Před pár dny se stala zajímavá věc. Profesor politologie moskevského MGIMO Valerij Solovej poskytl rozhovor serveru mk.ru. Na tom by nebylo nic zvláštního. Jenže, mk.ru tento rozhovor stáhl ze svého webu. Důvod? Politolog předpověděl, že v roce 2017 může v Rusku dojít k předčasným prezidentským volbám, protože současný ruský prezident Vladimir Putin možná odstoupí ze svého úřadu. Valerij Solovej se již dříve proslavil tím že předpověděl jmenování Antona Vajna hlavou Putinovy administrativy a taktéž jmenování Vjačeslava Volodina z prezidentovy administrativy předsedou Dumy. Nyní vám přinášíme rozhovor, který politolog poskytl serveru gazeta.ru (rozhovor pro mk.ru, který byl z webu stažen, naleznete v původním znění ve zdrojích pod článkem tak, jak se zachoval v archivu google.)
Změny přijdou v roce 2017
Valerij Solovej o tom, co se může stát alternativou k dvaceti letům stagnace
Valerij Solovej – politolog, profesor MGIMO, jehož prognózy o přesunech v mocenských skupinách patřily k nejpřesnějším, vydává novou knihu “Revolution!” Základy revolučního boje v současné době”. A také předpovídá zásadní změny v Rusku v nejbližších dvou letech. Na čem jsou jeho předpoklady postaveny, proč “siloviki” a činitelé nejsou vůbec opora režimu a co se může stát alternativou nové ruské revoluce, vysvětlil v rozhovoru pro Gazeta.Ru.
Ve své knize, která vyjde v listopadu, píšete, že ještě ani jedna revoluce nebyla předpovězena. Přesto však nacházíte obecné znaky u mnohých tzv. barevných revolucí z poslední doby, včetně těch v zemích SNS. Jistě, vůbec to není ona proslulá “ruka ministerstva zahraničí USA”, jak nás učí veliký televizor, a čemu, jak se zdá, pevně věří dokonce i někteří lidé ve vedení země. Tedy, co jsou ty společné znaky?
Ano, mnozí věří na “ruku Gosdepu” (Gosdep – ministerstvo zahraničí USA), a i když pro tuto víru existují určité důvody, vliv Západu – to je v první řadě vliv způsobu života a kultury. Migrace za prací ze zemí SNS – zejména těch, které geograficky leží mezi Ruskem a Evropou – míří na obě strany: na východ i na západ. Lidé mohou pozorovat a srovnávat, kde je lépe.
Dokonce i běloruská mládež je dnes mnohem více orientována na Západ a v tomto smyslu je budoucnost Běloruska už předurčena.
Stejně tak i Ukrajinci: jezdili tam i sem, podívali se a vyvodili závěry. Stačí si vzít jen jeden takový fakt. Ukrajinec může být přijat na ruskou vysokou školu jen tehdy, bude-li platit školné, zatímco v Polsku a mnoha dalších zemích EU může získat studijní granty. Když jsme toho tolik namluvili o tom, že Ukrajinci jsou náš bratrský národ, proč to bratrství končilo jen tím, jak si rozdělit peníze za tranzit plynu?
Nakonec nezbylo než místo “měkké síly” použít hrubou.
Přičemž bez vážných důvodů. V roce 2013, kdy se řešila otázka, zda Ukrajina podepíše asociační dohodu s Evropskou unií, se Evropa Ukrajiny už fakticky zříkala. EU tehdy měla příliš mnoho problémů s Řeckem a dalšími “narušiteli” rozpočtové disciplíny. Existovalo jakési tiché rozdělení sfér vlivu. Ne, že by to zaznělo nahlas, ale považovalo se za předem dané, že se Ukrajina nachází ve sféře vlivu ruského. Ukrajinská revoluce se stala pro evropské lídry stejně tak nepříjemným překvapením jako pro kremelské vedení. Zvlášť tehdy, když tam byla prolita krev a nezbylo než se do situace zamíchat. Toho se západní politici báli jako ohně. Takže názory, tak populární v některých kruzích, o “podvratném” západním vlivu mají ke skutečnosti vesměs daleko.
Moc měla štěstí na opozici
Nepokoje v Rusku v letech 2011 až 2012 – všechny ty mnohatisícové demonstrace proti “zmanipulovaným volbám”, okkupaj-abaj (dlouhodobé protestní obsazení části moskevského veřejného prostoru – pozn.), pochody po bulvárech a tak dále – to také nebylo organizováno ministerstvem zahraničí USA?
