Přinášíme překlad textu Igora Jakovenka reagujícího na víkendové protesty, které proběhly v desítkách měst po celém Rusku.
Zamyšlení nad jazykem protestů a novou politickou realitou
Rusko je země plná překvapení. Každoročně zaskočí nepřipravené úředníky zima. Každé vzedmutí protestů nachytá v nedbalkách šéfy opozice. Když vyšly najevo informace o falšování voleb do Státní dumy v roce 2011, nikdo nečekal, že to zažehne protest bílých stužek, kterého se státní moc zprvu tak silně vylekala. A protest z 26. 3. 2017 v sobě spojuje tolik jedinečného, že to z něj dělá patrně nejunikátnější akci v celé historii postsovětského Ruska.
Především – Rusko přestalo být zemí jednoho politika – Putina. Vystoupil druhý politik – Navalnyj, a ten se postavil do čela opozice jako její jednoznačný vůdce. Je naprosto na místě zaobírat se skrytými úmysly organizátorů protestů, můžeme jak dlouho chceme rozebírat chyby, které Navalnyj jako politik dělá, a budeme mít dokonce i pravdu, ale všechno, co se dne 26. 3. 2017 podařilo ve stovce měst Ruska zorganizovat, dokázal on sám s pomocí jen své nepočetné skupiny spolupracovníků. Něco takového nedokázal v Rusku ještě nikdo.
Mladý a střízlivý Jelcin
Tato Zjuganovova urážka na adresu Navalného může být samozřejmě brána jako kompliment, stejně jako v jakékoli jiné analogii v ní lze objevit řadu nutných nepřesností, ale přesto mají tito dva tak rozdílní lidé několik shodných rysů, od kterých můžeme začít situaci analyzovat.
Jelcin se stejně jako Navalnyj cítil dobře ve vertikálně integrovaném politickém prostředí, které se skládalo ze skupiny asistentů a masy straníků, z nichž se vyčlenilo tvrdé jádro podporovatelů ochotných se za vůdce i porvat, a periferie, schopná následovat perspektivního lídra. Organická neschopnost pracovat v týmu, pokud nejde o tým poskoků připravených sloužit vůdci, je Jelcinovi i Navalnému společná.
Coby člen Nejvyššího sovětu SSSR i Meziregionální poslanecké skupiny (MDG) Jelcin ve vztahu k oběma těmto strukturám záhy ochladl a poté, co se stal členem Nejvyššího sovětu RSFSR, napnul všechny své síly k tomu, aby sám uchvátil co největší podíl na moci. Struktury, které vynesly Jelcina na vrchol, nejdříve MDG, později Demokratické Rusko, mu posloužily jen jako palivové stupně vynášející raketu vzhůru. Ti, kdo mu pomohli k moci, především demokraticky smýšlející poslanci SSSR a RSFSR, nepochopili hned na začátku, že Boris Nikolajevič se okamžitě distancuje od těch sil, které už nepotřebuje. Doslova během jednoho roku zůstaly těm, kteří se původně považovali za jeho přátele, už dveře zavřené.
V tomto aspektu se Navalnyj Jelcinovi velice podobá. Poté, co byl zvolen do Koordinační rady opozice (KSO) a stal se jejím vůdcem, ztratil Navalnyj záhy o toto své dítko zájem, když zjistil, že rada je plná lidí, se kterými by bylo třeba pracovat, ale kteří absolutně nejsou připraveni na to plnit roli obsluhy. Rada v podstatě nevyvinula žádnou iniciativu, což nakonec mělo za následek její neslavný konec.
