Světlana Alexijevičová je mimořádná autorka, jejíž knihy se skládají z příběhů obyčejných lidí žijících v zemích bývalého Sovětského svazu. Poslední kniha byla oceněna Nobelovou cenou za literaturu – sběrný dokument, příběhy stovek běžných lidí, kteří vyprávějí o svém životě – o válce, o socialismu – o utrpení a bídě, také o zradě, které se na nich dopustili jejich vůdci, o víře a lásce (k vlasti, Stalinovi, Putinovi, ale i jeden k druhému…).
“ Žila jsem v zemi, kde nás od malička učili umírat. Učili nás smrti. Říkali nám, že člověk žije proto, aby se mohl oddat, shořet, obětovat sám sebe. Učili nás milovat ozbrojené. Kdybych vyrostla v jiné zemi, nikdy bych nedokázala ujít cestu, kterou mám za sebou. Zlo je neúnavné, na to člověk musí mít protilátky. My vyrůstali uprostřed řezničiny a obětí. I když naši rodiče žili ve strachu a neříkali nám vše, nebo ještě častěji neříkali vůbec nic, sám vzduch, který jsme dýchali, tím byl otráven. Zlo nám bylo všude v patách.”
Nestojím za tímto pultíkem sama… Kolem mě jsou hlasy, stovky hlasů, jsou se mnou stále. Od dětství. Žila jsem na vsi. Jako děti jsme si rády hrály venku, ale na večer nás jako magnety přitahovaly lavice na zápraží domů a chalup, na kterých sedávaly unavené báby. Žádná z nich už neměla manžela, otce ani bratry. Nepamatuji si, že by v naší vsi po válce byli nějací muži – za druhé světové války v Bělorusku na frontě a v partyzánských oddílech zahynul každý čtvrtý Bělorus. Náš dětský svět po válce, to byl svět žen. Nejsilnější vzpomínku mám na to, že ženy nemluvily o smrti, ale o lásce. Vyprávěly, jak se naposledy loučily s milovanými, jak na ně čekaly, jak stále čekají. Uběhly roky, ale ony čekaly: „ať je bez rukou, bez nohou, ale ať se vrátí. Budu ho na rukou nosit.“ Bez rukou… bez nohou… Zdá se, že už v dětství jsem se naučila, co je to láska.
Toto je jen pár smutných nápěvů ze sboru, který slyším…
Hlas první:
„Proč bys to měla vědět? Je to tak smutné. Manžela jsem potkala ve válce. Byla jsem tankistka. Došla jsem až do Berlína. Vzpomínám si, jak stojíme vedle Reichstagu, to jsme ještě nebyli manželé, a on říká: ´Pojď, vezmeme se. Miluju tě.´ A mě se to tak dotklo – celou válku jsme ve špíně, v prachu, v krvi, všude kolem řev. A tak jsem mu řekla: ´Nejdřív ze mě udělej zpátky ženu. Nos mi kytky, říkej sladká slova, vystoupím z armády a ušiju si šaty.´ Měla jsem dokonce chuť ho praštit, tak mě to urazilo. A on to vycítil. Jednu tvář měl popálenou, samá jizva, a najednou měl v těch jizvách slzy. ´Tak dobře, vezmu si tě.´ To jsem řekla… Nemohla jsem asi uvěřit, že jsem to skutečně řekla. Všude kolem zčernalé, rozbité cihly. Zkrátka, všude kolem válka…“
Hlas druhý:
„Bydleli jsme poblíž černobylské atomové elektrárny. Pracovala jsem jako pekařka, vyráběla jsem pirožky. A můj muž byl hasič. Akorát jsme se vzali, dokonce jsme se ještě drželi za ruce, když jsme šli na nákup. Ten den, kdy reaktor vybuchl, měl manžel jen pohotovost na stanici. Vyrazili na výjezd v košilích, v domácím oblečení, k jadernému výbuchu, nedali jim žádné speciální vybavení. Tak jsme žili… Víte… Celou noc hasili požár a dávky radiace, kterým byli vystaveni, nebyly slučitelné s životem. Ráno je všechny letadlem odvezli rovnou do Moskvy. Ostrá, pronikavá bolest… přežili ještě pár týdnů… ten můj byl silný, byl sportovec, umřel jako poslední. Když jsem tam dojela, řekli mi, že leží ve speciálním boxu a nikoho k němu nepouštějí. ´Ale já ho miluju,´ prosila jsem. ´Starají se o ně vojáci. Co bys tam zmohla?