To byl morální protest v čisté podobě, bez jakýchkoli příměsí. Sociálně-ekonomické důvody k protestům tehdy v Rusku nebyly. Země se po krizi v letech 2008 až 2009 nacházela v růstovém trendu. Příjmy a životní úroveň rostly. Ve své knize píšu, že jádro těch, kteří ihned po volbách do Státní dumy přišli 5. prosince na první mítink, tvořili zejména pozorovatelé (dobrovolní občanští pozorovatelé ve volebních místnostech – pozn.), které velmi urazilo, jak demonstrativně moc poplivala jejich úsilí o provedení čestných voleb.
Společnosti doslova plivli do tváře. Co je udivujícího na tom, že povstala? To byl morální protest, který mohl přerůst do plnocenné politické revoluce.
Proč tedy nepřerostl?
V daném případě sehrála hlavní roli slabost samotné opozice. Opozice na takové masové akce nebyla připravená, stejně jako státní moc.
A v čem měla příprava opozice spočívat?
Bylo třeba dopředu přemýšlet o tom, co udělají, když najednou lid vyjde na náměstí.
Ale vždyť tu byl požadavek zrušit parlamentní volby, prohlásit je za neplatné a zorganizovat nové.
Ano, ale nenásledovaly žádné z toho vyplývající promyšlené akce pro realizaci této myšlenky, byť byla moc připravena svolit po prezidentských volbách k opakovaným parlamentním volbám.
To víte, nebo to předpokládáte?
O tom se diskutovalo. V knize píšu, že před 10. prosincem 2011 byla státní moc vážně vyděšená a nevylučovala dokonce ani útok na Kreml. Nicméně chování opozičních lídrů ukázalo, že se bojí nekotrolovatelné občanské vzpoury stejně silně jako samotný Kreml.
Když státní moc viděla, že všichni opoziční vůdci odletěli na Nový rok na dovolenou za do zahraničí, pochopila, že opravdu vážně bojovat nejsou tito lidé připraveni.
Bylo třeba bojovat o určitá zákonodárná opatření, veřejné sliby hlavy státu a ne jen jednoduše deklamovat: “My tu máme moc, přijdeme znovu”. Mám moc rád citát Mao Ce-tunga: “Stůl se neposune, dokud ho nepřesunou.” Ani jeden režim světa nepadl pod tíhou vlastních chyb a zločinů. Moc se mění, je ochotna k ústupkům jedině v důsledku nátlaku.
Takže se dá říci, že státní moc měla na opozici štěstí?
Moc měla štěstí jak na opozicí, tak i sama se sebou. Poměrně brzo se vzpamatovala, začala postupně utahovat šrouby a dělala to poměrně poučeně.
Šrouby začali utahovat až v květnu, až za půl roku.
Naprosto přesně, půl roku měli na to, aby situaci zhodnotili a zjistili, že protestní dynamika klesá. Když začnete utahovat šrouby hned, rychle, je tu riziko, že to může přinést nárůst protestní dynamiky – jako se to stalo na Ukrajině v roce 2014 po pokusu vyčistit Majdan. V Rusku to udělali chytře.
V krizové situaci se zejména vyostřuje touha po spravedlnosti
Před pěti lety na náměstí vyšla střední třída. Byl to, jak říkáte, morální, nikoli ekonomický protest. Za uplynulé období se ekonomická situace katastroficky zhoršila. Není tu nebezpečí, že zítra na náměstí vyjdou úplně jiní lidé?
V hlavních městech tvoří v každém případě jádro protestů střední třída. Protože je v občanském i politickém smyslu nejaktivnější. A nyní je viditelně naštvanější než před pěti lety.
Protože zchudla?
Nejenom proto. Lidi velmi silně rozčiluje politický a kulturní nátlak, všechna ta nekonečná omezení a pronásledování – i když se ani nedotýkají jich osobně, ale přátel a známých. Pokles příjmů je také velmi důležitý. V situaci krize se zejména vyostřuje touha po spravedlnosti. Lidé vidí, že už je náročné platit úvěry za iPhony a automobily, a přitom kdosi vedle nezměnil způsob života ani trochu: stejně jako předtím si kupuje jachty a užívá si nepokrytě rozkoší života, a to lidi štve. To, co bylo přijatelné v situaci ekonomického růstu, se stává absolutně nepřijatelné v období těžké krize.
