Minulost zabírá stále větší prostor v mysli Ruska, historie se stala hlavní aktualitou. Ministr kultury nazývá špínou ty, kdo zpochybňují legendu o 28 panfilovcích, a organizace na ochranu lidských práv “Memorial” je v reakci na zveřejnění seznamů zaměstnanců NKVD z 30. let obviňována z “represí”. A před námi je rok 2017 a stoleté výročí revoluce.
Láska k mrtvým nabírá v Rusku pozoruhodných podob. V předvečer 9. května jsou reklamy na striptýzové kluby okrášleny svatojiřskými stuhami a vlasteneckými symboly, malé děti jsou oblékány do vojenských uniforem a zadní okénka automobilů jsou zdobena symbolikou pohlavního aktu s nápisem: “Můžeme to zopakovat.”
Na jaře, poté, co se v Rusku objevila iniciativa udělit volební právo padlým ve Velké vlastenecké válce – skrze jejich příbuzné (tzv. zákon mrtvých) – napsal kulturolog a filozof Michail Epštejn text “Nekrokracie”, ve kterém mluvil o posedlosti smrtí, která se Ruskem přehnala, a dokonce podle ní v dalším svém textu zavedl termín “tanatalizace” (podle Thanatos – ztělesnění smrti ve starověkém Řecku). Proti tomu se těžko hledají argumenty. Na hlavním náměstí země je stále hřbitov, na hlavních televizních kanálech radioaktivní popel a časopis “Ruská smrt” má stovky tisíc předplatitelů.
Přesto se Radio Svoboda v naději na “vitalizaci” veřejného povědomí v souvislosti s blížícím se největším ruským svátkem oslavy života a lidskosti – Novým rokem – rozhodlo od Michaila Epštejna zjistit, zda “tanatalizace” již z Ruska ustupuje.
Překlad rozhovoru s Michailem Epštejnem vám nyní přinášíme.
Michail Epštejn: Rusko umí milovat jen mrtvé
Umění umírat se učí od dětství.
Tohle není věc, kterou lze změnit během pár měsíců, ani roky na rozsah takového procesu nestačí. Počítá se na staletí. V mé knize “Velká Sov”, kterou jsem napsal již v 80. letech, je zobrazen severský kmen, který uctívá sovy a vede noční způsob života, a oproti zemím, kde se žije ve dne, je zde vše opačně. Obyvatelé Velké Sovi jsou posedlí smrtí, dokonce ji milují, spatřují v ní lákavou hloubku a od dětství se učí “vědu” umírání. Sloganem “Staň se vojákem, stejně umřeš” mobilizují své válečníky. Mají velmi rozvinuté umění aktivní archeologie, což znamená, že pohřbívají živé a pak je znovu vykopou – mrtvé – a lidé je začnou uctívat. To je samozřejmě odkaz na slavnou Puškinovu frázi “Umí milovat jen mrtvé”
Smrt je oslava duše
Znamená to, že nejde o výzkum současného Ruska, ale o jeho staletou historii?
Ano, ale v poslední době je tanatalizace na vzestupu: s každým Dnem vítězství lze vidět jeho postupnou transformaci do svátku smrti, svátku válečníků, kteří položili životy za to, aby i jejich potomci mohli položit své životy za tu samou věc, za “věrnost odkazu”. Jakému? Smrt pro smrt? Pokud v dobách SSSR byl oslavován “boj za život na zemi”, dnes válka začíná působit jako cíl sám o sobě a smrt jako oslava duše. O ruské Thanatos by se dalo říci hodně. Petr Čaadajev podepsal své Filosofické listy slovem “Nekropole”, jako odkaz na jeho rodnou Moskvu, kterou považoval za “město smrti”.
Máme tendenci přistupovat ke slovu jako k něčemu klíčovému, co je podstatně hlubší, než samotné činy, hovořit o podstatě jevů. Ale něco tu skřípe. Vzpomínám si na dětství v Sovětském svazu: všichni se báli jaderné války a spolu se strachem ze smrti šla ruku v ruce rétorika nesmrtelnosti. Nyní se zdá, že strach ze smrti v Rusku není, jaderné války se nikdo nebojí. Nějakým způsobem se tento jev otočil. Je možné si s pomocí jazykové analýzy vyjasnit, jaké změny se v Rusku odehrály ve srovnání se stavem před 30, 40 lety?
