Ruského politologa a filosofa Andreje Piontkovského jsme již na našem serveru TaPolitika představili v rozhovoru vydaném pod názvem „Piontkovskij: Putin se bojí vojenského převratu„. Nyní vám přinášíme překlad autorova zamyšlení nad politickými konci sovětských vůdců Stalina a Brežněva, ve spojitosti s Piontkovským očekávaným politickým koncem současného kremelského vůdce, Putina.
- Politický konec Putina začal vraždou Borise Němcova, která posloužila jako signál k prvnímu vážnému vystoupení speciálních služeb proti němu.
- Na mocenských vrcholech už dobře vědí, že Putin páchne politickou smrtí.
- Osudovou chybou režimu bylo to, že hned po anexi Krymu Putin označil následující cíl expanze – “Novorusko”. Většina Rusů na Ukrajině totiž tuto myšlenku zavrhla.
Putinova vláda začala válkou, kterou spustil Jelcin, aby přivedl svého favorita k moci. Jeho vláda končí válkou, kterou rozpoutal sám, aby se udržel u moci na doživotí. Obě války různým způsobem, ale stejně ostudně prohrál.
Stalin vládl 31 let, Brežněv 18 let. Putin už teměř 17, pokud to budeme počítat ode dne jeho jmenování premiérem Ruska a následníkem Jelcina.
Během svého dlouhého života jsem byl svědkem (jako řadový politický občan – mladík, dospělý a starší člověk) konce každého z nich. Osobní dojmy se doplňovaly četbou memoárů a historické literatury. Každý z nich byl jiný a lišily se i okolnosti. Ale všechny tři konce se řadí do jakéhosi společného smyslového triptychu dlouhého loučení s temným komunistickým obdobím (1917 – 2017). Komunistická tragédie, fraška a nakonec verze postmoderně absurdní.
V průběhu století se velcí zloduši Revoluce (Lenin, Trockij, Stalin) nejdříve změnili na směšné bezmocné starce (Brežněv, Andropov, Černěnko) a pak, pokropeni živou vodou nomenklaturní privatizace, se z nich stali mladiství, přitažliví obchodníci s ropou a hokejkami (Putin, Rotenberg, Timčenko). Tito skuteční mafiánští kmotři jsou ti praví následníci Října, poslední generace jeho vůdců, zákonitý a nevyhnutelný výsledek evoluce “nové třídy”. Posmrtný život se vydařil.
To pro ně připravily půdu desítky milionů obětí stoletého experimentu (v jejich terminologii looserů). Už si nemají co přát. Pro ně nastal osobní fukuyamovský konec dějin. Nemají a ani nemohou mít projekt budoucnosti. Oni už jsou na věčnosti. Tak to vypadá, že Svidrigajlov měl pravdu, když říkal, že se může ukázat, že “věčnost” je zakoptěná venkovská sauna s obrovskými pavouky v koutech, v našem případě s veterány drážďanské rezidentury z družstva “Ozero” a jejich “liberální” obsluhou, která věrně sestavuje ponížené zprávy o blahobytném desetiletém úpadku. Zhroucená černá díra ruské historie. V nejbližších letech, možná měsících, po už probíhající politické smrti třetího avatara zjistíme, zda tato díra spolkla zemi navždy, nebo zda má Rusko přeci jen šanci se z ní zoufalým úsilím vyrvat. A pokaždé – v roce 1953, 1982 i 2016 – blížící se smrt božského faraona rozdráždila smečku oblíbenců toužících po převzetí moci, která ji vycítí jako první.
Těžký a dlouhý politický konec třetího avatara začal 27. února 2015 v Noci Sil speciálních operací rituální vraždou opozičního lídra Borise Němcova.
Zima roku 1952 byla vůbec jedním z nejdramatičtějších období ruských a možná i světových dějin. Vůdce upadající do šílenství si usmyslel holocaust celého SSSR, novou nemilosrdnou čistku nomenklatury a Třetí světovou válku. Ale jeho moc nad zvláštními službami s věkem zeslábla a to jeho konec uspíšilo. V roce 1982 intrikoval proti umírajícímu Brežněvovi šéf KGB Andropov – sám nad hrobem, ale ještě připojený k životpodporujícím přístrojům. Těžký a dlouhý politický konec třetího avatara začal 27. února 2015 v Noci Sil speciálních operací rituální vraždou opozičního lídra Borise Němcova kousek od Rudého náměstí. Ne proto, že to bylo jeho první těžké provinění, ale proto, že posloužilo jako signál k prvnímu vážnému vystoupení speciálních služeb proti němu.
Putin ještě denně plave v bazénu, ale už páchne politickou smrtí. A šakali to už větří.