Nespravedlnost začíná lidi rozčilovat mnohem více, než tomu bylo předtím, v tučných letech.
Copak se touha po spravedlnosti zostřuje jen u střední třídy?
Zesiluje u všech. Otázka je, kdo a jak ji realizuje. “Chudé” vrstvy mohou najít řešení v deviatním chování – alkoholismu, drobné kriminalitě. Střední třída přemýšlí v jiných kategoriích – více zpolitizovaných a více občanských. A tato střední třída v Rusku stačí na to, aby se stala úrodnou půdou pro změny. Všichni současní odborníci na revoluce jsou toho názoru, že se odehrávají obvykle tam, kde je zformovaná střední třída a kde úroveň ekonomického rozvoje není příliš nízká. To jest v Somálsku nebo Etiopii je na revoluci málo šancí, tam převládají jiné formy protestu.
Nevěřím, že v Rusku se odehraje zrovna krvavá revoluce
V Rusku se slovo “revoluce” spojuje s čímsi strašným a krvavým – máme takovou historickou zkušenost. Proto už samotný termín mnohé leká.
Před pěti lety bylo Rusko blízko takzvané sametové revoluci, při níž by si současná moc nejspíš uchovala část svých pozic. Nic by ji nestálo, kdyby povolila volby, v nichž by opozice, po pravdě řečeno, neměla šanci vyhrát. Získala by v parlamentu frakci, ale určitě by nezískala většinu. Ale moc to tehdy neudělala, ta naše se kompromisům vyhýbá. A sama vytvořila situaci “na ostří nože”. To znamená, že teď v případě revoluce se situace bude rozvíjet podle tvrdšího scénáře.
Máte na mysli – krvavého?
Když vyjdeme z mezinárodních zkušeností, tvrdý scénář vůbec není nutně krvavý. A zrovna v Rusku krvavý určitě nebude. V Rusku nejsou síly zainteresované na obraně moci. Zní to paradoxně, ale je to tak. Státní moc u nás vypadá jako skála z mramoru, snaží se všechny vystrašit svou předstíranou brutalitou. Ale ve skutečnosti to není skála, ale vápenec – plný děr a prasklin, který se v případě tlaku velmi lehce rozdrolí.
Nevím… V zemi je tak obrovské množství siloviků a úředníků.
To nic neznamená. Důležitý není počet, ale motivace, cíle, smysl. Kvůli čemu budou bojovat všichni ti silovici? Aby si úzký kruh lidí udržel moc, kvůli jejich jachtám – palácům – letadlům?
Kvůli tomu, aby zůstali u svého koryta.
Úředníci – alespoň střední třída – velmi dobře chápou, že jako technokraté budou potřební za každé vlády. Jim nic nehrozí. Navíc, mnozí z nich mají negativní vztah k současné moci, protože z jejich úhlu pohledu se vláda nevěnuje rozvoji země, ale něčemu jinému: převážně válce, “ořezávání” zdrojů, nějakým podivným PR projektům a tak dále.
Co se týče siloviků, – když lidé stojí před volbou, zda umírat za velitele, nebo si zachránit svůj život, tak v případě, že chybí silná ideologická motivace, dají přednost své vlastní záchraně.
O to více, že dnes žijeme ve světě, kde je na všechno vidět, to znamená, že celý svět bude pozorovat události v přímém přenosu, jako tomu bylo v Kyjevě. A kterýkoliv generál, když dostane rozkaz k tvrdému potlačení vzpoury, bude žádat po vedení písemný rozkaz. Ale to mu ho nikdy nedá. A co by generál udělal v případě, že rozkaz splní?
Z Kyjeva bylo ještě možné utéct do Rostova, Moskvy, Voroněže. Ale z Moskvy kam? Do Pchjongjangu?
Proto je riziko pro siloviky neobyčejně velké. Ale to hlavní, kvůli čemu? Sovětský svaz měl k dispozici mohutnější silový aparát. A ať byla Komunistická strana jakákoliv, tak přeci jenom byla spojená myšlenkou, společnou motivací. Ale kde to všechno v srpnu roku 1991 bylo? Vždyť jsme to spolu s vámi sledovali. Jak říkal Rozanov o carském Rusku, že za tři dny vypelichalo, tak přesně tak za tři dny vypelichala i sovětská moc.
