Kdo je Alexandr Geljevič Dugin? Proč je hlavním ideologem Kremlu a jedním z nejvýznamnějších poradců prezidenta Putina? Co je ideologie eurasijství? Proč je v Duginově ideologii tak pevně zakotven antisemitismus? Proč je Dugin fascinován Prahou? Odpovědi na tyto otázky pomůže najít úryvek z textu mé připravované knihy.
Ideologie a organizace Alexandra Geljeviče Dugina paří bezesporu mezi nejvýraznější ruské konspirační teorie s politickým přesahem. Alexandr Dugin je v určitých kruzích populární politický komentátor a plodný publicista v postsovětském Rusku. V současné době působí na Moskevské státní univerzitě a je ideologickým vůdcem hnutí Eurasia. Vydal celou řadu knih a článků, v nichž prezentuje svou specifickou ideologii a již více než deset let je poradcem Vladimíra Putina a kremelských politických špiček. Je výrazným zastáncem obnovy silného Ruska na globální úrovni jako protiváhy amerického vlivu. Dugin prezentuje dějiny i osídlení světa jako výsledek nesmiřitelného zápasu dvou bytostně znesvářených civilizačních modelů. V jeho koncepci hraje Rusko centrální úlohu v hypotetickém mnohonárodním eurasijském impériu, které bude antiburžoazní, antiamerické a postavené na ideji boje se společným nepřítelem, jímž je liberální společnost a USA obecně nazývané atlanticismus.
Alexandr Dugin založil politickou stranu Eurasie, jež se později transformovala na hnutí, které se angažovalo v čečenském konfliktu. Eurasie vyjadřuje silnou podporu ruským vojenským kruhům a ruské pravoslavné církvi. Dugin si od tohoto politického subjektu sliboval vytvoření platformy pro úzkou strategickou spolupráci Ruska s některými evropskými státy a státy Středního východu, zejména Íránu. Duginovy sny o turecko-slovanské alianci v eurasijské oblasti údajně získaly značnou popularitu mezi některými nacionalistickými kruhy v Turecku, jmenovitě mezi domnělými členy sítě Ergenekon. Má jít o tajnou, sekulární a ultranacionalistickou tureckou organizaci s možnými vazbam na členy státních vojenských a bezpečnostních sil.
Někteří označují Duginovu ideologii za fašistickou, podle Dugina je ovšem fašismus překonaný. Alexandr Dugin, ideolog, který přímo ovlivňuje směřování ruské geopolitické strategie, vytváří novou ideologii, která údajně zachrání vše užitečné z ideologií předchozích, ale zabrání globálnímu marasmu. Jeho „ čtvrtá politická teorie“ (za původní tři považuje liberalismus, marxismus a fašismus) zachrání kulturní rozmanitost a vyvede lidstvo z diktátu komercializace. Ambicí Dugina není nic menšího než radikálně přeformovat politické uspořádání celého budoucího světa.
Eurasijství a ruské mesiášské blouznění
Podstatnou součást Duginovy teorie eurasijství tvoří různé konspirační teorie. Na rozdíl od mnoha fantastů je však Dugin inteligentní demagog, dovede působivě argumentovat a dokázal se prosadit na vlivné pozici.
„Alexandr Dugin má všechny důvody, aby se cítil nesmírně spokojen. Před jeho zraky se „ideologie, která se vyvinula pod názvem „tradicionalismus“, „národní bolševismus“ a „Eurasianism“ stává oficiální linií ruské vlády. Dugin může zcela oprávněně prohlásit: „Putin je stále více a více jako Dugin.“ Tento kdysi obskurní intelektuál je nyní hlavním filozofem „radikálního středu“. (Liverant, Yigal. The Prophet of the New Russian Empire)
V Rusku se zformovala tzv. “Ruská obranná liga”, která je odpovědí na vojenské a politické aktivity západních velmocí. Oficiální ideologií této organizace je eurasianismus a Alexandr Dugin byl jmenován jejím prvním prezidentem.
