Přinášíme překlad textu ruského publicisty Andreje Piontkovského, který zveřejnil 10. srpna na serveru Medium (Radio Svoboda).
Andrej Piontkovskij: Začátek konce
I
20. února roku 2014 (datum je vyraženo na medailích “Za dobytí Krymu”) započal doživotní prezident Ruska bez formálního vyhlášení Čtvrtou světovou válku proti Západu. Cílem je odplata za porážku SSSR v Třetí světové válce (“největší geopolitická katastrofa 20. století”), konkrétně: zavedení vojensko-politické kontroly Kremlu nad celým postsovětským prostorem a podle možností i nad střední Evropou; diskreditace a zničení NATO jako bezmocné organizace, neschopné ochránit své členy; po ukončení války upevnění a legitimizace výsledků novou “Jaltskou dohodou” o rozdělení světa s izolovanými USA.
Jako ideologický prapor války posloužila z 30. let minulého století vypůjčená známá koncepce rozděleného národa, obrany krajanů a obnova “historické spravedlnosti”.
Válečná strategie vítězství nad protivníkem silnějším ve všech směrech se opírala o tři složky:
– koncepce nelineární hybridní války vypracovaná pod vedením velitele generálního štábu armádního generála Valerije Gerasimova: důraz na informační teror, kyberteror a fyzický teror, který je prováděn neregulérními útvary (“zelení mužíci”);
– jaderné vydírání Západu k dokonalosti dovedené třemi generacemi Kimů v Severní Koreji znásobené obrovským vojensko-jaderným potenciálem Ruska;
– tradiční pohrdání životem občanů vlastní země (“smrt neděsí, když mě hodně lidí umírati vidí”).
Po krymské operaci následoval krach ambiciózní operace “Novorusko”, snaha o odtržení dalších 10 až 12 ukrajinských oblastí narazila na odpor Ukrajiny. Nejbolestnější metafyzickou porážkou “Ruského světa” bylo odmítnutí tohoto ideologického symbolu obyvateli Ukrajiny – “Rusy po krvi” -, z nichž naprostá většina si uchovala věrnost ukrajinskému státu a jeho evropské volbě.
Následující syrské dobrodružství, ve kterém ruští vojáci podpořili v kritickou chvíli Asada, teroristy Hizballáhu a Íránské islámské revoluční gardy v represích a vraždění sunnitské většiny v Sýrii, bylo do značné míry motivováno úsilím o odvrácení pozornosti od neúspěchu na Ukrajině. Válka nabyla protahovaného charakteru za poměrně vlažné a nerozhodné reakce Západu. Tehdy se Kreml pustil do drzé transatlantické operace s cílem dosadit do Bílého domu “partnera” ideologicky a osobnostně zralého pro “velkou jaltskou transakci” nezávisle na míře úspěchů Moskvy na konkrétních frontách Čtvrté světové. Operace se rozvíjela současně ve třech směrech.
Dávno zformovaná skupina vlivových agentů plus pochybné osobnosti zapojené přímo do vedení volebního štábu zásobovaly prezidentského kandidáta vhodnou potravou. Na jídelním lístku byly standardní kremelské memy – zastaralost NATO jako reliktu studené války; nezbytnost odhodit drobné rozmíšky s Kremlem (Ukrajina, Pobaltí) a soustředit se na společný boj s islámským terorismem, jenž je pro USA prvořadý, atd.
Jak nedávno správně poznamenal autor The Washington Post David Ignatius, jeden z nejinformovanějších a nejpředvídavějších amerických expertů v oblasti zahraniční politiky, byl Donald Trump počínaje už svým prvním projevem 27. dubna 2016 v hotelu Mayflower dostatečně konzistentní v provádění izolacionistické koncepce America first, která zavrhovala základní principy americké diplomacie posledních desetiletí, a často při své kritice téměř doslova opakoval slova Vladimira Putina.
Druhá skupina vlivu se zabývala sběrem a s pomocí hackerských útoků i šířením negativních informací o soupeřce, včetně dalších kyber služeb. A nakonec FSB systematizovala všechny rutinně nashromážděné audio a videoinformace o činnosti prezidentského kandidáta v ruském hlavním městě.