Proč si tedy pořád dokola sedat na rozpálená kamna a dovádět situaci, jak říkáte, až “na ostří nože”? Tak proč dnes nepustí opozici do parlamentu – aspoň by situaci trochu uvolnili.
Za prvé, domnívám se, že je už pozdě. Za druhé, je vidět infantilní, pubertální přání vyhnout se kompromisům, protože kompromis je z hlediska lidí, kteří rozhodují, slabost. To už je spíš otázka psychologického profilu lidí u moci. Možná, že zrovna tento bod je pro pochopení dynamiky situace klíčový. Ve větsině případů vede k revoluci nikoliv opozice, nikoli vnější síly, ale sama moc, která není připravena vyjít vstříc společnosti, rešit rozpory včas.
Ve své době říkali o reformách Mikuláše II. – “příliš málo, příliš pozdě”. To je věčné ruské neštěstí.
Ale zopakuji ještě jednou: vůbec nevěřím, že se v Rusku odehraje zrovna krvavá revoluce, tím spíš s rozsáhlými apokalyptickými následky typu rozpadu země. Nic podobného se nestane.
Co se týče strategického plánu, tak moc dnes prohrává. Její základní strategie je – když jsou všichni naši oponenti slabí, tak na ně budeme víc a víc tlačit a čekat, dokud se problémy samy nevyřeší. U moci je dnes dost teoretiků, kteří jsou přesvědčeni, že se tak mohou udržet do roku 2030, 2035.
Vám se zdá taková strategie chybná?
Jsem nakloněn myšlence, že se politická situace v Rusku kardinálně změní v průběhu nejbližších dvou let. A vypadá to, že změny začnou právě v roce 2017. Nejde tu o magii čísel, nejde o to, že bude stoleté výročí – to je jen shoda náhod. Tato prognóza má určité důvody.
Je to předvečer kardinálního obratu v masovém vědomí.
Jaké? Jestliže je opozice slabá a nové tváře ani nové myšlenky, jak ukázaly poslední volby, nevidno, proč by se mělo něco změnit v letech 2017 až 2018? Naopak, soudě podle posledních prognóz ministerstva ekonomického rozvoje, které nám slibuje 20 let stagnace, moc počítá s tím, že se udrží minimálně do roku 2035.
Když už mluvíme o tom, že všechno má nyní v rukou státní moc, nelze zapomenout, že moc, která nemá konkurenci, začíná nutně dělat chybu za chybou. Nátlak zvyšuje i celková situace: zdroje docházejí, narůstá nespokojenost. Jedna věc je, když to trpíte rok nebo dva. Ale když vám dají na srozuměnou, a nakonec to cítite “v žaludku” i vy sami, že to budete muset snášet celý život (20 let stagnace, a co pak?), tak se váš životní pocit začne měnit. Tak proč by změny neměly být lepší?
Sociologové, kteří se věnují kvalitativním výzkumům, říkají, že prožíváme předvečer kardinálního obratu v masovém vědomí, který bude velmi rozsáhlý a hluboký. A je to obrat od loajality vůči stávající moci. Podobnou situaci jsme prožívali na přelomu 80. a 90. let minulého století, před rozpadem SSSR: protože revoluce se nejdřív uskuteční v hlavách. Nejde ani tak o to, že lidé jsou ochotni vystoupit proti moci. Ale odmítají ji považovat za moc, která si podřizování a úctu zaslouží – jde o to, čemu se říká ztráta legitimity.
Vaše prognózy se často splní… I když ta shoda v datech – předpovídáte začátek změn na rok 2017 – leká. Nestojím ani o nový rok 1917, ani o nového Lenina, který by mohl převzít moc a naši zemi vrhnout zase do nějaké hrůzy.
Teoreticky se to samozřejmě vyloučit nedá. Nicméně není třeba podceňovat zdravý rozum a zdrženlivost společnosti. Dokonce i společnosti naštvané. Rusové mají neobyčejně velkou negativní zkušenost. Naši lidé se změn velmi bojí. Je třeba je hodně dlouho bít hlava nehlava, aby dospěli k názoru, že změny jsou lepší než udržení moci.