Ve svém „Provolání“ se RDL hlásí ke čtvrté politické teorii a operuje s pojmy jako Nový světový řád. Ten považuje za globální hrozbu pro lidstvo, „které se snaží ovládnout v rámci jedné světové vlády. Tato jedna světová vláda předává kontrolu bohatým a vlivným skupinám, které se často nazývají „elitami“. Tyto „elity“ pak mají plnou kontrolu nad světem a jeho zdroji. Za účelem této totální kontroly napadly „elity“ vzpurné země, zmanipulovaly volby, svrhly vlády, instalovaly loutkové režimy a vytvořily ekonomický chaos.“
V „Provolání“ jsou dále popisovány výrazné události novodobých dějin, speciálně z roku 2011, které mají potvrzovat ideu o nepřátelských a ohrožujících snahách spiklenců o Nový světový řád. Jde jak o skutečně velké události včetně přírodních katastrof, tak o epizody, které se s odstupem času jeví jako nicotné. Nicméně i drobná, ale mediálně vděčná témata napomáhají při vytváření paranoického obrazu spiknutí nepřátelských „elit“ proti Rusku:
„V roce 2011 jsme byli svědky několika událostí, které byly předem pečlivě naplánovány, tak aby splnily cíle jejich agendy. Jsou to události zahrnující: tzv. „Arabské jaro“ v Bahrainu, Jemenu, Tunisku a především v Egyptě. Invazi do Libye a zavraždění Muamara Kadáfího. Přivedení EU na pokraj ekonomického kolapsu. Revoluci v Sýrii a přípravu války proti Íránu / Rusku. Zhoršení probíhající ekonomické krize. Zadržení bývalého bosensko-srbského generála Ratka Mladiće a příprava vstupu Srbska do EU. Opětovné převzetí vojenské „moci“ v Kosovu pomocí vojsk KFOR (NATO). Pohodlné „zabití“ Usámy Bin Ládina (vycvičeného CIA) poté, co začala upadat důvěra Američanů v Baracka Obamu. Zatčení prezidenta MMF Dominique Strauss-Kahna za sexuální delikty. Japonské tsunami. Násilné nepokoje v Británii a Řecku, které se rozšiřují po celé Evropě.“ (z textu Provolání)
Provolání pokračuje odkazem na údajné ohrožení ruské vlády. Alexandr Dugin představuje Putina jako hráz před zkázou, mesiášskou postavu, k níž vzhlížejí lidé po celém světě a jíž hrozí z rukou nepřátel smrt, pokud jej zatím nemohou zabít, alespoň jej špiní a urážejí. Dugin vykresluje ruského prezidenta jako novodobého Krista, dočasně trpícího, ale v posledních časech vítězného.
Dugin předpokládá blízký a fatální vojenský konflikt mezi civilizací „atlantistů“ a „eurasijců“. Atlantská civilizace je pak identická s liberální a v podání Duginovy teorie dekadentní společností Ameriky a Evropy.
Velká válka kontinentů a mystická Praha
České stoupence konspiračních teorií Duginovy myšlenky oslovují a inspirují k zajímavým aplikacím a doplňkům. V tomto směru je jistě zajímavou ilustrací české vydání Duginovy eseje nazvané Velká válka kontinentů. Tato třicetistránková studie byla přeložena a edičně doplněna Břetislavem Dejdarem. Tentýž překladatel již též vydal a vlastními vysvětlivkami doplnil mimo jiné Bostuničovu antisemitskou publikaci Pravda o siónských protokolech. Oba spisky jsou k dispozici ve formátu PDF ke stažení na stránkách Spiknutí proti církvi a lidstvu. Jde o web zasvěcený téměř výhradně antisemitským konspiračním teoriím. Ve studii Velká válka kontinentů se Alexandr Dugin blíží československé historické a politické realitě. Ve svých konspiračních představách konvenuje jak nejtvrdším normalizačním komunistickým představitelům, tak současným stoupencům českého neofašismu. Jeho konspirační analýza „pražského jara“ a postupné vymaňování Československa ze sféry Sovětského svazu silně připomíná mezi stoupenci spikleneckých teorií a nepřáteli polistopadového režimu populární spis Miroslava Dolejšího Analýza 17. listopadu.
Například Chruščova představuje Dugin jako stoupence atlantického spiknutí, zatímco Brežněv je v jeho podání figurou „podpořenou eurasijci“. V této optice je pak na násilné potlačení Pražského jara nahlíženo jako na vítězství kladných sil, přičemž Dugin nejen velmi otevřeně a nezastřeně straní srpnové okupaci Československa, ale ustupuje ze svých rádoby akademických pozic a kultivované rétoriky, když československé představitele demokratizačních snah označuje nevybíravými slovy „pučisté“ a „kreatury“:
Je zajímavé konstatovat, že události Pražského jara, které se pro demokratické pučisty skončily smutným podzimem, byly v jistém smyslu strategickým soubojem dvou osob, zasvěcených do nejhlubšího tajemství planetárního konfliktu. Dnes je obecně známo, že autorem a režisérem Pražského jara byl Eduard Goldstücker. A proti Goldstückerovi stál v této operaci eurasijec Ogarkov. Třeba uvést, že Ogarkovovo vítězství nebylo pouze triumfem hrubé síly sovětských tanků, ale především myšlenkové chytrosti a výborně zvládnutého umění dezinformace, maskování. Vedení NATO bylo zavedeno do naprostého omylu, takže nebylo s to včas zareagovat – a přece na reakci NATO v zásadě spoléhal Goldstücker i jeho kreatury (Dubček, Havel atd.).