9. listopadu v Moskvě oslavovali nepokrytě. Ale v Kremlu vůbec nepochopili jednu důležitou okolnost: instalovat jednoho člověka do křesla v Oválném kabinetu v Bílém domě je naprosto nedostačující k tomu, aby to změnilo americkou zahraniční politiku. USA jsou rozvinutou demokracií s mnohaúrovňovým systémem kontroly a protiváhy. Rozsáhlá operace “Trumpnaš” zkrachovala. Vítězství Kremlu se ukázalo být Pyrrhovým. Odpor vůči proputinským náladám Trumpa panoval od samého začátku a jeho přátelskost k Putinovi během prvního setkání prezidentů v Hamburku byla pravděpodobně pro americký politický establishment poslední kapkou. Obratem ve Čtvrté světové válce se stala každoroční konference o otázkách bezpečnosti ve washingtonském Aspen Institute 19. až 22. července. Té se osobně účastnili prakticky všichni velitelé amerických silových struktur jak předchozí, tak současné administrativy. V jejich vystoupeních poprvé za tři a půl roku hybridních válečných akcí Kremlu zcela zřetelně zazněly dvě principiální zprávy: jasné pochopení cílů války vedené Putinem a Gerasimovem a tvrdá rozhodnost je porazit. Bylo to jako kolektivní remake historického projevu Winstona Churchilla.
Za pár dní obě sněmovny republikánského(!) Kongresu bezprecedentně ohromující většinou přijaly zákon o sankcích proti ose zla: RF, Íránu, KLDR. Za prvé, prezident USA je zbaven iniciativy v politice USA v ruském směru. Za druhé, kromě značného zesílení sektorových ekonomických sankcí zasazuje zvláštní část zákona (o personálních sankcích) přímý úder do samého srdce putinského režimu. A je to uděláno v těch nejlepších tradicích asymetrické války. Aby bylo možné lépe pochopit rozsah tohoto úderu, krátce připomenu některá základní svědectví o putinismu jako formě degradace ruského státu.
II
Putinismus je nejvyšší a závěrečné stadium gangsterského kapitalismu v Rusku. Putinismus je válka, “konsolidace” národa na základě nenávisti k nějaké etnické skupině, je to útok na svobodu slova, informační zombizace, izolace od vnějšího světa a ekonomická degradace.
Výše uvedená definice putinismu, mnou předložená v lednu roku 2000, uvedla toto slovo do politického diskurzu jako první. Vše, co se odehrálo za uplynulých 17 let, jen potvrdilo její správnost. Už dávno to neskrývají ani režimní apologeti a propagandisté. V roce 2012 jeden z těch nejznámějších – Jevgenij Minčenko – publikoval zprávu “Velká vláda Vladimira Putina a Politbyro 2.0“, založenou podle jeho slov na výsledcích průzkumu u více než 60 expertů, představitelů politické a podnikatelské elity země. Od té doby Minčenko každoročně svou zprávu obnovuje a doplňuje.
Tato práce je dokumentem politického, psychologického a historického rozsahu, který jejímu autorovi vůbec nedochází. Mimochodem, už dlouho ji používá jako pracovní zdroj finanční rozvědka USA. Zpráva obsahuje pro cizí oči nevhodné pracovní poznámky a insiderské schéma consiglieri mafiánského klanu u moci a přesvědčeného o své historické nesmrtelnosti.
Nejprve se určují strategické cíle pro nejbližší desetiletí (2012-2022):
1. Pokračující přechod moci do vlastnictví (prostřednictvím nové etapy privatizace, využívání rozpočtových prostředků a preferencí ze strany mocenských struktur pro rozvoj výnosných byznysů, vytváření nových “rent”);
2. Zajištění předání majetků získaných v letech 1990 až 2000 dědicům, vytvoření rodové aristokracie;
3. Zabezpečení legitimizace majetků získaných na Západě.
Jak vyplývá z názvu a obsahu Minčenkovy zprávy, mluví se v ní o vládě, o vedení země – stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Triáda životních principů ruské vládnoucí elity – ukrást, předat dědicům, legitimizovat na Západě – není samozřejmě Minčenkovým objevem. Zarážející je něco jiného. Tato zpráva a její čerstvé modifikace jsou už drahně let předmětem široké diskuse ruské politické třídy. Autor poskytuje nekonečné rozhovory. Vyjasňují se ty nejmenší podrobnosti struktury rozšířeného politbyra a ÚV, personální konfigurace nejrůznějších klanů, oblasti spolupráce a soupeření. Ale nikdo neklade otázku a dokonce se ani vzdáleně nedotýká podstaty triády: seznamu “strategických cílů” nejvyššího vedení země, protože se tento seznam bere jako rutinní danost. Bylo tomu tak v hubených 90. letech, bylo tomu tak i na počátku století a rozumí se, že tomu tak bude i v dynastické současnosti.
