Jak asi vypadá život v zemi, kterou řídí jeden člověk? Jeden člověk který absorboval všechnu moc a drobky z ní a výhody s vladařskou velkodušností rozdává pár svým nejbližším přátelům? Vážně je tam líp? Přesvědčte se v novém textu Ivana Davydova.
Jednou ráno po neklidné noci se jeden moskevský občan pronikavé inteligence probudil a zjistil, že neleží ve své posteli, ale ve špinavé kaluži. To proto, že dům, ve kterém doposud bydlel, označil velký šéf v hlášení pro úplně největšího šéfa za chruščovku (domy, většinou pětipatrové, stavěné za Chruščova k rychlému řešení nedostatku bytů – pozn. překl.) a dodal, že nejlepší by bylo takový dům zbourat.
Dům se chruščovkám podobal snad jen počtem pater – tedy vlastně i několika dalšími obecnými znaky domů, jako jsou zdi a okna. Jenže úplně největší šéf v tu chvíli přemýšlel, kam by tak poslal svoji letadlovou loď. Letadlovou loď měl jen jednu a byl z toho smutný – vždyť se podívejte, kolik jich mají jiní… Jiní mohou někam poslat najednou i několik letadlových lodí a přitom klidně do různých stran. Jenže on má jen jednu, a to se musí předem všechno důkladně promyslet… Vždyť i tak se mu všichni smějí, že se z té jeho letadlové lodi kouří – ale co nadělá, musí nějak vyžít s tím, co má… Proto se úplně největší šéf na detaily hlášení velkého šéfa nesoustředil.
Úplně největší šéf měl lidi rád a určitě by bystrého obyvatele metropole ochránil, jen kdyby slova velkého šéfa lépe vnímal. A možná by dům bystrého občana nezbourali. Naopak, před domem bystrého občana by postavili dětské hřiště. Jenže úplně největší šéf tehdy myslel na svou jedinou letadlovou loď, lehce čoudící, ale milovanou. Úplně největší šéf měl lidi rád, nicméně svou letadlovou loď měl raději.
Všichni šéfové mají lidi rádi. I velký šéf, který v hlášení pro úplně největšího šéfa označil dům bystrého obyvatele metropole za chruščovku, měl lidi rád – převážně ty známé. A známí mají stavební firmy, musí taky z něčeho žít, nějak vydělávat a trh stagnuje… no prostě, velký šéf měl k tomu, aby v hlášení pro úplně největšího šéfa trochu zalhal, důvody. A pak už se věci chopili šéfové menší a ještě menší, děti šéfů nejrůznějších velikostí, přátelé, známí, nejrůznější synovci.
Dům zbourali, jak jinak, a rovnou sebrali i nábytek, vždyť k čemu by někomu, kdo nemá dům, byl nábytek? Chtěli mu nechat televizi – vždyť nejsou šéfy jen tak bezdůvodně a vědí, že když se občanovi vezme televize, tak se občan následně stává až příliš bystrým. Ale podívali se pořádně a zjistili, že tenhle občan je bystrý i tak, už se to stejně nedá napravit, a tak tu televizi vzali taky.
A opravdu mu chtěli postavit nový dům v Nové Moskvě. Ale pak si uvědomili, že jsou věci mnohem potřebnější. Stadion. Nebo kosmodrom. V Nejnovější Moskvě, tam někde u Barnaulu (ruské město v Asii, několik časových pásem od Moskvy – pozn. překl.). Ani sami nevěděli, jestli stadion nebo kosmodrom, ale co na tom záleží, vždyť obojí jsou to věci potřebné. Sepsali vyúčtování a koupili vinice v Toskánsku a jachty na Jadranu. V Toskánsku – tam je pěkně. Teploučko. A na Jadranu ještě líp. Klimatickými ukazateli se totiž Jadran od Nové Moskvy dost liší. A od Nejnovější o to víc.