To za prvé. Za druhé – rozsáhlé, krvavé excesy probíhají většinou tam, kde je velký podíl mládeže. Rusko k těmto zemím vůbec nepatří. A pak, když tady v 90. letech, kdy ekonomická a sociální situace byla mnohem horší než dnes, nezačala občanská válka a k moci se nedostali fašisti, tak dnes jsou šance na takový průběh událostí mizivé. Ale moc toho strachu velmi úspěšně využívá. Jak uvnitř země, tak navenek. Často si všímám, že provládní experti vysílají západním kolegům stále jeden a týž signál: a víte vy, že může přijít člověk, který bude nebezpečnější a horší než Putin? A vidím, že Západ se nad tím začíná zamýšlet. V profesionálním žargonu se tomu říká “obchodování se strachem”.
Efekt Krymu je vyčerpán
Klíčovým okamžikem jakékoliv revoluce je poptávka po spravedlnosti. Nakolik je dnes v Rusku velká? Uspokojil ji částečně Krym, nebo to s tím nesouvisí?
Krym odpověděl na potřebu národního sebepotvrzení, národní hrdosti. Tuto potřebu uspokojil a zároveň zčásti kompenzoval počáteční fázi krize. Ale efekt Krymu už se vyčerpal. Ještě na jaře 2014 jsem mluvil o tom, že ten efekt vystačí na rok a půl, maximálně dva. A vyčerpal se už ke konci roku 2015. Všimněte si, že během parlamentní voleb se o Krymu nemluvilo. V současných debatách je toto téma málokdy přítomno, protože dnes už to lidi nezajímá.
Lidé se zajímají v prvé řadě o sociální problematiku: příjmy, které klesají, nezaměstnanost, rozpad vzdělávání a zdravotnictví… No, ano, “Krym naš” – no fajn, a co z toho. Otázka Krymu už v budoucnu nebude politicky rozdělovat.
V případě masové protestní aktivity uvidíme v jedné řadě ty, kteří říkají “Krym naš”, i ty co tvrdí “Krym ně naš”.
Už to pro ně nebude mít žádný význam. Protože při rozsáhlé krizi se politická pozice zjednodušší na – jste “pro”, nebo “proti” současné vládní moci.
A co ta slovutná 86procentní většina, která se kolem moci semkla díky Krymu?
Ti, co stojí za státní mocí, vždycky sedí doma. Samotná moc je to naučila: všechno, co se po vás chce, je přijít jednou za čtyři, pět let pro ni hlasovat. Zato ti, kdo jsou proti, velmi dobře vědí, že jejich osud, osud jejich dětí a vnuků je závislý jen na nich samotných. Mají motivaci. Ano, dnes jsou vystrašeni. Nechápou, co mají dělat.
Ve své knize píšete, že dokud jsou elity stmeleny, revoluce nebývají. Ruský kruh nejbližších je, soudě dle vašich slov, dnes stmelen jako nikdy dřív.
Mezi elitami je velmi silné pnutí. Spojené s tím, to za prvé, že se vyostřilo rozdělování materiálních zdrojů, které se zmenšují. Odehrává se o ně tvrdý boj – v podstatě se rvou jak psi o kost. Proto se všichni, kdo můžou, snaží vyhnout placení daní v Rusku. Za druhé, víra v neomylnost vůdce je podkopávána. A to hlavní – na obzoru nejsou žádné perspektivy. Elita netuší, jak by se z této situace dalo vybruslit.
Proto je veškerá mocenská strategie založena na jediném: budeme čekat. Ale na co?
Možná se zvednou ceny ropy. A v USA bude nový prezident – není důležité, kdo to bude, ale jednoduše se otevřou nové možnosti. Nebo v Evropské unii vznikne skupina revizionistických zemí, které budou vystupovat proti sankcím. Obecně vzato, čekají na zázrak. Ale elita už uvnitř jednotná není. Proto, jakmile dojde k nátlaku zdola, začnou ihned přemýšlet o tom, jak se zachránit a co se s nimi stane po Putinovi. Teď o tom nejenže nemluví, ale bojí se na to i pomyslet.
Rusko potřebuje 15 až 20 let klidu
Často říkáte, že nejlepší by pro zemi bylo, kdyby se k moci dostali technokraté, ne politici. Ale odkud by se vlastně vzali, když během všech posledních let se výběr kádrů dělal podle principu loajality, nikoli profesionality.
