O ekonomické situaci Ruska toho bylo v posledních měsících napsáno opravdu hodně. Z oficiálních míst přitom zaznívají pravidelně hodnocení, která toho s realitou příliš společného nemají. Nad tím, co je a co mohlo být, se následujících řádcích zamyslel ruský ekonom, sociolog, politik a publicista Vladislav Inozemcev, který je taktéž ředitelem centra pro výzkum postindustriální společnosti.
Současní držitelé moci měli čas i prostředky změnit Rusko když ne v další Čínu, tak alespoň v nové Emiráty, mohli položit základy ekonomického oživení na několik dalších desetiletí.
Co se však stalo ve skutečnosti?
Ztracené roky
V první pracovní dny roku 2016 se pozornost Rusů soustředila na kurz dolaru a cenu nafty – ráno 12. ledna byl dolar již za 77 rublů a barel ropy Brent za 31 dolarů. Přijímat taková čísla, která by ještě nedávno mnohým připadala neskutečná, s klidem, je stále těžší. Nemá smysl tvrdit, že tato nervozita nemá žádný vztah k našim národním úspěchům. Naopak, váže se k jednomu výročí, které pravda ještě není oslavováno celonárodně – k příchodu Vladimíra Putina do Kremlu, ke kterému došlo na Nový rok přesně před 16 lety. Vždyť přece právě hlavě ruského státu nejvíce ze všech vděčíme za to, že můžeme se zatajeným dechem sledovat pohyb cen ropy, a jmenovitě jeho politika vedla k tomu, že kromě energetických surovin nemá Rusko už nic jiného v kapse.
S čím se tedy potýká země na začátku sedmnáctého roku vlády svého vůdce? S průměrnou mzdou, která, pokud ji přepočteme na dolary, dosahuje úrovně října roku 2005. S HDP v roce 2016, který se, rovněž převeden na tržní kurzy, blíží ukazatelům z roku 2006. Pracujeme s očekávaným HDP pro rok 2016 ve výši 77,2 bilionů rublů a s průměrným ročním kurzem 79 rublů za dolar; pro rok 2006 pak počítáme s nominálním HDP ve výši 26,7 bilionů rublů uváděným Rosstatem a s průměrným ročním kurzem 27,17 rublů za dolar uváděným centrální bankou Ruska.
Dále během posledních třech let ze země odteklo 280 mld. dolarů kapitálu. Vojenský rozpočet se za dobu jeho vlády zvětšil nominálně 7,5 krát, vyjádřeno v dolarech to činí násobek 4,4. Byrokracie se mění na vládnoucí třídu. Vznikly stovky nových heraldických symbolů. Jsou tu dvě války, které vedeme. Sousedé z postsovětského prostoru před námi utíkají. Vztahy se strategickými obchodními partnery jsou pokaženy.
Zvednout se z kolen?
Jako hlavě státu se Vladimíru Putinovi dařilo. Usmálo se na něj štěstí s konjunkturou, která vedla ke zvýšení cen ropy z $28,5/barel v roce 2000 na průměrnou cenu $102/barel v letech 2010 – 2014 (podle údajů BP Statistical Review of World Energy 2015). Rusové se pod jeho vládou předvedli jako ti, kteří chtějí jen vydělávat, konzumovat a „zvedání z kolenou“ si pořádně užít. Za takových podmínek bylo možné Rusko změnit, když ne na další Čínu, tak přinejmenším na nový Emirát, bylo možné položit základy ekonomického oživení na několik desetiletí dopředu. Ale co se však stalo ve skutečnosti?