´ ´Miluju ho.´ Snažili se mě umluvit: ´To už není ten, koho jsi milovala, je to už jen objekt určený k deaktivaci. Chápeš?´ Ale já si stále jen opakovala: miluju, miluju… V noci jsem k němu vylezla po požárním žebříku…. Strážce jsem uprosila, uplatila, aby mě k němu pustili… Nenechala jsem ho samotného, byla jsem s ním až do konce. Za pár měsíců po jeho smrti jsem porodila holčičku. Žila jen pár dní. Ona… tolik jsme na ni čekali a já ji přitom zabila… Zachránila mě, veškerou radiaci vstřebala do sebe. Byla tak maličká…Úplný drobeček… Ale já je dva milovala. Copak je možné někoho zabít láskou? Proč to musí být spojené – láska a smrt? Všude chodí spolu. Ať mi to někdo vysvětlí. Plazím se po kolenou u hrobu…“
Hlas třetí:
„Jak jsem poprvé zabil Němce… Bylo mi deset, partyzáni už mě s sebou brali na akce. Tenhle Němec ležel raněný… Řekli mi, ať mu seberu pistoli. Doběhl jsem k němu, ale Němec chytil pistoli oběma rukama a mířil mi s ní do tváře. Ale první vystřelit nestihl, to jsem stihl já…
Ani jsem se nevylekal, že jsem zabil člověka. Za války jsem na něj nemyslel. Všude kolem byly spousty mrtvých. Překvapilo mě, když se mi o něm po mnoha letech najednou zdálo. Vůbec jsem to nečekal… A sen se stále vracel… Ve snu jsem létal, ale ten Němec nepouští. Zvedáš se… Letíš… letíš… On tě dohoní a pak spolu padáme dolů. Padám do nějaké díry. Chci vstát… zvednout se… ale on mě nepustí… nedovolí mi uletět…
Stále stejný sen… pronásledoval mě desítky let…
Nemůžu svému synovi říct o tom snu. Syn byl tehdy maličký, četl jsem mu pohádky. Teď už vyrostl – ale stejně mu to nemůžu říct…“
Flaubert o sobě říkal, že je člověk – pero. Já o sobě mohu říct, že jsem člověk – ucho. Když jdu po ulici a zaslechnu pár slov, frázi, výkřik, vždycky si pomyslím: kolik románů beze stopy zmizí v čase. V temnotě. Existuje část lidského života – ta konverzační, kterou se nám pro literaturu nepodaří získat. Ještě jsme ji neocenili, nepřekvapuje nás ani netěší.
Mne ale fascinuje, jsem její zajatkyní. Miluju lidské rozhovory… Miluju osamocený lidský hlas. To je má největší láska i vášeň.
Cesta za tento pultík mi trvala téměř čtyřicet let. Od člověka k člověku, od hlasu k hlasu. Nemohu říct, že by ta cesta byla vždy v mých silách – mnohokrát jsem byla otřesená, vyděšená lidmi, cítila vzrušení i znechucení, chtěla zapomenout to, co jsem slyšela, toužila vrátit se do doby, kdy jsem ještě nic nevěděla. Ale i plakat radostí nad tím, jak překrásné lidi jsem poznala, jsem nezřídka chtěla.
Žila jsem v zemi, kde nás od malička učili umírat. Učili nás smrti. Říkali nám, že člověk žije proto, aby se mohl oddat, shořet, obětovat sám sebe. Učili nás milovat ozbrojené. Kdybych vyrostla v jiné zemi, nikdy bych nedokázala ujít cestu, kterou mám za sebou. Zlo je neúnavné, na to člověk musí mít protilátky. My vyrůstali uprostřed řezničiny a obětí. I když naši rodiče žili ve strachu a neříkali nám vše, nebo ještě častěji neříkali vůbec nic, sám vzduch, který jsme dýchali, tím byl otráven. Zlo nám bylo všude v patách.
