Přinášíme rozhovor profesora Andreje Zubova pro server Velikaja Epocha o Michailu Gorbačovovi, perestrojce, rozpadu SSSR i nadějích současné čínské společnosti na demokratizaci země.
První a poslední prezident SSSR Michail Gorbačov 2. března oslavil své 85. narozeniny . V myslích lidí, zejména v myslích politické elity, se upevnila myšlenka, že perestrojka probíhala příliš rychle a že se udělala spousta chyb.
Tehdy i teď existují ti, kteří prostě nejsou schopni držet krok s pokrokem, Gorbačova odsuzují, nadávají mu a viní ho ze zhroucení Sovětského svazu. V rozhovoru s ruským historikem, religionistou a politologem profesorem Andrejem Zubovem jsme se dotkli i otázky, co je hlavním Gorbačovovým odkazem.
Andreji Borisoviči, jak hodnotíte éru Gorbačova? Co vám zůstalo v paměti od začátku perestrojky?
AZ:. Dobře si vzpomínám na rok 1985 a plénum, na kterém na jaře zvolili Gorbačova generálním tajemníkem ÚV KSSS. Vzpomínám si na jeho první vystoupení v dubnu a pak v květnu. Bylo mi tehdy 33 let, byl jsem šokovaný a šťastný, že jsem to všechno slyšel! Nikdy jsem nebyl členem Komunistické strany. Vše, co je s komunismem spojeno, ve mně vzbuzovalo hluboký odpor. Šok nebyl způsoben tím, že naznačoval jakýsi nový směr, ale tím, že „odtud“ poprvé zazněl lidský hlas, nikoliv hlas stranického systému. On byl první, kdo ukázal, že člověk je cílem, nikoliv prostředkem k dosažení cíle. Ačkoli komunisté formálně říkali: „všechno pro člověka, vše pro dobro lidu“, byla to lež, stejně jako všechno ostatní.
A také jsme tehdy poprvé viděli, že se obává o osud lidí. Vážil si člověka, jeho svobody, práva na ekonomickou činnost, na volbu práce, práva na svobodu informací, a to bylo nesmírně důležité.
Jsem rád, že jsem se nespletl, protože jsem viděl, jak se jeho program krok za krokem realizoval. S Michailem Sergejevičem jsem se osobně setkal poté, co už na funkci generálního tajemníka rezignoval. Gorbačov se přiznal, že mnohé věci nechápal a neuvědomoval si, co bude následovat, že sám život ho vedl od glasnosti k perestrojce a dál od perestrojky k likvidaci vlády komunistické strany a ke svobodným prezidentským volbám …
Byla to postupná cesta ke spravedlivým volbám. Tehdy se Michail Gorbačov stal nástrojem prozřetelnosti, která jeho prostřednictvím komunistický režim pokojně odstranila. Proto tak hluboce oceňuji jeho práci a zhroucení Sovětského svazu mu nekladu za vinu. Není to jeho chyba, je to výsledek činnosti komunistů. Oni rozdělili ruský stát na svazové republiky, stanovili hranice, často nesmyslné, a fakticky sami vytvořili půdu pro místní nacionalismus. Život v SSSR byl tak tvrdý a krutý, že lidé využívali každou příležitost k útěku z něj, aniž by se ohlédli zpátky. Utíkaly i celé národy a vyhlašovaly nezávislost na komunistické Moskvě.
Jsem hluboce přesvědčen, že velikost země mnoho neznamená, to hlavní je to, jak se v zemi žije – dobře nebo špatně. Vzpomínám si na moudrá slova Konfucia, podle něhož v případě, že stát je uspořádán správně, pak ze všech čtyř světových stran do něj budou spěchat lidé s dětmi za zády. A jestli je uspořádán špatně, pak z něj budou na všechny čtyři strany lidé i se svými dětmi utíkat. Jedná se o jednoduchý princip jak zhodnotit státní zřízení. Tam, odkud lidé utíkají, je to špatné. Ze Sovětského svazu lidé utíkali. Z Číny utíkali, utíkají i nyní z různých důvodů – ekonomických, politických.