Začneme od toho nejjednoduššího – od Putinem deklarovaných „tahounů ruského hospodářství“, korporací blízkých moci. Gazprom, nejsilnější monopol země, který je po celé roky řízen jedním z nejbližších prezidentových přátel, vybudoval (a dále buduje) několik působivých potrubí, ale ve stejné době vytěžil za rok 2015 méně plynu než v roce 1999: 414 mld. metrů krychlových ve srovnání s 545 mld. metrů krychlových. Má se za to, že kapacity Gazpromu jsou daleko větší a rostou, problém je jen s poptávkou po ruském plynu. Proč ale to samé nepotkalo například Katar, který zvýšil těžbu z 24 mld na 177 mld metrů krychlových, aniž by měl nějaké problémy s odbytem?
Rosněfť, která během těch let „shromáždila“ všechna možná ropná aktiva od Jukosu po Iteru, koupila v roce 2013 TNK-BP za 55 mld. dolarů, ale dnes je sama oceňována pouze na 34 mld. VEB (Vněšekonombank), hlavní „instituci rozvoje“ po tolika letech tvrdé práce hrozí bankrot, pro jehož odvrácení vláda musela vyčlenit bilion rublů. Rostechnologie by bez vojenských zakázek, které pouštějí žilou státnímu rozpočtu, nic neznamenala.
Při pohledu na dějiny ruského hospodářství v putinské éře je jasné, že k rozvoji došlo téměř výlučně v nestátním sektoru: velkoobchod a maloobchod, komunikace a spoje, soukromé banky, stavebnictví a oblast komerčních služeb. Stát byl ekonomickou brzdou.
Hlupáci a cesty
Dalším jednoznačným bodem je infrastruktura. Je pravidlem, že v zemi, která zažívá boom (a je jedno, čím je způsoben, může to být i náhlý příliv petrodolarů), je prvním jeho projevem výstavba silnic, vysokorychlostních železnic, mostů a estakád, rozvoj energetických sítí. Podívejte se třeba na Čínu.
Je tomu tak všude, až na Rusko. Za 16 let nebyl zprovozněn jediný kilometr moderních železničních tratí uzpůsobených pro vysokorychlostní provoz. Silnice se v letech 2014 – 2015 stavěly v délce asi 1,2 tisíce km, což je čtyřikrát méně než v roce 2000. Dálnice mezi Moskvou a Petrohradem se stále ještě buduje už od konce 90. let. Podle údajů Gazpromu je míra plynofikace ruských sídel vzrostla o 0,1% na 65,4%. Tímto tempem bude úkol plné plynofikace Ruska dosažen na začátku 22. století.
Za 16 let se kapacita všech ruských námořních přístavů zvýšila dvakrát méně než kapacita překládky přístavu v Šanghaji. Přeprava nákladů po Severní mořské cestě byla v roce 2014 nižší, než v roce 1999 (130 tisíc tun ku 460 tisícům tun).
Takže jak je to s tím zvedáním se z kolen? Kde je pohodlí, které má Rusko poskytnout pro život? Neexistovalo dřív a není ani dnes. Jediné, co přetrvává, jsou krásné sliby, každý rok k nerozeznání od těch předchozích. Po celou dobu, co je u moci, Putin slibuje zdvojnásobení HDP a opuštění ropné pasti. Je ironií osudu, že první takový slogan vznikl v roce 2003, přičemž k úrovni HDP roku 2003 přepočítané na dolary máme šanci se vrátit již v roce 2018.
Překonání závislosti na těžbě ropy se dá ilustrovat jednoduchými čísly: v roce 1999 podíl těžby ropy, ropných produktů a plynu v exportu představoval 39,7 %, v roce 2014 to bylo již 69,5 %. Za celou tu dobu nedošlo v Rusku k žádné průmyslové transformaci: po celou putinskou éru Rusko bylo a je jediným z rozvíjejících se trhů, kde tempo růstu průmyslové výroby zaostávalo za tempem růstu HDP.
Kde jsou všechny ty plánované rafinérie, například ta, kterou Rosněfť chtěla vybudovat v Přímoří? Kde jsou moderní strojírenské podniky, výroba lékařské techniky, produkce léků, počítačů nebo mobilních telefonů? Ve většině jmenovaných oblastí země závisí na dovozu ze 70 – 100%. Jestli se našim „partnerům“ zachce přivést Rusko k totálnímu hospodářskému kolapsu, postačí jim zakázat vývoz těchto dodávek do Ruska.