Dugin sice odmítá nacionalismus, ale nečiní tak z pozice demokrata či kosmopolitního intelektuála, ale z pozice obhájce nadnárodního impéria, v němž stojí menší a méně významné národy shromážděné okolo mocného mesiášského Ruska. Křesťanské atributy jsou v této koncepci vedlejší a kdykoliv mohou být pragmaticky nahrazené jinými vhodnějšími kulisami, například neopohanstvím, nebo jakoukoliv jinou doktrínou. V českém prostředí je však konzervativní katolicismus, jež ostatně stojí i za portálem Spiknutí proti církvi a lidstvu, kde je Duginova stať k dispozici, ochotným příjemcem Duginovy ideologie. Duginovo zaujetí Pražským jarem je zřejmě důsledek toho, že kořeny eurasijské myšlenky tkví, mimo jiné zdroje, v Praze ve 20. letech 20. století mezi ruskými porevolučními imigranty.
Normalizační antisemitismus
Normalizace, která následovala po zmařeném pokusu o demokratizaci země v roce 1968, kterým se Dugin zabývá a za jehož iniciátora označuje „atlanťana“ Eduarda Goldstückera, měla též své ideology plodící svérázné teorie spiknutí. Komunistický spisovatel Alexej Pludek svými romány předjímal výlevy antisemitských konspiračních teorií po roce 1989. V roce 1974 vyšel jeho román Vabank, v roce 1981 román Nepřítel z Atlantidy, obě díla lze označit za antisemitská. V románě Vabank se Pludek vypořádává s aktéry pražského jara, v díle Nepřítel z Atlantidy najdeme již očividné antisemitské pasáže. Odkaz na Atlantidu může být též odkazem na „atlanťany“ z konspiračních teorií pozdějších Duginových děl. Podobnost obvinění liberální kultury z pera ruských ideologů eurasie a obvinění „cizinců“ z parazitismu a z rozkladného působení v Pludkově románu je zřejmá. Příznačné pasáže z tohoto románu komunistického autora Pludka nalezneme na neopohanském portále:
Dědictví předků: „Kam se člověk obrátí, tam se hemží cizáci, vesměs kupci. Vypadají jako velcí brouci ve svém šatu, povinně nošeném, v baňatých žlutě a černě pruhovaných kalhotách a rukávech, se špičatými čepicemi týchž barev. Nic nedělají, pouze pobíhají, kupují a prodávají, vykřikují své nabídky, šeptem umlouvají nějaké darebáctví. Jsou tu k ničemu, zlobil se Dian, nanejvýš ke svému vlastnímu obohacování, a k rozkladu. Špatný příklad strhává ostatní. Je snadnější ukrást tmelící směs a prodat ji pastevcům, vyměnit nářadí za kůži nebo bečku kvasu než poctivě pracovat…“
V době, kdy byl román Nepřítel z Atlantidy vydán, neměli čtenáři příležitost potkávat Židy, ale udržoval se mýtus „Cikánů s mnoha dětmi a žijícími z dávek“. Spisovatel tedy doprovodil antisemitské floskule schématickým obrazem známějších a opovrhovaných Romů. Alexej Pludek byl uvědomělý komunista a komunistická strana navenek odsuzovala projevy rasismu a nenávistné projevy vůči Romům a jiným minoritám byly trestné. Přesto tehdy stejně jako počátkem 21. století bylo snadné tato tabu obejít kódovanou mluvou. Pludek ve svých popisech Atlantidy užívá popisy fyziognomie oněch cizáků, jaké by mohly být přejaté z nacistické propagandy. Ani to v tomto komunistickém románě zjevně nikoho kompetentního nezarazilo, nebo spíše bylo přijímáno s mlčenlivým porozuměním. Komunističtí byrokraté a čtenáři Pludkova díla sdíleli s nacisty v podstatě stejné hodnoty a názory, odsuzování rasismu a antisemitismu bylo jen povrchní fasádou.