Napsala jsem pět knih, ale zdá se mi, jako by to byla stále jen jedna a ta samá. Kniha o dějinách jedné utopie…
Varlam Šalamov napsal: „Účastnil jsem se obrovské prohrané bitvy za skutečné obnovení lidstva.“ Já odkrývám dějiny té bitvy, jejích vítězství i porážek. Jak chtěli postavit království nebeské na zemi. Ráj! Sluneční stát! A na konci zůstalo jen moře krve, miliony zmařených lidských životů. Byly však doby, kdy žádná politická myšlenka 20. století nebyla s komunismem (a s Říjnovou revolucí jako jeho symbolem) srovnatelná a nepřitahovala západní intelektuály i jiné lidi na celém světě více a zuřivěji. Raymond Aron nazval ruskou revoluci „opiem intelektuálů“. Myšlence komunismu je nejméně dva tisíce let. Najdeme ji u Platóna – v učení o ideálním a správném státě, u Aristotela – ve snění o době, kdy všechno bude všech… U Thomase Mora a Tommasa Campanelly…Později pak u Saint-Simona, Fouriera a Owena. A v ruské duši je cosi, co ji nutilo pokusit se tyto sny realizovat.
Před dvaceti lety jsme s tou „rudou“ říší se slzami a kletbami skoncovali. Dnes se již můžeme na nedávné dějiny klidně dívat jako na něco, co minulo. Je to důležité, protože spory o socialismus neutichly. Vyrostla nová generace a má jiný pohled na svět, přesto však mnoho mladých lidí znovu čte Marxe a Lenina. V ruských městech se otvírají muzea Stalina, budují se jeho památníky.
„Rudá“ říše už není, ale „rudý“ člověk vytrval. Pokračuje.
Nedávno mi umřel otec, byl přesvědčeným komunistou až do své smrti. Střežil svou stranickou legitimaci. Nikdy bych nemohla použít slovo „komouš“, musela bych tak nazvat svého otce, příbuzné, známé. I přátele. Všichni pochází odtamtud – ze socialismu. Je mezi nimi mnoho idealistů. Otroků utopie. Myslím, že by všichni dokázali žít úplně jiný život, ale žili ten socialistický. Proč? Odpověď na tuto otázku jsem hledala dlouho – projezdila jsem kvůli ní tu obrovskou zemi, které ještě nedávno říkali SSSR, zapsala jsem si tisíce poznámek. Socialismus byl náš obyčejný život. Kousek po kousku jsem sbírala příběh „domácího“, „vnitřního“ socialismu. Příběh toho, jak žil v lidské duši. Přitahoval mě tento malý prostor – člověk, jeden člověk. V tomto prostoru se nakonec odehrává vše.
Krátce po válce Theodor Adorno otřesen napsal: „Psát básně po Osvětimi je barbarské.“ Můj učitel Ales Adamovič, jehož jméno bych zde dnes chtěla s vděčností vzpomenout, se také domníval, že psát prózu o hrůzách 20. století je svatokrádež. O tom si nelze vymýšlet. Pravdu je třeba podat takovou, jaká je. To musí být „nadliteratura“. Vyprávět musí svědkové. Můžeme citovat i Nietzscheho slova, podle kterých žádný umělec nedokáže vydržet skutečnost. Neunese ji.
Vždycky mě trápilo, že pravda se nevejde do jednoho srdce, do jednoho rozumu. Je jaksi rozdrobená, je jí příliš, liší se, rozsypala se po světě. Dostojevský se domnívá, že lidstvo toho o sobě ví víc, mnohem víc, než kdy dokázalo zachytit v literatuře. A co dělám já? Sbírám každodennost pocitů, myšlenek a slov. Sbírám život vlastní doby. Zajímá mě příběh duše. Způsoby duše. To, co velké dějiny většinou arogantně opomíjejí. Zabývám se tím, co dějiny vynechaly. Nejednou už jsem slyšela a i dnes to slýchám, že se nejedná o literaturu, že to, co dělám, je dokument. Ale jaká je současná literatura? Kdo zná odpověď na takovou otázku? Žijeme mnohem rychleji než dřív. Obsah trhá formu. Štěpí ji a mění. Vše se vylévá ze starých břehů: hudba i malířství, i v dokumentární tvorbě se slovo dostává za hranice dokumentu. Už neexistuje hranice mezi faktem a výmyslem, jedno se mísí s druhým. Dokonce ani svědek není nestranný. Vyprávěním člověk tvoří, bojuje s dobou stejně, jako sochař s kusem mramoru. Je účastníkem i tvůrcem zároveň.