Gorbačov tehdy zemi zdědil v hrozném stavu. Zdegradovanou morálně i eticky. To, že se nebál začít s tak velkou věcí jako perestrojka, byla jeho služba vlastní zemi.
Číňané mají s příchodem nového lídra komunistické strany Si Ťin-pchingem naději na reformy. Může se objevit jejich „Gorbačov“ a dát nový směr rozvoje?
AZ: Číňané lépe znají svého vůdce a chápou jeho myšlenky? Aby si člověk no to mohl udělat názor, musel by být občanem té země. Jasné je jedno – v komunistické Číně uzrály hluboké politické a občanské reformy nezávisle na tom, zda je tam úspěšná ekonomika, nebo ne. Protože lidé musí dostat svobodu, musí cítit, že sami řidí svůj život, a že nejsou závislí na politických šéfech. Je tu ještě jedna otázka , která není řešena ani v Rusku, ani v Číně – je to problém vlastnictví. Proč komunisté v první řadě zabavovali lidem majetek? Protože je velmi důležitý. V komunistické Číně je veškeré vlastnictví soustředěno do rukou dvou tří stovek rodin, které patří mezi stranické špičky, taková oligarchická koncentrace vlastnictví je pro demokracii zničující.
V Číně by potomci těch lidí, kteří přišli o majetek během revoluce v roce 1949 a následujících letech, měli mít právo na jeho navrácení tak, jak se to stalo ve východní Evropě. To je důležitý bod, bez kterého nelze vybudovat demokratický stát. Jestli současný čínský lídr vidí tento cíl, vidí tuto perspektivu, pak dosáhne úspěchu. Pokud ovšem bude lidem navrácena svoboda, ale nikoliv majetek, bude to stejné jako v Pobaltí, kde na začátku 19. století bylo zrušeno nevolnictví, ale půdu rolníci nedostali. Lotyši to nazvali “ptačí” svobodou, létat je možné, ale sednout si na zemi ne, protože žádnou nemáte. Taková svoboda vždy vede jen k novému autoritářskému režimu, přesně jako u nás v Rusku. Pokud se chce Čína stát mocnou zemí nejen ekonomicky, ale i politicky, stojí před ní obrovské výzvy. Ve východní Evropě lze najít země, které překonaly totalitu, takže existují příklady systémových reforem k vyrovnání se s komunismem.
Proč je otázka vlastnictví tak důležitá? Gorbačov nesliboval, že dá lidem majetek, nebylo přece jen důležitější získání svobody?
Tak to opravdu bylo, svoboda tehdy byla důležitější. Ale svoboda bez majetku, a hlavně zůstává-li majetek u jiných, způsobí spojení svobody s chudobou, s nouzí, což vede k tomu, že přestane být pro člověka cennou hodnotou.
Politická teorie hovoří o tom, že skutečně demokratickou se může stát pouze taková společnost, v níž jsou lidé soběstační a ve které má občan na státu, nebo na jakýchkoliv jiných lidech nezávislý zdroj příjmů. Americká demokracie – to je vlastně demokracie nezávislých farmářů, kteří vlastnili půdu, vyráběli vlastní produkty, řídili výrobu na vlastních pozemcích a hlasovali ve státních, federálních a prezidentských volbách.
A nejde jen o americkou demokracii, i britská byla založena na nezávislém vlastnictví půdy. To je základní princip. Nyní je vše jinak, protože půda již takovou hodnotu nemá. Vybudování demokracie v bývalých komunistických zemích je proto nemožné bez toho, co právníci nazývají “restitucí vlastnických práv”.