Čekisté zatýkali kadyrovské ozbrojence, bezprostřední účastníky zločinu, a snažili se dostat výš k organizátorům a objednavatelům, minimálně aspoň ke Kadyrovovi. Ne však proto, že by jim popel zavražděného tak ležel na srdci, šlo o to, že se rozhodli využít tuto vraždu pro útok na Putinův “projekt Kadyrov“, kterým byli generálové speciálních služeb krajně znechuceni od samého počátku. Dle jejich názoru je totiž připravil o “vítězství” v Čečensku.
“Projekt Kadyrov“ existuje už více než desetiletí. Kadyrov starší na Den vítězství roku 2005 vyletěl do povětří i s tribunou nejspíš s přispěním siloviků. Ale proč se právě teď osmělili a rozhodli se hodit Putinovi rukavici otevřeně a veřejně? To proto, že na mocenských vrcholech už dobře vědí to, co zatím netuší šťastní televizní diváci, kteří hltají veliká geopolitická vítězství Ruska zvedajícího se z kolen. Putin ještě denně plave v bazénu, ale už páchne politickou smrtí. A šakali to už větří.
Autoritativní osobní režimy mohou mnohé. Dovedně kombinují orwellovské a huxleyovské manipulativní technologie a jsou schopné poměrně dlouho udržovat na svých izolovaných územích “politickou stabilitu”, která přechází do umrtvení společnosti. Ale diktatura nemůže přežít zjevnou zahraničněpolitickou porážku (není důležité, jakého charakteru, jestli vojenského, ekonomického, ideologického, nebo morálního). Taková porážka automaticky zesvětšťuje tvář prvního v zemi , boří zakládající mýtus o neposkvrněnosti vůdce a projektu jako takového. Funguje nelítostná logika systémů zrozených v duchu zločineckých organizací. Padlý kmotr už není kmotr.
Každý totalitní režim slábne, aniž si toho sám všimne
Stejně tak by i putinský režim mohl na svých křivých nožkách uběhnout ještě nějakou tu vzdálenost a s každým dalším rokem své existence ničit šance na budoucnost Ruska. Kdyby ho nepostihla ukrajinská katastrofa. Je nemožné v této souvislosti nevzpomenout prorocká Slova Andreje Amalrika stará už půlstoletí: “Proč se vnitřní omšelost pojí s krajní zahraničněpolitickou ambiciózností – na to je těžká odpověď. Možná, že ve vnějších krizích hledají východ z vnitřních rozporů. Možná naopak lehkost, se kterou lze potlačit každý vnitřní odpor, vytváří iluzi všemohoucnosti. Možná, že vnitropolitická potřeba mít vnějšího nepřítele vytváří takovou setrvačnost, že není možné se zastavit – tím spíš, že každý totalitní režim slábne, aniž si toho sám všimne.”
Fatální chybou putinského režimu nebyla ani tak samotná anexe Krymu, jako spíš to, že ji Putin urbi et orbi ve svém slavném projevu 18. března 2014 a i v následujících vystoupeních prezentoval jako první krok v realizaci neoimperiální koncepce “Ruského světa”. Z prvopočátku měl Putin konkrétní pragmatický úkol – blokovat evropský vektor rozvoje Ukrajiny, za žádnou cenu nedovolit této zemi vyrvat se z euroasijské sítě kriminálních kmotrů a vybrat si moderní model ekonomické a politické konkurence. Do 18. března Putin na nějakou historickou misi sběratele ruských zemí ani nepomyslel, vzápětí se ale stal rukojmím “Ruského světa”, který sám v sérii svých projevů představil.
Romantické přetvoření zakládajícího mýtu se ukázalo být osudovým, potřebovalo dynamiku, obraz nepřetržitě se zvětšujícího vesmíru. Ustrnutí, jakýkoli náznak odstoupení jsou pro diktátora smrtelné, vytváří právě mezi těmi nejhorlivějšími stoupenci strašné podezření, že “to není ten pravý car”. Proto byl ihned po anexi Krymu označen následující cíl expanze – “Novorusko”, odvěké ruské země nezákonně předané Ukrajině židobolševiky, nechť je Bůh ztrestá, po revoluci roku 1917. Ale většina Rusů na Ukrajině zavrhla myšlenku “Novoruska” a “Ruského světa”, podpořili protizločineckou revoluci a projevili se jako ukrajinští vlastenci. Putinova vláda začala válkou, kterou spustil Jelcin, aby přivedl svého favorita k moci. Jeho vláda končí válkou, kterou rozpoutal sám, aby se udržel u moci na doživotí. Obě války různým způsobem, ale stejně ostudně prohrál. Všechna ta cvičení na nebi v Sýrii a jejich trvalé televizní pokrytí jsou jen trapný pokus přikrášlit zásadní porážku na Ukrajině.