Zajímá mě malý člověk. Řekla bych malý velký člověk, protože utrpení ho dělá velkým. V mých knihách on sám vypráví vlastní příběh a spolu s ním i svou velikost. To, co se s námi dělo a děje, zatím ještě nemá smysl, proto je třeba vyprávět. Byť zpočátku možná pouze vyprávět. Máme z toho strach, neboť s minulostí se často vyrovnat neumíme. V Dostojevského Běsech Šatov před začátkem besedy říká Stavroginovi: „Jsme dvě lidské bytosti a sešli jsme se v nekonečnu… naposledy na světě. Zanechte svého tónu a mluvte lidsky! Promluvte aspoň jednou v životě lidským hlasem.“ (překlad Bohumil Mathesius – pozn.)
A přibližně tak začínají i rozhovory s mými hrdiny. Člověk samozřejmě hovoří ze své doby, nemůže mluvit odjinud. Ale dostat se k lidské duši je těžké, je zanesená předsudky století, v kterém žije, jeho závislostmi a klamy. Televizí a novinami.
Ráda bych přečetla několik stran ze svých deníků, abych mohla ukázat, jak se posouvala doba… jak umírala myšlenka… jak jsem šla po jejích stopách…
roky 1980 — 1985
Píšu knihu o válce… Proč o válce? Protože jsme lidé války – Buď jsme bojovali, nebo se na válku připravovali. Když se podíváme zblízka, zjistíme, že máme válečné myšlení. Doma i venku. Proto má u nás lidský život tak malou hodnotu. Vše je jako ve válce.
Začala jsem pochybnostmi. Ještě jedna kniha o válce… proč tedy?
Na jedné z novinářských cest jsem se seznámila se ženou, která dělala za války sanitářku. Vyprávěla, jak šli v zimě přes Ladožské jezero. Nepřítel si všiml pohybu a začal je ostřelovat. Koně i lidé klouzali pod led. Celé se to stalo v noci. Ona, jak si alespoň myslela, popadla raněného a táhla ho ke břehu. „Táhla jsem ho, mokrého, nahého, říkala jsem si, že mu to nejspíš strhlo oblečení,“ vyprávěla. A na břehu pak zjistila, že přitáhla obrovskou zraněnou běluhu. Začala nadávat tak, že by se dlaždič nemusel stydět – trpí lidé, zvířata, ptáci, ryby – a kvůli čemu? Při jiném výjezdu jsem vyslechla příběh sanitářky jezdeckého pluku. Uprostřed boje přitáhla do jámy po výbuchu raněného Němce, ale že je to Němec zjistila, až když ho tam dovlekla. Měl roztříštěnou nohu a byl celý od krve. Je to nepřítel? Co teď? Tam nahoře umírají naši! Ale stejně ho ošetřila a šla pro další. Dotáhla ruského vojáka. Byl v bezvědomí, a když přišel k sobě, hned chtěl toho Němce zabít. A ten zas, když přišel k vědomí, hned sáhl po samopalu a chtěl zabít Rusa. „A tak jsem jim oběma dala pár facek. Bořili jsme se v krvi. Ruská i německá se promíchala.“
Byla to válka, kterou jsem neznala. Ženská válka. Ne ta hrdinská. Ne ta, ve které jedni lidé hrdinsky zabíjejí druhé. Vzpomněla jsem si na ženské bědování: „Po boji jdeš po bitevním poli. Leží tam. Všichni mladí a tak krásní. Leží a zírají do nebe. Pláčeš pro jedny i pro druhé.“ A to „pro jedny i druhé“ mi napovědělo, o čem bude má kniha. O tom, že válka je zabíjení. A taková je ve vzpomínkách žen. Třeba to, že člověk se usmívá, kouří – a najednou už není. Ženy nejčastěji vyprávějí o mizení, o tom, jak rychle se ve válce všechno mění v nic. Člověk i jeho doba. Ano, samy žádaly, aby mohly na frontu. Bylo jim 17, 18 let. Ale zabíjet nechtěly. Byly připraveny zemřít. Zemřít za vlast. A protože z historie slova nevymažeš, tak i za Stalina.