Úzká skupina nejbohatších činitelů-podnikatelů, kterým v průběhu posledních desetiletí patří reálná politická a ekonomická moc v Rusku, nehledě na tristní výsledky jejich činnosti pro stát, je stále ještě přesvědčena o svém svatém právu a své historické úloze zůstat i nadále neměnitelnou a nevolenou kastou. V Rusku vytvořený hospodářský model je zcela neefektivní a vede ke zmrtvění všech sociálních vazeb a nezvratné degradaci společnosti. Činitelé okupující stát jsou osvobozeni od zodpovědnosti soukromého vlastníka. Jejich “společnosti” nikdy nezkrachují a nezbankrotují, ať už bude osobní spotřeba jejich vlastníků jakkoli vysoká a úroveň jejich efektivity a řízení jakkoli nízká. Nomenklaturní pupeční šňůra svazující na konci 80. a počátku 90. let novorozený ruský kapitalismus s mocí nejenže zůstala nepřestřižená, ale změnila se na obrovské nenasytné střevo.
III
Nový americký zákon o sankcích – “konfrontace s agresí státní moci Íránu, Ruské federace a Severní Koreje” – staví mimo zákon celé ruské politické vedení, které plní třetí strategický úkol a akumuluje své majetky ve Spojených státech amerických. Finanční rozvědka USA má během 180 dní zjistit (ale nejspíš už je dávno zná) všechna aktiva, která ruská elita v USA má, a tato data předložit. Poté budou využity platné americké zákony proti praní špinavého kapitálu. Jedná se o principiálně nový charakter vztahů USA s putinským kleptokratickým režimem.
Proč tyto zákony nebyly využity dříve? Dobrá otázka. Protože tato situace Západu, který nikdy křišťálovou principiálností nevynikal, svého času vyhovovala. Ale členům rozšířeného politbyra, opilým neuvěřitelnými penězi, se zachtělo ještě “geopolitické velikosti” pro sebe a své dynastie. A po americké zlaté rybce žádali nejen status nejbohatších lidí Západu, ale i novou “Jaltskou dohodu”, která by jim přiznala právo na vlastnictví poloviny světa a podřizovala by jim celé národy a státy. Teď na Ministerstvu zahraničí RF blekotají cosi o skladech a letních vilách. V Moskvě prostě netuší, co dělat, protože odpovědět nějak vážně na zákon o sankcích Kreml nemůže. Nezbývá jim než čekat na veřejné odhalení před celým světem.
Nic podobného se nestávalo v letech studené války se SSSR a nic podobného se neplánuje v zákoně o sankcích proti partnerům Ruska v ose zla z Teheránu a Pchjongjangu. Jejich vůdci aktiva v USA nemají. A zlatá stovka miliardářů, kteří tvoří vládnoucí vrchol Ruska, se stává fakticky objektem mezinárodního trestního vyšetřování. Cituji z textu zákona seznam adresátů zvláštního zájmu finanční rozvědky USA: “Největší političtí činitelé a oligarchové blízcí moci v Rusku, jejich pozice, blízkost k Putinovi a dalším členům ‘vládnoucí elity’, účast na korupci, zdroje příjmů, aktiva jejich rodinných příslušníků ve vztahu k zahraničním obchodům”.
To je nejen hrozba pro jejich aktiva, ale je to rozpad celého způsobu života, bez kterého si oni a jejich potomci už svou existenci nedokáží představit. To je i současná západní medicína, vzdělání jejich dětí a vnuků, nemovitosti na nejkrásnějších světových plážích a mnoho dalšího, co představuje pocit příslušnosti k vyšší vrstvě světové buržoazie. A to všechno jim teď bude odepřeno. Zavádějí se nová vízová omezení – podle blízkosti k Putinovi.
Jsem zcela přesvědčen, že tento hon na vlky nalezne u mnohonárodnostního ruského lidu pochopení. Je velmi těžké si představit, že by se kremelské propagandě podařilo probudit k těmto lidem sympatie. Teď bude americká hospodářská rozvědka fakticky pokračovat v práci Fondu pro boj s korupcí a bude mít k dispozici mnohem lepší zdroje než Alexej Navalnyj a jeho spolupracovníci.