Na nejvyšších místech – ano. Ale na těch nižších – na úrovni náměstků ministrů, vedoucích odborů – tam je nemálo vysoce profesionálních a vlastenecky smýšlejících lidí. Byť celkově v Rusku jich, bohužel, moc není. Ale nicméně tu jsou. Strategie rozvoje země – tedy aspoň ekonomická, v oblasti rozvoje technologií – musí být v rukou profesionálů. A k tomu rozhodně dojde. Ale obrysy jakékoli politické a zahraničněpolitické strategie Ruska jsou jasné. Rusko potřebuje 15 až 20 let klidu. Žádnou horečnatou aktivitu v zahraniční politice. Žádné obrovské PR projekty uvnitř země. Protože jsou na nic.
Měli jsme tu 15 let stability. A co?
Těch 15 let přišlo úplně vniveč, to je třeba otevřeně přiznat. A to je hrozné. To je další příčina nespokojenosti a hněvu občanů, když si najednou uvědomí, že jejich rozkvět je už za nimi. Chápete, žili jsme, pracovali, náš život se stával lepším. Ano, věděli jsme, že někdo ho má úplně skvělý, ale i v tom našem se něco měnilo k lepšímu.
A najednou zjistíme, že rozkvět už tu byl. Že žádné světlo v budoucnu před námi nesvítí. A začne ve vás hlodat pocit křivdy.
Křivdy nejen za vás, ale i za děti a vnuky. Přitom jsou tu lidé, kteří mají pořád jachet dost. A to vzbuzuje velmi silné roztrpčení. Ten pocit nespravedlnosti je právě to, co vyburcuje lidi vyjít do ulic.
Říkáte to tak, jako by o revoluci bylo rozhodnuto předem.
Vůbec ne. Jen se prostě domnívám, že dnes je to mnohem pravděpodobnější než před pěti lety. Před deseti lety bych řekl, že je to možné jen stěží. Ale dnes říkám: a pročpak by ne? Zvlášť když alternativou k revoluci je 20 let zahnívání. Buď zásadní obrat k rozvoji, nebo 20 let zahnívání a vymírání – to je dilema, před kterým stojí Rusko a my všichni.
Existuje i třetí cesta, o které jste už mluvil – Putin nebude v příštích prezidentských volbách kandidovat a určí následníka.
Ano, ale i to může vést ke zcela revolučním důsledkům, k radikální změně kurzu. Sama o sobě atmosféra morálního, psychologického násilí a nátlaku v zemi natolik zhoustla, že její uvolnění je prostě nezbytné. Já doufám, že se to ponese ve víceméně racionálním duchu. Protože země potřebuje normalizaci života – jako antitezi současné konzervaci sociálního a morálního pekla. Měli bychom mít normální morální hodnoty. Což je, mimochodem, pro Rusko mnohem důležitější problém než ekonomická reforma.
Budeme muset obnovit morální a psychologické zdraví společnosti. Dát společnosti zdravé orientační body. Lidé musí vědět, že za čestnou práci budou dostávat plat dostatečný k důstojnému životu. Že když se dobře učíte a pracujete, garantuje vám to postup na sociálním žebříčku. Je třeba snížit korupci na přijatelnou hranici – alespoň na ta 2 procenta, která byla za Kasjanova. Obnovit normálnost. Prostě normálnost. A normálnost předpokládá, že musí přestat i vyřizování si vzájemných účtů.
To máte na mysli debaty o nezbytnosti trestu a lustrací?
Ani ne tak lustrace, jako obnovení institutů. Pokud nějaký soudce opakovaně vynášel neoprávněné a angažované rozsudky, může jen těžko zůstat soudcem v jakékoli normální zemi. To je možné řešit různě, včetně kompletního obnovení korpusu soudců. Některé věci bude třeba řešit radikálně a rychle. Některé budou potřebovat postupné kroky v rámci delšího období. Ale za 15 až 20 let je možné zemi změnit k nepoznání. A její místo ve světě také. Přičemž bez mimořádných opatření. Je potřeba prostě vrátit se k normálnosti a postupně začne všechno fungovat. Zdá se mi, že takové myšlenky se mohou stát základem revolučních přeměn. Protože lidé v naší zemi jsou už dostatečně rozumní, aby se vyhnuli tomu, že by chtěli znovu všechno zabavit a rozdělit.
Rozhovor vedla Viktoria Vološinová
Zdroje: gazeta.ru 30. 10. 2016 mk.ru (archiv) 10. 11. 2016