Knihu dva roky nevydali, nevydali ji až do přestavby. Do Gorbačova. „Po přečtení vaší knihy nebude nikdo chtít bojovat,“ školil mě cenzor. „Vaše válka je strašná. A proč tam nemáte žádné hrdiny?“ Hrdiny jsem nehledala. Popsala jsem dějiny prostřednictvím příběhu nepovšimnutého svědka a účastníka. Nikdo se ho nikdy neptal. Co si o velkých idejích myslí lidé, obyčejní lidé, nevíme. Hned po válce by člověk vyprávěl o jedné válce, o desítky let později by to už byla jiná válka. Samozřejmě by se to měnilo, protože člověk vzpomínky skládá dohromady celý život. Sebe celého tak skládá. To, jak v tu dobu žil, co četl, co viděl, koho potkal. V co věří. Nakonec i to, zda je či není šťastný. Tyto dokumenty – živé bytosti, se mění společně s námi.
Ale jsem si zcela jistá, že takové dívky, jako byly tyto válečné dívky roku 1941, už nikdy žít nebudou. Byla to nejsilnější doba „rudé“ myšlenky, bylo to dokonce silnější než revoluce a Lenin. Jejich vítězství až do dnešních dní zastiňuje GULAG. Cítím k těm dívkám nekonečnou lásku. Ale mluvit s nimi o Stalinovi možné nebylo, ani o tom, jak vlaky plné těch, co byli odvážnější, odjížděly po válce na Sibiř. Ostatní se vrátili domů a mlčeli. Jednou jsem slyšela: „Svobodní jsme byli jen ve válce. V přední linii.“
Náš hlavní kapitál je utrpení. Ne ropa, ani zemní plyn, ale utrpení. To je to jediné, co vytrvale těžíme. Stále hledám odpověď: proč se naše utrpení nemění ve svobodu? Copak nemá žádný smysl? Měl snad pravdu Čaadajev: Rusko je země bez paměti, prostor totální amnézie. Panenské z hlediska kritiky i reflexe.
Veliké knihy se válí pod nohama…
rok 1989
Jsem v Kábulu. Už jsem nechtěla dál psát o válce. Ale teď jsem ve skutečné válce. V Pravdě napsali: „Pomáháme bratrskému afghánskému národu budovat socialismus.“ Všude jsou lidé války, věci války. Doba války.
Včera mě nevzali s sebou do boje. „Zůstaňte v hotelu, slečno. Máme za vás odpovědnost.“ Sedím v hotelu a přemýšlím: na rozhodování o cizí odvaze a riziku je něco nemorálního. Jsem tady už druhý týden a nemohu se zbavit dojmu, že válka – ten potomek mužské přirozenosti – je pro mě nepochopitelná. Ale v každodennosti je válka velkolepá. Zjistila jsem například, že zbraně jsou krásné: samopaly, miny, tanky. Lidé vynaložili hodně energie, aby vymysleli, jak lépe jiné lidi zabít. Věčný spor mezi krásou a fakty. Ukázali mi novou, italskou minu. Moje „ženská“ reakce: „Je krásná. Proč musí být krásná?“ Vojensky mi vysvětlili, že když na tu minu člověk stoupne nebo najede takto… pod tímhle úhlem… zbude z něj jen půl kýble masa. O nenormálním zde mluví jako o běžném, samo sebou s těmi, kteří jim rozumí. Prostě válka… nikdo tady nešílí z fotek, na kterých leží někdo mrtvý na zemi, a přitom ho nezabil ani přírodní živel, ani stáří, ale jiný člověk.
