Ruského spisovatele Dmitrije Gluchovského jsme již našim čtenářům představovali v článku Gluchovskij: Bez gatí. Dnes přinášíme překlad textu, který Gluchovskij napsal pro svůj blog na serveru Echo Moskvy k příležitosti Dne vítězství 9. května.
Měli jsme pohřbít své padlé, ale místo toho je vykopáváme a ženeme do dalších bojů.
Od okamžiku, kdy se k moci dostal Putin a mstitelé z KGB, připomínáme si Den vítězství stále slavnostněji. Každý květen celý měsíc s obrovskou lehkostí vzpomínáme na Velkou válku, ve které už nikdo z nás nebojoval.
Je jasné, proč to tak je: Žádná nová vítězství naše země nevybojovala až do Krymu, ale krymské vítězství – to je vítězství Kaina nad Ábelem, a radost z něj o to víc zahnívá a páchne. Proto bylo nutné je lidu předložit převázané svatojiřskou stužkou.
Vítězství ve Velké vlastenecké válce, nebo i samotné přežití v ní, nás ale stálo tak strašlivé, tak nepředstavitelné množství krve, že to samo znemožňuje vyslovit jakoukoli pochybnost. Nesmíme se sami sebe zeptat, jestli jsme náhodou válku sami nepřiblížili, zda jsme ji neumožnili, nebo jen zda jsme dělali všechno správně, jestli jsme dobře bojovali, jestli jsme neměli povinnost chránit lidské životy? Každá pochybnost by urazila památku padlých a padlí jsou v každé z našich rodin.
Obětní krev učinila z války válku svatou a nedotknutelnou. Stalin, který nemilosrdně a bez lítosti zmařil životy milionů našich dědů a otců, se v té obětní krvi vykoupal a vystoupil z ní posvěcený. Urazit dnes Stalina je stejné jako urazit památku těch, kteří s jeho jménem na rtech umírali. Dopustit to by znamenalo připustit, že zemřeli nadarmo, a nic takového není možné.
V té válce jsme uvízli, uvízli jsme v hlubokých zákopech. Zakopali jsme se a opevnili a pozice nepustíme. Pevně hájíme naše dvacáté století a zbytek planety ať si klidně žije v dvacátém prvním.
Američané konec druhé světové války neslaví. Neslaví ho ani Němci či Angličané. Prožili ji a přežili, uzavřeli mír. To jen naši zemi zapomněli v zákopech. Jen my stále dokola koukáme a budeme koukat na Stierlitze, stále dokola točíme hrdinné kýče , když na semaforech skočí červená, kupujeme od Romů, co chodí mezi auty, vojenské čepice a plakáty. Jen my máváme svatojiřskou stužkou před americkým Bílým domem.
Měli jsme pohřbít své padlé, ale místo toho je vykopáváme a ženeme do dalších bojů. A oni, němí, jdou – na Berlín, na Kyjev, na Washington. Nesmrtelný pluk jde pěšky po Rudém náměstí do útoku hned za tou nejmodernější vojenskou technikou. Pochodují ti, jimž nedovolujeme v klidu odpočívat po smrti, za těmi, kteří ještě žijí. Posloucháme, jak nám skvělí umělci celý květen, a každý květen, zpívají písně z předních linií. A všechno jsou to písně o smrti, o připravenosti zemřít mladý, o tom, jak je smrt strašná a jak je nutné naučit se umírat. Teskné, silné, rituální písně, které nás nutí zapomínat sami na sebe. Písně, díky kterým sami nastupujeme do řad a hledáme vůdce, za které by bylo možné statečně zemřít. A vlastně bereme zavděk každým vůdcem, abychom za něj mohli zemřít. V květnu to tak cítíme.
Můžeme si krk ukroutit, jak se stále ohlížíme. Hledáme inspiraci v minulosti, protože pokud jde o naši budoucnost, nic nechápeme. Budoucnosti se bojíme. Bojíme se, že v tom neznámém a neprozkoumaném nás čeká jen chaos a zkáza. Sílu hledáme v obludné, kruté a krvavé minulosti, protože chceme přesvědčit sami sebe, že to nejhorší je za námi – a my jsme to přežili.
Lidé, kteří stojí v našem čele, si ani nevšimli, že zestárli, a jako všichni by byli nejraději znovu mladí. Bojí se jít vpřed, protože tam na ně čeká důchod a smrt. Nevedou nás k tomu, abychom si představovali vlastní budoucnost, protože v ní pro ně už není místo. A budoucnost se mezitím vzdaluje, posouvá se dál od nás, od našich frontových linií, bunkrů, zákopů a zemljanek. Už ji ani nevidíme, zmizela za obzorem. A možná ji už nikdy nedoženeme.
Ale dokud s úctou nepohřbíme všechny, jejichž hroby jsme otevřeli a rozkopali, cesta do budoucnosti nám zůstane uzavřená. Mysleli jsem si, že si můžeme hrát na minulost, ale teď je to ona, kdo si hraje s námi.
Dmitrij Gluchovskij
Zdroj: Echo Moskvy 9. 5. 2016
Nedávno vyšel jeho článek „Kreatury“ na serveru open-doors. Za pozornost stojí také článek popisující tajný den ruské historie, 16. říjen 1941, kdy ruské vedení nechalo lid napospas nacistům.
