisky obou stran. Musíme se bát nekonečné pochmurné řady malinkých lidí, k nimž je Rusko, zdá se, odsouzeno. Protože je přinášejí okolnosti, které někdy vedou k represím, někdy k šíleným projektům á la industrializace (namísto normálního rozvoje) a někdy k válkám. S okolnostmi, ne s přízraky musíme bojovat.
Zdroj: Echo Moskvy 4. 5. 2019