Jazyk se stává stále agresivnějším, cíleným na prokletí a ničení, dokonce u těch nejvýše postavených: od “topit je v záchodové míse” (odkaz na dávný výrok V. V. Putina v souvislosti s bombovými útoky na obytné domy – pozn.) až po “debilové, k…” (odkaz na nedávný výrok ministra zahraničí Lavrova směrem k novinářům agentury Reuters – pozn.)
Jazyk se, především ve své vulgární, hanlivé podobě, zapojuje do kultu smrti. Sám jste si všiml, že jaderná válka – to už nezní tak strašně. Pokud v letech pozdního Sovětského svazu byla populární píseň na Jevtušenkova slova “Chtějí-li Rusové válku”, tak teď mnozí s radostí řeknou: ano, chtějí, my chceme válku. Otázkou je, proč lid, který v posledních 15 letech okusil víceméně klidný, bohatý život, najednou dychtí po vražedném boji, který nepřežije, ostatně stejně jako ostatní národy, pokud je řeč o válce jaderné.
Vítězství nic nepřinese, je třeba msty, aby ostatní nesměli žít lépe a svobodněji než my
Existuje takový nepříliš dobrý film “Stalingrad” Fjodora Bondarčuka, tam jeden německý důstojník o Rusech říká: “Záhadný lid … vy nebojujete kvůli vítězství, ale kvůli pomstě”. K dnešní válečné psychóze to má mnohem blíže než k Velké vlastenecké válce, kdy lidé bojovali hlavně kvůli vítězství. To znamenalo: pokud zvítězíme, tak vybudujeme jiný, lepší životní řád. Existovala víra, že budoucnost je v našich rukou. Ale teď není jasné, pro co vítězit a co můžeme světu dát, dokonce i kdybychom ho dobyli. Už je jasné: když vítězí Rusko, nastupuje v pokořených zemích úpadek ve všem, vše zpustne. Všude je duch umrtvujícího útlaku, vše živé je podezřelé. Takže vítězství nic nepřináší a žádné problémy neřeší, je třeba msty, aby ostatní nesměli žít lépe a svobodněji než my. Cíl není ve vítězství, ale v tom pohroužit do tmy všechen ten slavící, vyparáděný, bohatý, život milující a nekonečně vzdálený západní svět. My jsme připraveni odejít na věčnost, ale vezmeme vás s sebou, dokonce i když zničíte naši zemi… O tomto systému automatické msty “mrtvá ruka” rádi mluví horliví publicisté v televizi. Těžce vysvětlitelný komplex nelásky k životu, nedůvěry k životu a nepochopení života.
Vše se rozkládá ve smrduté mrtvolné břečce
Rusko je i nadále “Velkým Sovskem”?
Řekl bych, že je to další stádium. Sovětský člověk byl ještě naivně přesvědčen o správnosti své víry v budoucnost, v to, že postavíme, zvítězíme, zrealizujeme lidské sny. Teď se tento futuristický, optimistický, konstruktivní rozměr sovětské utopie – byť to byla propaganda – zcela ztratil. O tom je moje druhá, právě teď vydaná kniha “Od ‚sovku’ k ‚bobku.’ Politika na hraně grotesky” (Sovok – specifické označení sovětské doby, ekvivalent českého „socíku“ – pozn.).
“Bobok” – tak se jmenuje povídka Dostojevského, která se odehrává na hřbitově. Ještě ne úplně rozložené mrtvoly vyprávějí o svém životě – o tom nejodpornějším, za co se dříve styděly. “Bobok” je zvuk beze smyslu, který obyvatelé hřbitova vydávají – jako když praskne bublina. Vše se rozpouští ve smrduté mrtvolné břečce, lidé se psychicky obnažují, mizí rozdíl mezi oblečeným a nahým. Je to děsivý stav posledních bublin zanechávaných po sobě těmi, kteří se rozpouštějí v bažině a odcházejí do nebytí.