Viděla jsem náklad „černého tulipánu“ (letadlo, které vozí zpět do vlasti zinkové rakve s padlými). Mrtvé často oblékají do starých vojenských uniforem ještě ze čtyřicátých let. S rajtkami. Občas jich nemají dost. Vojáci se bavili mezi sebou: „Do chlaďáku přivezli nové mrtvé. Smrdí to jak zamřelý divočák.“ Chci o tom napsat. Bojím se, že mi to doma neuvěří. Doma v novinách se píše o alejích přátelství, které tu sovětští vojáci sázejí.
Mluvím s vojáky. Mnozí sem přijeli dobrovolně. Chtěli sem. Nejde si nevšimnout, že většina je z rodin inteligence – učitelů, lékařů, knihovníků – zkrátka lidí knih. Upřímně snili o tom, jak pomohou afghánskému lidu vybudovat socialismus. Teď se sami sobě smějí. Na letišti mi ukázali místo, kde stály vyrovnané stovky zinkových rakví, na slunci se tajemně blýskaly. Důstojník, který mě provázel, se neudržel a poznamenal: „Třeba je tady i ta moje. Jednou mě do ní položí… Za co tady vlastně bojujeme.“ Hned se ale vyděsil, co řekl. „To si nepište.“
V noci se mi zdálo o zabitých. Všichni měli ve tváři překvapený výraz: Jak to, že mě zabili? Skutečně jsem mrtvý?
Spolu se zdravotními sestrami jsem jezdila po nemocnicích pro mírumilovné Afghánce, dětem jsme vozili dárky. Hračky, bonbóny a sušenky. Nafasovala jsem pět kusů plyšových medvídků. Přijeli jsme do nemocnice. Byl to dlouhý barák. Na postelích měli všichni jen přikrývky. Přišla ke mně mladá Afghánka s dítětem v náručí. Chtěla mi něco říct. Za těch deset let se tu všichni naučili trochu rusky. Dala jsem dítěti hračku a to ji vzalo do zubů. „Proč to bereš do zubů?“ podivila jsem se. Afghánka odhrnula přikrývku z malého tělíčka, chlapečkovi chyběly obě ruce. „To ty vaše ruské bomby.“ Jako by mě někdo srazil na zem. Padala jsem…
Viděla jsem, jak naše Grady mění vesnice v rozoraná pole. Byla jsem na afghánském hřbitově dlouhém jako vesnice. Uprostřed toho hřbitova křičela stará Afghánka. Vzpomněla jsem si, jak ve vesnici u Minsku vnesli do domu zinkovou rakev a jak matka kvílela. Nebyl to ani lidský ani zvířecí křik…byl stejný, jaký jsem slyšela na kábulském hřbitově…
Musím přiznat, že jsem se nestala svobodnou ze dne na den. Byla jsem ke svým hrdinům upřímná a oni mi důvěřovali. Každý z nás šel ke svobodě jinou cestou. Než jsem jela do Afghánistánu, věřila jsem v socialismus s lidskou tváří. Zpátky jsem se vrátila prostá všech iluzí. „Odpusť mi, otče,“ řekla jsem při našem setkání, „vychoval jsi mě ve víře v komunistické ideály, ale stačilo vidět, jak sotva odrostlí sovětští studenti, které s mámou učíte (moji rodiče byli venkovští učitelé), zabíjejí v cizí zemi lidi, které neznají, a všechna tvá slova se obrátila v prach. Jsme vrazi, tati, chápeš?!“ Otec se rozplakal.