V podobných situacích standardně přechází silové klany od boje o vliv na vůdce k boji o mocenské pozice po vůdci. A právě eskalaci tohoto procesu sledujeme v posledních měsících a zejména týdnech. Tempo událostí narůstá. Ve svém předchozím textu pro Rádio Svoboda jsem ukončil kroniku událostí a průběhu hry o kremelské trůny 5. dubnem.
Tady je shrnutí: pokus Putina a Bastrykina uzavřít vyšetřování Němcovovy vraždy směšným označením uprchlého řidiče Muchudinova za organizátora a objednavatele. V reakci na to se senzačně zvýšila úroveň odporu siloviků a do Novoj gazety a Jašinovy zprávy “unikly” operativní informace a důkazně slušně podepřené udání na věrného Putinova zbrojnoše a Kadyrovova blízkého přítele armádního generála Zolotova. Zolotov je fakticky označen jako organizátor vraždy, z čehož vyplývá, že Putin je pravděpodobně objednavatelem. To je vyhlášení války bez pravidel až do vzájemného zničení. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že se zároveň připravuje mezinárodní vyšetřování Němcovovy vraždy. Rozzuřený Putin Kadyrova přesunul na novou funkci, na znamení nedůvěry ke své alma mater zlikvidoval dvě čekistické kanceláře a zformoval svou opričninu ze čtyřset tisíc ozbrojenců, kteří dostali právo střílet do davu, a podřízených osobně Zolotovovi. A Zolotov byl jmenován stálým členem Rady bezpečnosti RF, politbyra ÚV KSSS současného Ruska.
Speciální služby, včetně kadyrovské “divoké divize”, vstupují do stádia známého z let po roku 1953 a 1982 – do stádia boje všech proti všem, kde už není žádný nejvyšší arbitr schopný tvořit nebo likvidovat armády.
To vše mi dovoluje charakterizovat situaci pod kremelskym povrchem ráno 6. dubna 2016 následujícím způsobem: zemi vládne trojice – Putin, Zolotov, Kadyrov – s nezvykle velkými pravomocemi. Tato trojice vládla… přesně do 11. dubna, kdy se na prezidentských stránkách objevil výnos s úpravami výnosu z 5. dubna. Jedna ze změn podkopala pevnou půdu pod nohama armádního generála Viktora Zolotova. Novopečený člen Politbyra šestý den po svém jmenování klesl na kandidáta členství v Politbyru. Nepříjemnosti se nevyhnuly ani Kadyrovovi: 14. dubna pravdobijec Dorenko angažovaný jako křoví na každoročním setkání vůdce s lidem položil obrazoboreckou otázku. Tyran byl nucen zamumlat: Kadyrov a jeho otec “s námi bojovali v lesích”, a i když Kadyrov mladší od těch dob už mnohé pochopil, v některých otázkách občas vážně chybuje. Nelze dávat na Instagram fotky Kasjanova zaměřeného v hledáčku pušky. Měla tam být fotka Kasjanova nahého a v posteli.
S nemenší zvědavostí četlo 11. března dvacet tisíc Kadyrovových ozbrojenců nad ranní kávou rozhovor s jakýmsi Zajkinem v Novoj gazete s titulkem “Jak Putin likvidoval armádu Kadyrova” a tužkou si podtrháváli místa, která se jim líbila nejvíc. Jen těžko budou tito ozbrojenci netečně čekat, až je rozpustí, odzbrojí a pošlou sloužit na Dálný východ, aby tam zmizeli beze stopy, jak sní pan Zajkin.
Speciální služby, včetně kadyrovské “divoké divize”, vstupují do stádia známého z let po roku 1953 a 1982 – do stádia boje všech proti všem, kde už není žádný nejvyšší arbitr schopný tvořit nebo likvidovat armády. Zolotov byl vybrán, aby chránil vládce před všemi útoky na jeho nejvyšší moc, a jeho ponížení pár dní po triumfálním povýšení je tak pro vládce vážná ztráta tváře. Teď je jasné, proč čekisté v únoru 2015 hodili tak drze rukavici do ringu a v únoru 2016 zvedli sázky tak vysoko. Mají prostředky k nátlaku, předvedli, že je mohou efektivně používat.
Mnozí ze zaháčkovaných už očividně chápou, že požár byl zažehnut a není kam utéct.
Andrej Piontkovskij, politický expert
Zdroj: Radio Svoboda 2. 5. 2016