Navalnyj je stejně jako Jelcin populista, který vsadil na ideu spravedlnosti. Jelcinovo hlavní téma byl boj proti privilegiím nomenklatury. Přeloženo do moderní řeči to byl boj s korupcí. Jedno i druhé to jsou klasické “falešné cíle”. Tím samozřejmě nemám na mysli, že by tenkrát nebylo třeba zrušit privilegia nomenklatury a dnes by nebylo třeba bojovat s korupcí. Ale za prvé to ani tehdy ani dnes nepředstavovalo a nepředstavuje hlavní problém, a za druhé tehdejší boj proti privilegiím nomenklatury neměl, stejně jako současný boj proti korupci, vůbec žádný vztah k nastolení spravedlnosti. Aby to bylo jasné, je třeba porovnat vzdálenost, kterou od sebe dělí příjem tehdejšího sovětského občana a tehdejšího člena nomenklatury, nebo propast, která od sebe dělí například Děripasku, Millera a Sečina od 99,9 % ostatních Rusů.
Analogicky je to i s bojem s korupcí: I kdyby došlo na zatčení Medvěděva, mnohým by to sice asi přineslo pocit uspokojení, ale míra spravedlnosti ve společnosti by se tím nezvýšila. K tomu by totiž bylo potřeba dosáhnout naprostého zlomu, změny režimu a uspořádání země na zcela jiném základě. Nicméně plán, jak něčeho takového dosáhnout, Navalnyj ani jeho okolí nemá. V okolí Jelcina se našli lidé, kteří přenastavili cíl protestu z privilegií nomenklatury na 6. článek (pozn. překl.: článek Ústavy SSSR o vedoucí úloze komunistické strany), čímž zasadili úder samotnému centru sovětské moci. Zdalipak se i v Navalného okolí najdou lidé, kteří by dokázali změnit cíl z falešného na opravdový?
A máme zde ještě jednu podobnost, nebo přesněji vážný problém. V roce 1989 neměl Boris Nikolajevič Jelcin v hlavě nic, co by připomínalo plán na vybudování nového Ruska. To dokazují všechny jeho projevy z období perestrojky. Takové plány měli někteří z jeho kolegů v Meziregionální poslanecké skupině: Sacharov, Popov, Afanasjev, Palm, Ryžov a Jablokov. Problém ale byl v tom, že nikdo z těchto schopných a vzdělaných lidí nebyl zároveň politickým vůdcem. Všichni byli zvoleni poslanci, ale nikdo z nich, dokonce ani Andrej Dmitrijevič Sacharov s jeho obrovskou morální autoritou a inteligencí, nebyl s to stát se všenárodním politickým vůdcem. Dokonce i ve skupince inteligentů MDG, do které Jelcin tak trochu nepatřil, měl právě on nakonec tu nejvyšší podporu. A když volili vedení skupiny, dopadlo to následovně: Jelcin – 144 hlasů, Afanasjev – 143 hlasů, Popov – 132 hlasů, Palm – 73 hlasů, Sacharov – 69 hlasů.
Šlo, jak jsem již psal, o inteligenci většinou z hlavního města nebo jiných velkých měst. Tou dobou se z Jelcina stal v zemi politik číslo dvě po Gorbačovovi, a na konci roku 1988 byla v RSFSR jeho podpora u veřejnosti mnohem větší, než Gorbačovova. Z hlediska důvěry veřejnosti se tak stal politikem číslo jedna. Proti tehdejšímu šéfovi ruské nomenklatury Polozkovovi však navzdory tomu, jak strašně byl mdlý a nevýrazný, neměl nikdo kromě Jelcina sebemenší šanci. Příčinou byl přirozený “instinkt moci” a zkušenost, kterou nasbíral v nomenklaturní džungli Sverdlovské oblasti, což byla z hlediska státní správy jedna z nejsložitějších oblastí SSSR vůbec.
Navalnyj je dnes v podobné situaci. Má obrovský talent vystupovat na veřejnosti, navíc výjimečné technologické dovednosti při organizaci politických akcí a formálně i obsahově vynikající výstupy investigativní novinařiny, z nichž jeden se právě stal spouštěčem k protestním akcím 26. 3. 2017.