Z Afghánistánu se mnoho lidí vrátilo svobodných. Ale znám i jiný příklad. Zrovna tam, v Afghánistánu na mě nějaký chlapec křičel: „Co můžeš ty, žena, vědět o válce? Copak lidi ve válce umírají stejně jako v knihách nebo ve filmech? Tam je smrt krásná, ale mně včera zabili kamaráda. Dostal ránu do hlavy, ale ještě deset metrů běžel a přitom chytal kusy vlastního mozku…“ O sedm let později ten stejný hoch – tehdy už úspěšný obchodník – moc rád vypráví o Afghánistánu. Zavolal mi a řekl: „K čemu jsou tvé knihy? Jsou příliš hrozné.“ To už byl jiný člověk, ne ten, se kterým jsem se potkala uprostřed smrti a který ještě ve dvaceti letech nechtěl umřít…
Ptala jsem se sama sebe, jakou knihu o válce bych chtěla napsat. Chtěla bych napsat knihu o člověku, který nestřílí. Nemůže vystřelit na druhého člověka. Sama myšlenka na válku mu působí utrpení. Existuje? Nikdy jsem takového nepotkala.
roky 1990-1997
Ruská literatura je zajímavá tím, že sama o sobě může vyprávět o jedinečné zkušenosti, kterou prošla tato kdysi ohromná země. Často se mě ptají: proč pořád píšete o něčem tragickém? Protože tak žijeme. Sice teď žijeme v různých zemích, ale všude je s námi „rudý“ člověk. S tím životem a s těmi vzpomínkami.
Dlouho jsem nechtěla psát o Černobylu. Nevěděla jsem, jak o tom mám napsat, odkud se k tomu tématu přiblížit. Jméno mé malinké, Evropou zapomenuté země, o které svět do té doby téměř nic nevěděl, najednou znělo ve všech světových jazycích, a my, Bělorusové jsme se stali černobylským národem. Jako první jsme okusili neznámé. Vyjasnilo se, že kromě komunistických a nacionalistických výzev a těch, které s sebou neslo moderní náboženství, před námi čekaly výzvy ještě mnohem ukrutnější a totálnější, které však byly prozatím pohledům skryty. Černobyl je jen poodhalil.
V paměti mi zůstalo, jak starý taxikář zoufale zaklel, když mu do čelního skla narazil holub. „Tohle se stane tak dvakrát, třikrát za den. A v novinách přitom píšou, že je situace pod kontrolou.“
V městských parcích shrabali listí, odvezli ho za město a tam ho zakopali do země. Skryli zem na zasažených místech a taky ji zakopali – pohřbili zem do země. Pohřbili stromy, trávu. Všichni měli nepříčetný výraz. Starý včelař vyprávěl: „Vyšel jsem ráno do zahrady a něco mi tam chybělo, nějaký známý zvuk. Nebyla tam ani jedna včela… ani jedno zabzučení. Ani jedno. Cože? Jak je to možné? Nevyletěly ani druhý, ani třetí den. Potom nám řekli, že v jaderné elektrárně došlo k havárii. Je hned vedle. Ale dlouho jsme vůbec nic nevěděli. Včely to věděly, ale my ne.“ Informace v novinách byly pronášeny vojenským jazykem: výbuch, hrdinové, vojáci, evakuace… V elektrárně pracovala KGB. Hledali špióny a diverzanty. Objevila se zpráva, že havárii naplánovaly a provedly západní zpravodajské služby, aby tak podkopaly socialistický tábor. Směrem k Černobylu jezdila vojenská technika a vojáci. Systém fungoval stejně jako vždy – vojensky, ale voják s novým samopalem byl v tom novém světě k ničemu. Mohl leda tak dostat další dávku radiace a zemřít, až se vrátí domů.
V mých očích se předčernobylský člověk proměnil v černobylského.
Záření nebylo možné vidět, dotknout se ho, cítit… Obklíčil nás známý i neznámý svět. Když jsem jela do zóny, rychle mě poučili: Nesmíte trhat kytky, sedat si na trávu, pít vodu ze studny… Smrt se tajila všude, ale tohle už byla úplně jiná smrt. V novém převleku. S novou tváří. Staří lidé, kteří přežili válku, zase museli opustit domovy. Dívali se na nebe a říkali: “Slunce svítí… není vidět ani kouř ani plyn. Nestřílí se. Copak je tohle válka? A stejně nás evakuují.“
Ráno se všichni lačně vrhali na noviny, ale hned je zase zklamaně odkládali – žádné špiony nenašli. Ani slovo o nepřátelích národa. Svět bez špiónů a nepřátel národa byl také neznámý. Před námi bylo cosi nového. Černobyl z nás po Afghánistánu dělal svobodné lidi.
