Přinášíme překlad nejnovějšího textu Olega Kašina.
Jeden z mých přátel píše o ontologickém předělu mezi těmi, kdo považují současné Rusko “jen za stát”, jakkoli s defektním modelem řízení (nicméně žádné politické spory by neměly zpochybnit stát jako takový, podobně jako protitrumpovsky naladění Američané nezpochybňují samotné USA, je totiž jasné, že Trumpové přicházejí a odcházejí, ale Amerika zůstává), a těmi, pro které je Ruská federace “antisystém” z podstaty vůči člověku nepřátelský, který nezaslouží nic jiného než demontáž, nebo alespoň snění o demontáži.
Sám sebe sice řadím do druhé kategorie (nevěřím totiž, že by tento stát bylo možné reformovat, neuznávám dokonce ani jeho historickou legitimitu atd.), zároveň si ale uvědomuji, že takový vztah k Ruské federaci nebude nikdy přijímán většinově.
Pokud někomu nestačila traumatizující historická zkušenost s Ruskem 20. století, tak přesně pro tyto lidi se odehrála revoluce na Ukrajině, která nade vší pochybnost potvrdila, že nemá smysl cokoli rušit. Málokdo v Rusku potřeboval rok 1917, málokdo potřeboval rok 1991 a už vůbec nikdo nestojí o ukrajinský rok 2014. Linie “prostě jen stát” bude slavit vítězství, a to přinejmenším po hodně dlouhou dobu, patrně celé naše století. Dokonce ani revoluce té či oné povahy by nedokázala zpochybnit jelcinsko-putinské základní kameny, ať už jde o vlajku, hymnu, systém správy státu nebo roli regionální mocnosti, přinejmenším pokud jde o postsovětský prostor. S tím vším musíme žít, protože nic jiného nemáme.
Je těžké si představit, do jaké míry je tento faktor demotivující. Člověk čte pravidelnou dávku svinstva o policejním sadismu nebo, zcela čerstvě, o represích proti gayům v Čečensku, nebo prostě jen pravidelné komentáře na sociálních sítích, kde z něj dělají přinejmenším vrahouna kvůli tomu, že není dostatečný vlastenec, a každá zpráva kromě svého zpravodajského obsahu nese jako chronickou obtíž připomínku, že takhle to bude už navždy, protože policajti, ani čečenský mocipán a ani ti vlastenečtí komentátoři nikam nezmizí. A trvalé soužití s nimi se jeví jako mnohem větší problém, než samotné špatné zprávy, ze kterých se tvoří informační obraz. Není problém zabavit Medvěděvovi chatu, ale co se vším tím ostatním?
Na příslunosti k ruské společnosti je naprosto nejšílenější to, že jakákoli hodnota, ať už upřímná nebo falešná, je vždy sdílena se značným množstvím lidí, u kterých by bylo lépe, kdyby vůbec neexistovali. Ale oni tady budou vždy, přičemž z principu pokaždé odmítnou jakékoli smysluplné rozdělení. Ano, někdo zabíjí, někdo mučí a někdo prostě jen přikyvuje. A pokud vrahovi alespoň hypoteticky hrozí vězení, tak přikyvovače není za co zavřít, a nezbývá než se smířit s tím, že v jakémkoli budoucím Rusku, i kdyby bylo sebekrásnější, naleznou tito kývači své místo. Klidně to můžeme považovat za společenský rozkol, jenže rozkol předpokládá nějakou narušenou jednotu, o jejíž existenci panují pochyby. Tato jednota se přitom nenarušila jednoduše proto, že nikdy neexistovala.
Minimální vzájemný vztah mezi státem a občany už od sovětských dob stojí na principu vzájemné izolace, vůbec ne na vzájemném útlaku. Ve skutečnosti je náš státní model založen na tom, že občané mohou pouze s proměnlivým úspěchem vydržet útlak státu. Pokud občan vydržel, pak to byl úspěch, a pokud ne, pak se prostě nedalo nic dělat, vždyť nikdo nesliboval, že život bude jednoduchý. Tady není prostor pro solidaritu a dokonce ani líbivé příběhy o příslušníkovi národní gardy, který zneškodnil druhou bombu v petrohradském metru, nedělá z Národní gardy nic lidštějšího nebo lepšího. Kolik zbitých a zadržených účastníků demonstrací má garda na kontě na jednu zneškodněnou bombu a co je pravděpodobnější: dostat se pod gardistův obušek, nebo být zachráněn gardistou před výbuchem?
Existují dvě množiny: ti, kteří stát chápou, a ti, kteří se bojí historických kataklyzmat. Pokud by se tyto dvě množiny mezi sebou neprotínaly, v Rusku by dávno začala občanská válka. Ony se ale nejenom že protínají, ony jsou téměř totožné. “Nenávidím je, ale revoluci nechci,” to je typický postoj, mnohem typičtější než “mám je rád a nechci revoluci” nebo “nenávidím je a chci revoluci”. Dokonalá kombinace strachu a nenávisti, která patrně státu znemožňuje zlikvidovat ve společnosti úplně všechno životaschopné, ale na druhou stranu představuje pojistku proti jakýmkoli závažnějším otřesům. Takovou pojistku neměl SSSR ani v těch nejkrutějších letech, zato Ruská federace ji má. Ale je to velmi drahá pojistka, neboť znemožňuje jakýkoliv společenský pokrok, paralyzuje veškerou občanskou sílu a poskytuje státu jeho absolutní formu pouze v tom smyslu, v jakém ho svým vlastním může upřímně nazvat pouze státem placený ozbrojený příslušník národní gardy nebo kariérní úředník.
Zničení takového státu bude samosebou představovat katastrofu, sama jeho existence je však katastrofou rovněž. Vše, k čemu nyní dochází, ať už jsou to protesty, předvolební očekávání, nebo nějaké vítězství občanské společnosti (ke kterým se dnes řadí ty nejpřirozenější věci jako propuštění nevinného z vězení, potrestání zločince a možná ještě něco podobného), to vše existuje pouze uvnitř té katastrofy. A čím déle katastrofa trvá a čím silněji si na život v ní společnost zvykne, tím menší je šance, že se ji podaří bezbolestně ukončit.
Zdroj: svoboda.org 6. 4. 2017