Gorbačov tomu nerozuměl, byl komunistou a zůstal jím. Přemýšlí v socialistických kategoriích. Udělal chybu a nešel cestou, jakou zvolily Pobaltské státy, Polsko i Bulharsko, a proto se v Rusku vyvinula oligarchistická autoritářská moc a demokracie byla do značné míry minimalizována. A co začalo už za Jelcina, se nyní završuje za Putina. A tyto ruské chyby musí mít čínský lid na zřeteli, jestli skutečně chce vybudovat demokratickou společnost.
Přesto se Gorbačov zapíše do historie jako ten, kdo změnil svět. Tak proč se nemění naše myšlení, proč tolik lidí touží po návratu SSSR?
Pokud si vzpomínáte, po skončení druhé světové války bylo nutné zahrnout západní část Německa do evropského demokratického světa. Aby to bylo možné, proběhly dvě věci: systémová denacifikace (tj. vyčištění poválečného západního Německa od nacismu), a po této denacifikaci se demokratické Německo stalo součástí všech evropských struktur – Evropského trhu, NATO, Evropské Unie. Tato politika byla úspěšná.
Konrad Adenauer, první kancléř poválečného Německa, vycházel z politiky čtyř “D” – demokratizace, demilitarizace, dekartelizace ekonomiky, denacifikace. A zhruba za 40 let došla tato politika ke svému cíli: v roce 1990 se Západní Německo vydalo neodvolatelně cestou demokracie, ekonomické prosperity společně se svou východní částí a nyní je jedním z pilířů demokracie a politické etiky v Evropě.
Německý nacismus změnou ideologie nezměnil ekonomické vztahy. Zemědělci i nadále vlastnili půdu, průmyslníci podniky. Rozsah vlastnictví nebyl nacismem tak hluboce zasažen , a ještě méně v případě italského fašismu. Zato komunisté do těchto vazeb zasáhli v první řadě a zcela je změnili.
K tomu bych ještě přidal změnu postoje k náboženství a svobodě svědomí. Nacisté s náboženstvím nebojovali, komunisté ano. V Číně s ním bojují i nyní. V dubnu 1988 řekl Gorbačov po setkání s patriarchou Pimenem, že církvím a všem ostatním náboženským organizacím je navrácena naprostá svoboda. Tato svoboda je ve vztahu k Ruské církvido značné míry zachovávána dodnes.
Prezident Putin nepoblahopřál Gorbačovovi k jeho 85. narozeninám, v čem vidíte příčinu?
To je obtížné posoudit. Ale Putin již dříve mluvil o tom, že rozpad Sovětského svazu považuje za největší tragédii, největší geopolitickou katastrofu (20. století – pozn.). Je smutné, že za katastrofu považuje rozpad nějakého státu, a nikoliv skutečnost, že komunisté zavraždili desítky milionů lidí, dokonce je tu i snaha ospravedlnit stalinismus. To je rys jakékoliv totalitní ideologie, především tedy té komunistické, když je člověk pouze prostředkem, nikoliv cílem.
Takže Gorbačov, který osvobodil lidi za cenu rozpadu impéria pro Putina není hrdinou, ale spíš zločincem.
Jelcin také není hrdina, jenže ten mu osobně předal moc, což Putin oceňuje a hlavně si to pamatuje. Je zřejmé, že Stalin je pro Putina hrdinou, který sjednotil zemi a připojil nové provincie, tento postoj je zakotven v myslích lidí.
I v Číně jsou lidé, kteří si myslí, že vláda je slabá, protože nepřipojila Tchaj-wan. Takové myšlení lze přičíst nemoci zvané imperialismus. Ta nemoc byla komunisty zanesena do hlav lidí, a pokud se jí nezbavíme, může zničit celý národ. A protože je Putin touto nemocí těžce zasažen (vzpomeňme na Krym, Novorusko), tak nechce ani poblahopřát Gorbačovovi. Myslím, že je to jeho politický přešlap, protože nerespektování předchozích vládců země může znamenat, že v budoucnosti bude sám nerespektován.
Děkuji Vám za smysluplný rozhovor!
Rozhovor s prof. Andrejem Zubovem vedla Uljana Kim
Zdroj: epochtimes 8.3.2016