Nejsou potřeba bolestné operace společnosti, ale stačí jednoduše otočit oční čočku tak, aby neodlišovala fakta od fikce
Když říkáte, že lidé jsou připraveni zemřít, jen aby se pomstili, nezdá se vám, že je to zveličování, nezdá se vám, že zrovna tady slova ztratila všechen smysl? Teď Medinskij vychvaluje film “28 panfilovců” a říká: důležité je to, co je důležité pro národní historii, fakta důležitá nejsou. Neznamená to, že z takových argumentů byl oficiálně odstraněn smysl, je to jen využití krásných slov nezávisle na tom, co znamenají? Neznamená to, že zní naposledy, že už je nebude možno pronést nikdy, příště se lidé už jen rozesmějí? Takovým způsobem ruský lid pohřbí všechny své kostlivce, mrak zmizí a to všechno se stane jen věcí historiků – uchovat, že kdysi byl takový mýtus.
Ano, probíhá hrozná devalvace slova a významu. To je spojené s rozvojem nejnovějších technologií – síťových, elektronických – a s postmoderní tématikou: jakoby neexistoval originál, ale jen simulakrum. Ale z kterékoli filozofie je možné udělat zbraň smrti, jen se podívejte, co se stalo s marxismem v Rusku a pak z iniciativy Ruska v obrovské části světa.
Tak i postmodernismus – filozofie nevyčerpatelné různorodosti stylů a kultur – začala sloužit k ospravedlnění jakýchkoli lží a nesmyslů. Jistě, nikdo ze západních postmodernistů nepředpokládál, že se tato teorie ukáže být tak mocnou propagandistickou zbraní. A teď bude lehké místo ideologie, která trvala na správnosti určitých idejí, vystavět jakousi videologii, to jest království zdání, kde už ani není potřeba krvavá chirurgie, nejsou potřeba bolestné operace společnosti, ale stačí jednoduše natočit oční čočku tak, aby nerozlišovala fakta od fikce.
Simulakra vytěsnila respekt k realitě. Ve skutečnosti se postmoderna snažila o něco naprosto jiného: chtěla vytvořit takovou společnost, v níž by se ke každému subjektu, ke každé etnické nebo kulturní skupině přistupovalo na základě jejich vlastních měřítek, kde by nebylo všeobjímajících a pro všechny závazných narativů, kde by se uznával zásadní rozdíl mezi intelekty, styly, epochami, kde by vládl pluralismus, různorodost života. V Rusku, kde se nejdřív vůči postmodernismu tvrdě vymezovali a vydávali ho za “západní pluralismus”, ho najednou neobyčejně šikovně začali využívat – ale s naprosto s jinými cíli, ne pro vše-odlišení, ale pro vše-zmatení. Tak pokud je vše simulakrum, pojďme se vzdát pravdy a lži, rozdílu mezi vědou a propagandou, historií a mýtem.
Ale síly thanasu začínají mít navrch nad silami érosu.
Je možné z toho, co říkáte, udělat nějaké prognózy do budoucna? Říkáte, že “Velké Sovsko” je teď aktuální. Ale to bylo přece napsané v období pozdního Sovětského svazu, tehdy v systému už nic nezbylo, tak se prostě rozložil.
Nechci být špatným prorokem, tedy mýlit se. A bojím se být dobrým prorokem, to jest mít pravdu. Pokud rozdělíme historickou trajektorii rozvoje země na složky, uvidíme, že konec 80. a začátek 90. let byl obdobím naděje. Zdálo se, že temný mrak se chýlí ke konci: celý ten systém se změní a my se ocitneme na sluneční straně dějin, ve zdravé zemi, která se začne věnovat nikoli rozšiřování své vnitřní prázdnoty na další území, ale konstruktivnímu, tvůrčímu zaplnění svých velkých bílých míst. Jakási poslední naděje ještě žila. Ale síly thanasu, využiji Freudovu terminologii, začínají mít navrch nad silami érosu.
Láska k životu se nakonec v celospolečenském měřítku nezrodila – láska k zaplnění vnitřní prázdnoty čímsi pozitivním: městy, vesnicemi, silnicemi, továrnami, objevy, vynálezy. Nestalo se to, nezafungovalo to. A teprve tehdy, když se rozlehl válečný pokřik – “na Kyjev”, “na Evropu”, “na Ameriku” a tak dále – byl cítit jakýsi emocionální náboj, zájem o další rozšiřování tohoto prostoru vnitřně značně zředěného.