IV
Jak se to všechno odrazí na průběhu Čtvrté světové a na vnitropolitické situaci v Rusku? V každém případě původní struktura moci – krást v Rusku a dynasticky a hédonisticky si užívat nejvyšší spotřebitelské standardy na Západě – už nebude možné. Taková forma kleptokratického bytí vyžadovala aktivní a zdaleka ne neziskovou spolupráci západních elit. Ruský stát a jeho vztahy se Západem budou muset být organizovány nějak jinak. Možná, že ještě hůř, ale jinak. To je střednědobá perspektiva. A jak se bude chovat “zlatá stovka” nejvyššího ruského vedení, to jest rozšířené politbyro dneška? Tito lidé jsou ve velmi složitém postavení. Cesta na Západ a především k finančním aktivům je uzavřena. Přezíravý postoj ruské mládeže, na demonstracích skandující “Putin – zloděj”, vůči nim jen zesílí. Navíc na ně bude uvalena zodpovědnost za nevyhnutelný pokles životní úrovně obyvatelstva.
Čtvrtá světová válka je prohraná, žádná “Jalta” se nerýsuje, smyčka na hrdle se stahuje. Je třeba urychleně změnit dynamiku chování. Existují dvě varianty: hybridní kapitulace a hybridní eskalace; to i ono buď v čele s Putinem, nebo už bez Putina. Hybridní kapitulace je takové ukončení Čtvrté světové války, které Západ bude připraven přijmout jako kapitulaci Kremlu, ale které bude možné prodat ruskému televiznímu národu jako vítězství Ruska zdvihajícího se z kolen. Vždyť na tom se skoro dohodli na neformálních setkáních Track 2 na podzim ve Washingtonu kremelští “experti” a lidé kolem Clintonové: Putin se stáhne z Donbasu, ale zůstane po blíže neurčený čas na Krymu. Ale dnes s něčím takovým bude Washington souhlasit jen stěží.
Hybridní eskalace je vojenská provokace (nejspíš na Donbasu nebo v Bělorusku). Cílem je “vlastenecky” semknout obyvatelstvo a donutit Západ ze strachu přijmout pro Moskvu přijatelné podmínky její hybridní kapitulace. Nevím, jak na ruské občany, ale na USA to jen těžko udělá očekávaný dojem. Spíš naopak. Nyní už je očividné, že při sebemenším pohybu Moskvy tímto směrem dostane Ukrajina výkonné obranné zbraně, které budou pro Kreml znamenat podstatné zvýšení ceny za rozšíření agrese.
Příznačné bylo Putinovo televizní interview 29. července. Celkově mělo smířlivý charakter, přání vyhnout se dalšímu zvyšování sázek bylo jasně čitelné. Stejně jako Dmitrij Medveděv následující den, neřekl k obsahu nového zákona nic, tím spíš k jeho bezprecedentní personální části, jen ujišťoval ruské publikum, že Ministerstvo zahraničí už reagovalo přijetím odpovídajících opatření a zbavilo nešťastné americké diplomaty jejich chat a skladů. Toto ohlušující mlčení o těch pro ruské vedení nejvíce ponižujících a zahanbujících článcích zákona je charakteristické pro celou kremelskou propagandu; potvrzuje, že úder zasáhl cíl.
Současně si Putin nemohl odepřít potěšení po jednotlivých bodech vyjmenovat ty sféry, kde má, tedy podle jeho názoru, teoreticky možnost Spojené státy poškodit. Úkol donést tuto mírumilovnou zprávu americkému establishmentu plní ředitel moskevského centra Fondu Carnegie Dmitrij Trenin. Už 30. července publikoval v časopise Foreign Policy článek s názvem “Pokud by Putin chtěl eskalaci boje s Amerikou, dozvěděli byste se o tom”. V literárním ruském překladu zní tento titulek jako “Vždyť by vás mohl vzít i břitvou pod krkem”. Celkově se jako nejpravděpodobnější varianta jednání rozšířeného politbyra jeví následující řada po sobě jdoucích události:
1. Pokus o hybridní kapitulaci v čele s Putinem.
2. Pokus o hybridní eskalaci v čele s Putinem.
3. Pokus o hybridní kapitulaci bez Putina.
4. Kapitulace
Andrej Piontkovskij
zdroj: medium.com