A tady nastává problém. Tady totiž analogie s mladým a střízlivým Jelcinem končí. Navalnyj stejně jako Jelcin mluví jazykem, jehož další slova nezná. Navalnyj jako vůdce protestů z let 2011 – 12, tyto protesty završil založením KSO, ve které byl zvolen do čela, a následně nechal KSO potichu zemřít a spolu s ní zemřel i protest, protože jazyk, kterým všichni začali díky Navalnému mluvit, nikdo neznal, a nikdo nevěděl, co má říkat dál. A situace se opakuje. Akce z 26. 3. 2017 měla obrovský úspěch, ale nikdo netuší, co bude další krok. Pravděpodobnost, že to celé skončí stejně, jako před pěti lety, je tak velice vysoká. Jelcin měl ve svém okolí ne technický personál, ale technology a celou plejádu zkušených teoretiků a praktiků. Jelcin věděl, že sám nemá dostatečnou teoretickou výbavu, a byl otevřen odborné podpoře, o čemž jsem se mohl přesvědčit během několika osobních setkání s ním.
Ve vztahu k Navalnému u mě převládá dojem, že on sám sebe považuje za naprosto soběstačného politika, a je připraven brát všechny ostatní buď jako účastníky vlastních akcí, nebo voliče. Byl bych velmi rád, kdybych se v tomto hodnocení mýlil.
“Dědo Navalnyj, pojď ven!”
Když jsem slyšel za svými zády skandovat tuhle větu o Dědovi Navalném skupinku mladých, nejdřív jsem si pomyslel, že je to jenom vtip. Pak jsem se ohlédl a zjistil jsem, že to křičí skupinka výrostků tak 15 – 17 let starých. Vzpomněl jsem si, jak jsme v tom věku vnímali čtyřicátníky, a došlo mi, že pro většinu těch, kteří přišli na Puškinské náměstí, Navalnyj sice možná není děda, ale rozhodně už není mladý politik, za kterého ho běžně považují posluchači Echa Moskvy. Tihle ho spíš měli za strýčka Alexeje Anatoljeviče.
O tom, jak mohl Navalnyj najít cestu k srdcím školáků, proč vyšli demonstrovat a proč právě kvůli němu, bylo napsáno už mnoho. Je neuvěřitelné, že poslední masové studentské akce v Rusku proběhly více než před sto lety. O něco méně masové jsme pak zažili v roce 1995, kdy Studentská obrana protestovala proti Černomyrdinovu rozhodnutí povolat studenty do armády. Studenti to tenkrát pěkně schytali, ale povedlo se jim dosáhnout svého.
Problém je ale v tom, že Putin není Jelcin a už vůbec ne Černomyrdin. A v sázce není jen jeho moc a ulité prachy, ale i jeho život. A myšlenka mého stálého a milovaného oponenta Alexandra Ryklina, že je nutné se sebrat a v množství deseti tisíc lidí se postavit před Ústřední volební komisi a tam stát, dokud Navalného nepustí k volbám, je sice krásná, ale znovu je to řečeno jazykem, jehož slovník ani pravidla můj oponent nezná. A to prostě proto, že Putin nemá nic společného ani s Jelcinem, ale ani s Janukovičem, a kromě toho, na rozdíl od Janukoviče Putin prostě nemá kam utéct.
A to všechno znamená, že zažijeme naplno své náměstí Nebeského klidu. A takové náměstí bude v Moskvě, v Petrohradu, ve Vladivostoku a všude, kde bude potřeba, aby se protest zadusil.
Nic z toho, co jsem napsal, však není výzvou, abychom složili ruce v klíně a dožili v fašistickém režimu. Naopak. Má smysl naučit se ten jazyk a zjistit, jak v něm mluvit dál. Může obsahovat různá slova. Taková, který tvoří protiklad slovu OMON (pozn. překl.: zásahová jednotka v RF) nebo dokonce slovu tanky. Například slova řidiči kamionů. A pak je tu další slovo: farmáři. A ve spojení se slovy studenti a školáci se nám možná podaří vytvořit nějakou větu. Do plnohodnotného jazyka protestu to má ještě daleko. Ale neplánuji na jeho vývoji pracovat sám.
Zdroj: Blog Igora Jakovenka 27. 3. 2017