Rusko je jedna z nejřidčeji osídlených zemí a Sibiř je vůbec nejméně obydlené místo na Zemi. A všude tam, kam tento prostor přijde, ať už je to východní Ukrajina nebo východní Abcházie, se jím obsazená místa stanou tak přízračnými, odumřelými! Nezůstane tam nic, co by přinášelo radost ze života, vše zpustne. Bylo to stejné, když Sovětský svaz posunoval své hranice na západ, do Pobaltí, do východní Evropy. Teď už jsou vyznačeny poslední hranice expanze na taková území, jinak už nevydrží odstředivou sílu a sami explodují v důsledku prázdnoty, která je trhá zevnitř. To je můj čistě subjektivní názor, který nikomu nevnucuji.
Stát úporně ničil své poddané, živil se jejich entuziasmem
A já se zrovna snažím vyjasnit si váš subjektivní názor. Když hovoříme o 9. květnu – je to den upomínky na milióny lidí, kteří zahynuli ve válce, a je se smrtí přirozeně spojen. Teď se blíží Nový rok, ten je pro ruskou společnost skutečně lidovým svátkem, lidé oslavují. A mně se zdá, že je tento prostor zcela naplněn životem. Stejně jako i před mnoha lety, kdy se celá země dívala na “Ironii osudu” a jedla saláty – to je přece jasný pocit radosti ze života. Nezveličujete to tíhnutí ke smrti?
Lidé všude zůstávají lidmi, všichni mají své radosti a naděje, svůj osobní, rodinný, tvůrčí, milostný život, díky bohu. Ale existují ještě obrovská geopolitická tělesa, které nazýváme státy, a ty mají svůj osud. To nejtragičtější je to, že dobří, obdaření lidé jsou vhozeni do státního prostoru, který jejich dary a úsilí anuluje a rozptyluje jejich energii. Copak je Rusko navždy odsouzeno k tomu být sílou rozptylu, nikoli shromažďování tvůrčí energie? V průběhu posledního století stát úporně ničil své poddané, živil se jejich entuziasmem, jejich vírou a nadějí, vše proměnil na ztrouchnivělý prach a je samotné v mrtvoly. Jen stěží nějaký jiný stát zlikvidoval tak mnoho lidí po celém světě, vezmeme-li v potaz i jeho odpovědnost za vznik komunistických režimů v dalších zemích. A černý mrak, jenž byl, jak se zdálo, navždy rozvátý úžasnou, klidnou revolucí na konci 80. a počátku 90. let, se znovu valí na zemi, hlavně v posledních třech letech.
Zúžení na “Novomoskevsko”, asijskou zemi
Stát zase vytrubuje to své, znovu je slyšet dupot tohoto “nejmamutovatějšího mamuta”, jak stát popisuje Zamjatin v porevoluční povídce “Jeskyně”. Opět je tu předhistorické období, opět archaismus. Tehdy to bylo totální odmítnutí minulosti – “postavíme náš, nový svět”. Dnes je to totální odmítnutí budoucnosti, všechno lepší už bylo kdysi, tam je obrácena velmi silná nostalgie, nejen k 19., 18. století, ale i k Rusku před Petrem I. – zavřít okno do Evropy.
Místo vytouženého teritoriálního rozšíření na “Novorusko” dostáváme historické zúžení na “Nové Moskevsko”, asijskou zemi, která se uzavřela světu jako v 16. až 17. století. Objevení se tohoto “Novomoskevska”, to jest izolace a autarkie, je právě oním projevem smrti: země zalézá zpět do svého historického lůna. Takovou “obrácenou” biologii společenského organizmu – snahu stát se embryem – odhalil do hloubky Platonov v dílech Kotlovan (Stavební jáma) a Čevengur, a ještě předtím Gogol v Mrtvých duších a Čechov v povídce Člověk ve futrálu. Je to téma smrti, futrálovitosti, jeskyně, společného hrobu. Lid kope stavební jámu, aby se v ní pohřbil. Přičemž lidé jsou živí, horoucí, ale tvrdohlavě si vybírají stát, který se stává jejich hrobem.