Pro mě se otevřel svět. V zóně jsem se necítila ani Běloruskou, ani Ruskou, ani Ukrajinkou, byla jsem představitelkou biologického druhu, který může být zničen. Překryly se dvě katastrofy: sociální – socialistická Atlantida se potopila pod hladinu, a vesmírná – Černobyl. Pád říše všechny zneklidňoval, lidé řešili praktické problémy, za co nakoupit a jak vyžít, ale i čemu věřit. Pod jakým praporem znovu povstat? Nebo je snad třeba naučit se žít bez velkých idejí? To poslední bylo pro všechny zcela neznámé, protože nic takového nikdy nezažili. Před „rudým“ člověkem ležely stovky otázek a on se bál každé z nich zvlášť. Ještě nikdy nebyl tak sám, jako v první dny svobody. Lidé kolem mě byli naprosto otřesení. Poslouchala jsem je…
Zavírám deník…
Co se s námi stalo, když říše padla? Dříve byl svět rozdělený na katy a oběti – to byl GULAG, bratry a sestry – to byla válka, elektorát – to je technologie, současný svět. Dřív se náš svět dělil ještě na ty, kteří seděli a kteří zavírali do vězení, dnes se dělíme na slavjanofily a zápaďáky, na zrádce národa a vlastence. A pak taky na ty, kteří si můžou koupit a kteří si nemůžou koupit. To poslední je podle mě po socialismu ta nejtvrdší zkouška, protože ještě nedávno jsme si byli všichni rovní. „Rudý“ člověk proto nedokázal vstoupit do svobody, o které snil doma v kuchyni. Rusko rozdělili bez něj a jemu nezůstalo nic. Je ponížený a okradený. Je agresivní a nebezpečný.
Co jsem slyšela při cestách po Rusku…
– Modernizace je u nás možná jen cestou šarašek a poprav. (Šaraška je lidové označení pro konstrukční kanceláře, ve kterých drželi vědce určené pro vládní úkoly – pozn.)
– Ruský člověk vlastně ani nechce být bohatý, bojí se. Co chce? Stále jen jedno, aby jiný nezbohatl. Ne víc než on sám.
– Čestné lidi u nás nenajdeš. Zato máme světce.
– Svobodné generace se u nás nedočkáme. Ruský člověk svobodě nerozumí, potřebuje kozáka s karabáčem.
– Dvě nejdůležitější ruská slova jsou válka a vězení. Něco ukradl, trochu se prošel, zavřeli ho… vyšel ven a znovu ho zavřeli…
– Ruský život musí být špatný a bezvýznamný, jen tak se duše povznese a pozná, že nepatří do tohoto světa… Čím je ta zkušenost horší a krvavější, tím víc prostoru duše získá…
– Na novou revoluci není dost sil ani šílenství. Odvahu nemáme. Ruský člověk potřebuje myšlenku, ze které tuhne krev v žilách…
– Náš život se potácí mezi bordelem a barákem. Komunismus není mrtev, mrtvola ještě žije.
Troufnu si říct, že jsme promarnili šanci, kterou jsme dostali v devadesátých letech. Z odpovědí na otázku, jaká má naše země být, zda silná, nebo správná, kde se lidem žije dobře, jsme si vybrali tu první – silná. Vrátila se doba síly. Rusové bojují s Ukrajinci. Se svými bratry. Můj otec je Bělorus a matka Ukrajinka. Mnozí jsou na tom stejně. Ruská letadla bombardují Sýrii…
Čas naděje se změnil v čas strachu. Doba se vrátila zpět. Je to doba ze second handu…
Teď vím, že jsem dějiny „rudého“ člověka nedopsala…
Mám tři domoviny – Bělorusko je zemí mého otce, kde jsem prožila většinu života. Ukrajina je vlast mé maminky, kde jsem se narodila. Třetí je veliká ruská kultura, bez které si sama sebe neumím představit. Všechny tři jsou mi drahé. Ale v dnešní době je těžké mluvit o lásce.
Světlana Alexijevičová
Zdroj: TVRain 9. 12. 2015