A tak jednou ráno se jeden moskevský občan pronikavé inteligence po neklidné noci probudil a zjistil … Ale ne, nic nezjistil, kecám…mimochodem stejně jako velký šéf během hlášení u úplně největšího šéfa. Dokonce si ani nevšiml, že se jeho život poněkud změnil, že neleží ve své posteli a že nad hlavou má místo bílého stropu šedé nebe. Vytáhl smartphone a začal se věnovat novinkám. A nebudeme se tu prosím pouštět do diskuse o tom, odkud že nahý člověk ležící v hromadě špíny vytáhl smartphone. Zůstaneme slušnými lidmi.
Občan tedy vytáhl smartphone a ihned se dozvěděl, že jeden opozičník, člověk vskutku přidrzlý a pověsti navalné, publikoval další šetření o dalším velkém šéfovi. Možná, že zrovna o tom, který dům občana pronikavé inteligence označil za chruščovku. Nebo o jiném. Vždyť to známe z ruské literatury: malí lidé žijí všichni všelijak, zato velcí lidé jsou šťastni všichni úplně stejně. A na konci každého příběhu o libovolném velkém šéfovi jsou vily a jachty. A vinice. Liší se jen jména firem a občas probleskne cosi, co je spojeno se svérázem osobních preferencí: opevněný sklad kožichů nebo sbírka tenisek.
V občanovi pronikavé inteligence se začalo všechno vařit. Aniž věnoval pozornost začínajícímu dešti (střechu ukrást můžete, ale déšť zůstane), začal se dělit s dalšími bystrými obyvateli velkoměst i zapadákovů se svými názory ohledně objednavatele těchto šetření. “Skupina okolo Sečina a Grefa podnikla nový útok na alianci Medveděv – Šuvalov,” psal občan pronikavé inteligence. “Ani účast nejbližšího okruhu Sobjanina na této tajné informační operaci není vyloučena.”
V sousedních loužích zabublali další občané pronikavé inteligence. Komentáře se jen sypaly.
“Popírat zájmy Kovalčukova klanu – to je přiznání naprostého nepochení situace!”
“Úplně klidně to mohl vynést Vorobjov s přispěním Šojgu.“
“Je zřejmé, že před námi je další fáze konfliktu mezi FSO a FSB.”
“Hloupost! Objednavatelem tohoto takzvaného šetření je Ministerstvo rybolovu, to je jasné minimálně už z toho, jak často se v materiálu zmiňuje Středozemní moře.”
Občan pronikavé inteligence zuřil a pro výrazy už nechodil daleko. Odpovědi přilétaly stejně zuřivé. Neměl jednoduše čas zamyslet se, proč vlastně sedí nahý v kaluži – bylo tak důležité vyjasnit, pro koho že je výhodné dokázat, že další velký šéf je zloděj, vysvětlit, kteří že to šéfové se spojili do kartelu a na které šéfy útočí. A už skoro přesvědčil oponenty o své pravdě, když tu se zničehonic zjevil úplně malý šéf, vlastně to ani nebyl šéf, ale synovec bratra manželky švagra velmi malého šéfa. Ten vytrhl z rukou občana pronikavé inteligence smartphone a dal se na útěk.
Na vinici to sice nestačí, ale bude aspoň na víno.
A tu si občan pronikavé inteligence uvědomil, že to on sám byl ve skutečnosti objednavatelem všech protikorupčních šetření. Že to pro něj bylo výhodné vědět, kdo ze šéfů je zloděj a co ukradl a jak to ukradl. Aby zloděj byl potrestán a ostatní šéfové se zamysleli, jestli stojí za to riskovat svobodu kvůli jachtám a vilám. Tato myšlenka občana pronikavé inteligence oslepila, sežehla a ihned zatoužil se o ni podělit. Zatoužil říct všem dalším občanům pronikavé inteligence, že se nehádají o tom podstatném. A že sám fakt jejich kolektivního přebývání v kalužích špíny je závažnější než strategie a taktika klanů u moci.
Nicméně už nemohl. Neměl smartphone.
Zdroj: snob.ru 3. 3. 2017