To je neradostné.
Radovat se skutečně není z čeho a tancovat na hrobě je k ničemu. Je mi hrozně, protože je to moje kultura, můj jazyk, velká část mého života, ba i současný život – vzhledem k tomu, že nejenom studuji ruskou kulturu, ale také se v ní nacházím prostřednictvím svých zájmů, představ a možností. Je velmi bolestné, když se ji lidé – střípky této kultury, rozházené po celém světě – snaží zachránit, ale ona sama se pod tíhou státu potápí ke dnu. O tom psal skvěle už Merežkovskij: existují tři smrti, které musí Rusko nezbytně překonat, aby přežilo. Je to síla mrtvého, mechanického, despotického státu; zkostnatělost zmrtvělé církevní hierarchie, která se stala součástí státu a ztratila spojení s duchovním životem; a moc nevědomosti, neznalosti, pokornosti, ustrašenosti a otroctví. To byl krajně pesimistický názor v předvečer revoluce roku 1917. Ale u Merežkovského přece jen probleskovala naděje na eschatologickou revoluci, na revoluci ducha. To vše skončilo říjnem 1917 – Leninem a Stalinem.
Nenávist je obrácena prakticky vůči celému živoucímu světu
Pokud vyjdeme z teorií Paperného o cykličnosti kultur, žijeme nyní v epoše velmi hierarchické Kultury 2, a znovu jsou populární jména zejména těch, kdo tyto hierarchické struktury představují: Petr I., Ivan Hrozný i Stalin, a minulost je předmětem aktivního zájmu. Protikladná Kultura 1 je zaměřena do budoucnosti a před sto lety byli futuristé a avantgardisté, kteří kulturní revoluci začali, přesvědčeni, že právě ona vedla k revoluci sociální. Je nyní v Rusku kultura schopná poskytnout zemi oživující dech?
Chtělo by se tomu věřit. Vysoce si cením ruské kultury uplynulých desetiletí. Od 60. let 20. století nepřetržitě rodí silné a plodné jevy, které ještě nebyly doceněny. Řekl bych, že od “oteplení” začal v ruské kultuře jakýsi nový zlatý věk. Ale bohužel, nový kulturní rozkvět, stejně jako ten z počátku 20. století, to jest Stříbrný věk, je sycen zahníváním společnosti. Je to energie rozpadu, završení civilizačního cyklu. Blok jasně rozlišoval podobu své Múzy: “Nití se tvým niterným zpěvem vine o smrti osudná zvěst.” To je paradox takových kulturních rozkvětů.
Když budeme mluvit o avantgardě a jejich lásce k budoucnosti, tak je samotné buď revoluce pohřbila, nebo oni sami začali pohřbívat druhé. Bohužel, tento průlom do budoucnosti přinesl další hekatomby, nové nahromadění obětí a smrtí. Tam, kde se kultura stává nástrojem státní politiky, kultura zmírá a proměňuje se na ideologii, propagandu. Kultura ve službách státu – to je ještě horší než prostoduchá absence kultury. Je to vidět i teď na příkladu státní propagandy, ve které není ani jiskřičky radosti, žádná vize budoucnosti. Panická fóbie – to je to jediné, co může vyvolat, a to fóbii mnohem obsáhlejší a ničivější než v sovětských dobách, kdy nenávist měla přesného adresáta: tím byla třídní nenávist, stranická nenávist. Ale teď je nenávist obrácena prakticky vůči celému živoucímu světu, vůči všem zemím, vůči všemu, co svobodně dýchá a rozvíjí se. Je těžké si představit, že by v tak obrovské zemi bylo vše do takové míry zacyklené na minulosti, na hrabání se v rakvích. Samozřejmě, je třeba uchovat vzpomínky na válku, na padlé, ale přitom žít tak, aby smysl jejich života vystoupil na vyšší úroveň: připravovat lety na Mars, provádět fyzikální a biologické experimenty, hledat nové technologie, rodit děti a vychovávat je v otevřenosti k budoucnosti. V Rusku je krajně oslabená tato součást velkého, smělého civilizačního úsilí. Pokud se odvracíme od budoucnosti, budoucnost se odvrací od nás.
Rozhovor vedl Valentin Baryšnikov.