Po roce 1989 se Alexej Pludek několikrát na stránkách deníku Špígl vyjádřil v podobném duchu, varoval před Židy a Němci, kteří podle něj ohrožují českou národní identitu. Velmi obdivoval ruského nacionalistu Žirinovského, byl komunistou a hrdým rusofilem. Alexej Pludek je ctěn českými komunisty, neofašisty a neopohany. Pludkovy literární fikce obsahují jak úvahy o spiknutí, tak antisemitské výpady a odpor k demokratizačním snahám protagonistů pražského jara i pozdější protikomunistické opozice. Navíc byl tento autor obdivovatelem ruského šovinismu, stoupencem takové politiky, jakou nyní propaguje Dugin. Jeho obdivovatelé čtou i statě Dugina s porozuměním a vytvářejí mu v České republice okruh stoupenců. Příchylnost k teoriím spiknutí jak vidno spojuje sympatizanty komunistů s neonacisty, neofašisty i tradicionalistickými křesťany a neopohany.
Jak již bylo řečeno, Duginovu ideologii vcelku ochotně přijímají některé křesťanské, ovšem krajně konzervativní a s politickou mocí (či touhou po politické moci) skupiny, nicméně jeho koncept není křesťanský. Iracionalita celé koncepce vyniká při hodnocení klíčových postav novějších dějin, kdy Dugin zcela podléhá vlastní mýtotvorné fabulaci.
I Perestrojka je v Duginově podání velkolepým spiknutím, jehož nitky opět vedou k Československu. Fascinace Prahou u ruských ezoteriků, stoupenců teorií spiknutí a antisemitských ideologů je snad překvapivé. Na ruském česky psaném esoterickém portále Leva Net najdeme tento výrok: „Mnozí si myslí, že středem světového sionismu je Dněpropetrovsk. To je nutné vysvětlit: okultním střediskem světového sionismu je již po staletí Praha. Právě proto je v Česku po dlouhý čas a jenom díky tomu dostatečný klid. Okupace hitlerovskou říší a osvobození Čechů od hitlerovské říše probíhaly ve velmi mírných podmínkách.“
Navzdory tomu, že se Dugin staví kriticky k projevům parciálního nacionalismu i rasismu, odmítá i smysl druhé světové války jakožto bratrovražedné soupeření dvou spřízněných eurasijských kultur a ochotně vítá pod ochranu své vlasti mnohé asijské národy, jeho koncepce se v důsledcích neliší od nacionálně socialistické a rasistické koncepce odvěkého a metafyzického zápasu židovské a germánské rasy. Výsledkem takového soupeření, ať je chápeme v rasistickém duchu nacismu či v imperiálním duchu eurasie, nemůže být nic jiného, než totální zkáza nepřítele, která není pouze vítaným politickým a vojenským vítězstvím, ale je chápána jako vítězství samotného Boha, či spíše bohů. V závěru své studie apeluje Dugin již jednoznačně:
„Eurasijský řád je celkovou konzervativní revolucí, je velkým procitnutím geopolitického uvědomění, cestou vertikály, nikoli hadovitým kolísáním zleva napravo nebo pokusem o zpětné couvání. Eurasijský řád je drsný a otevřený souboj se silným a chytrým protivníkem – a řádem Tancující Smrti a Rudého Osla. Musíme svrhnout služebníky oceánu do oceánu, musíme odeslat ostrovní agenty zpátky na jejich ostrovy. Musíme oddělit z politického, kulturního i nacionálního těla kontinentu ty, kdož zradili naše ideály a naše zájmy. Ano, naši nepřátelé mají svou pravdu. Ano, my si musíme vážit jejich pevné metafyzické volby a musíme pozorně pátrat v jejich tajemstvích, v tajemstvích „studní Západu“. Ale od toho nesmí trpět naše rozhodnost, naše odhodlání, naše neústupná chladnokrevnost. Budeme shovívaví jenom tehdy, bude-li náš kontinent svobodný a poslední atlantista smeten do slaných vod, do živlu symbolicky patřícímu egyptskému bohu s tváří Krokodýla. Čas se naplňuje. Poslední a rozhodná bitva je blízko. Zdalipak jste všichni připraveni na vyvrcholení velké války kontinentů?“
Jistě není pouhá náhoda, že krátce po vydání Protokolů siónských mudrců na počátku roku 2016 inzeroval Adam Benjamin Bartoš zároveň vydání dvou knih ve svém nakladatelství. Jednou z nich byl antisemitský a antidemokratický pamflet Jana Rysa-Rozsévače Hilsneriáda a TGM a druhou Duginova Velká válka kontinentů. 25. února oznámil Bartoš na svém facebookovém účtu: „A ještě chystám jednoho Dugina – zatím jen útlého, ale stojí za to…“ Ve čtvrtek 3.3. se pak na témže účtu pochlubil obálkou chystané knihy s informací, že „už je v tiskárně“. Duginův pamflet byl rovněž uveden v edičním plánu Bartošova nakladatelství spolu s klasickou antisemitskou literaturou.