Namátkou
Katastroficky vypadají výsledky „reformy“ v sociální oblasti a způsob práce státních orgánů, odpovědných za zajištění běžného života občanů. V zemi, jejíž státní pokladna překypuje petrodolary, je téměř zlikvidována bezplatná zdravotní péče. Podle všech žebříčků hodnocení dochází k rekordnímu snížení kvality středoškolského vzdělávání a vysokoškolské instituce jsou již dlouhou dobu továrnami na výrobu držitelů nesmyslných diplomů. Dokonce i „výkladní skříň“ Putinova Ruska – mocné MMS (Ministerstvo RF pro civilní obranu, mimořádné situace a odstraňování následků přírodních katastrof – pozn.) – nedokáže zachránit desítky lidí uvízlých ve sněhové závěji nedaleko Orsku. A co se týče prorůstání státní byrokracie kriminálními živly – zde není třeba dlouho pátrat: proslulý film „Případ Čajka“ již viděly miliony lidí.
Ani v zahraniční politice se Rusko nemá moc čím chlubit. Nebudu tu psát o Ukrajině, ze které jsme si udělali nepřítele, ale i naši spojenci ve střední Asii se stále více přiklánějí k Číně, která se v poslední době stala hlavním investorem v tomto regionu. Vůči světu stavíme kolem sebe hradbu tvořenou sankcemi a ukládáme si všechny možné druhy odříkání, což ovšem nikoho nezajímá. Začali jsme vojenskou operaci v Sýrii, ale už si začínáme uvědomovat, že pokud chceme v Sýrii uspět, budeme potřebovat daleko větší sílu a prostředky, než si Rusko může dovolit. Ale je „micromilitarisme theâtrale“ typu operace v Jižní Osetii, přesně to, kvůli čemu Rusko utratilo na vojenské výdaje za roky Putinovy vlády téměř 960 mld. USD (zdroj SIPRI Database 2015), resp. 80 % svého nominálního HDP za rok 2015?
Ovšem nejpůsobivější je, jak rychle a hlavně, jak se zdá, nevyhnutelně se začíná rozpadat imaginární blahobyt společně se splasknutím „ropné bubliny“. Už pátým rokem není vláda schopná udělat nic, co by vedlo alespoň ke zpomalení rychlosti snižování tempa růstu. Třeba takové zmrazení soukromého penzijního spoření tři roky po sobě ve skutečnosti znamená, že si stát násilně bere peníze od občanů. Rezervní fond, na který byla vláda tak hrdá, může být do roka a půl zcela vyčerpán. Již první známky poklesu cen ropy znamenaly konec valorizaci důchodů a zdá se, že drastické škrty v sociálních výdajích, byť vyjádřené i ve dvojnásobně podhodnocených rublech, nejsou daleko.
Zemi řídí člověk, který toho hodně říká, ale není ochoten udělat prakticky nic konkrétního, a který se už více než 10 let spoléhá jen na pozitivní trendy, přicházející z vnějšku. Je to velmocenská impotence. Vláda je schopná utratit mnoho miliard, ale není schopná si stanovit žádné ambiciózní cíle, ani vybrat schopné kádry na jejich řešení, není schopná ani stimulovat podnikání. Občany nedokáže povzbudit k ničemu, kromě opakování banálních sloganů. Při sledování neustále klesajících budoucích cen ropy, jsou ruští představitelé moci jak zcepenělí z toho, co vidí, a zdá se, že už jen doufají v proslulé ruské „však ono to nějak dopadne“.
Pozn. překl.: sousloví „Hlupáci a cesty“ pochází z ruského rčení Co škodí Rusku nejvíc? Hlupáci a cesty. (Дураки и дороги)
Zdroj: RBK 12.1.2016
