Viktor Šenderovič v rozhovoru pro Echo Moskvy v rubrice „Osobní názor“ s redaktorkou Olgou Žuravlevovou, o svém pohledu na současné Rusko, společnost, o zodpovědnosti elit, o politických vězních a zvůli moci, o vyhlídkách do budoucna i o vztahu k minulosti.
Dobrý večer. Svůj “Osobní názor” nám dnes přišel říct spisovatel Viktor Šenderovič. Začneme zprávou ze slunné Brazílie. Brazilský senát odhlasoval pozastavení prezidentských pravomocí Dilmy Rousseffové. Pro pokračování procesu impaechmentu hlasovalo 55 senátorů, proti 22. Prezidentské pravomoce budou pozastaveny na 180 dní. Litujete je, nebo jim závidíte?
Jestli jim závidím? Už jsem to obrečel. 180 dnů budou žít bez prezidenta, s viceprezidentem. Za korupci. Ne za střelbu na rukojmí, ne za uzurpování moci. Ne za seznam Forbesu, na kterém jsou všichni její kamarádi ze širokého okolí. I ta korupce vypadá pro nás směšně. “Manipulace rozpočtovou statistikou” a “zatajování skutečného rozsahu deficitu”. Pokud vím… možná se dozvíme něco víc, ale příbuzné a přátele brazilské prezidentky v první stovce seznamu Forbesu nenajdete.
Copak je dobré skrývat rozsah schodku?
Není. Ale je dobré, když vás za to můžou, i jako prezidenta, poslat k čertu. Jen za to! Je dobré, když má země nástroje – například nezávislý parlament a opozici. Jen si představte, iniciovala to opozice! A svobodný tisk tam očividně také mají, i nezávislý soud. “I já chci vidět daleké břehy Brazílie”, jak se kdysi zpívalo. Teď už mě do těch míst někteří posluchači posílají. Je to ještě dál než Izrael, ale směr je přibližně stejný – tam, kde vládne právo a zákony. A musíme si přiznat, že dnes zaostáváme ne za Británií, ne za Amerikou; ale za Brazílií. A jaké Brazílii se dnes podobáme? Brazílii před 80 lety, na počátku třicátých let minulého století. Za prezidenta Vargase. Stačí párkrát kliknout ve Wikipedii. Brazílie, 30. léta, vojenský puč, koncentrace osobní moci, dominance silových struktur spojených s velkým kapitálem, potlačení opozice, změny zákonů. Přezírání práva. Přečtěte si dnes ten článek ve Wikipedii – Brazílie, Vargas, 30. léta – a udiví vás, jak aktuálně to zní ve srovnání s námi. Jako kdybychom četli dnešní noviny. A přitom je to Brazílie před 80 lety. Určitě tehdy byli lidé, kteří říkali, že “to je ta naše brazilská mentalita”. A vidíte, jak se za 80 let změnila.
Což mluví pro to, že i před námi jsou radostné perspektivy.
Velmi radostné. Ale mentalitu je potřeba změnit, to není tráva nebo baobab, neroste sama. To musí udělat lidé. Lidé mění dobu, není jiný způsob. Jestli se doba změní na tu, či druhou stranu, to záleží jen na lidech. Když bude patřit k elitě akademik Ryžov, profesor Afanasjev, akademik Sacharov – doba se změní jedním směrem. Když bude elita Sečin, Jakunin a Rogozin – tak druhým.
A to jsou za změnu zodpovědné jen elity? Copak není nikdo jiný?
Ano. Jsou zodpovědné. Protože po orwellovských prolétech není poptávka. Jsou všude. Na každém stadionu současné Anglie vidíte davy lidí, kteří by stejně tak zapadli i mezi fanoušky Spartaku nebo Zenitu. Stačí jen vyměnit šálu. Ty samé tváře, stejné představy, víceméně… lumpenproletariát je všude. Ale kromě lumpenproletariátu jsou i jiní lidé. Někdy táhne národ těch 4 až 8 % lidí, kteří už mají starost o něco jiného, než jak se dostat k přídělu co nejblíž. V Americe taky každý nebyl Franklin nebo Lincoln, Washington… Nejlepší příklad je Austrálie. Před dvěma stoletími tam kromě trestanců a jejich hlídačů nikdo nebyl.
Byli tam původní obyvatelé. A zacházelo se s nimi strašně.
Naprosto přesně. Nicméně, současný australský premiér je potomek trestance. Taky to asi nebyli zrovna Spinozové. Ale nějak se dokázali posunout a zorganizovat. Opakuji, byli to trestanci a hlídači, žádní učenci. To říkám k tomu, když se mluví o otrocké mentalitě Rusů.
I v Brazílii zrušili otroctví.
Přesně. Otázka zní: Co s tím? Logika nám nabízí tři cesty. Buď to nechat tak, jak to je, a tvrdit, že je to naše mentalita. Plazit se u těch nohou – a každý upír, který se dostane k moci, bude carem báťuškou, bez ohledu na cokoli. Plazit se – pak je ale třeba v tom hledat potěšení. Protože je hloupé prožít celý život bez potěšení. A vidíme, že kolem už jsou lidé, kteří v tom zalíbení našli. A je jim dobře. Co mají dělat ti, kterým se to ale stále nedaří? Mají dvě možnosti: odjet do zemí, kde už jiní lidé všechno zařídili za ně, nebo se pokusit změnit situaci tady. A práce je to horší než vyšívání, jak říká Švarc v Drakovi, mučivá, riskantní a, jak vidíme na případech od Čadajeva až po Němcova, smrtelně nebezpečná.
A má to vůbec smysl, když už si v tom libuje značné množství občanů?
Ale i ty jsi občan. A taky máš práva. A všimni si, že jejich práva nijak neohrožuješ. Klidně mohou dál ležet tam, kde se svalí s opicí. Prosím. Ale i ty jsi člověk a “beze mne je lid neúplný”. A nějak nevidím důvody domnívat se, že jsou pro Rusko důležitější, než ti, kterým je sympatický akademik Sacharov, akademik Ryžov, profesor Afanasjev.
Ale je jich prostě víc.
Je jich víc. Veliký filozof Mamardašvili, který psal poměrně složité věci a je těžké je číst, jednou řekl něco úplně jednoduchého. Nedlouho před svou smrtí. Řekl: Jestli můj národ stojí za Gamsachurdiou, já budu proti svému národu. A mezi menšinou jsou vždy ti nejlepší, všude. Čadajev, Pascal, Rousseau, Dante… Mnozí na útěku, v nebezpečí. Pak jim staví pomníky, pojmenovávají po nich náměstí. Většina není zárukou pravdy. Naopak. Co je špatně, když jste najednou ve většině? Zamyslete se. Spolu s většinou se uskutečnily všechny pády do propastí dějin, které známe. Dvacáté století nám poskytlo mnoho příkladů…
Slova Viktora Anatoljeviče už vyvolaly reakci. A vy jste teď spolu se Západem v menšině, nebo je v menšině Putin a stojí proti západní většině, která, podle vaší teorie o většině, není v právu, ptá se Alkid z Penzy. Ilja píše: vypadá to, že jste proti demokracii. Vůli většiny.
Výborně. Velmi zajímavé.
Mimochodem, klasický příklad. V Londýně byl většinou hlasů zvolen starostou Sadiq Khan, který je pákistánského původu. Obrovské množství lidí tady vykřikovalo: “To je konec, do Londýna už nevkročíme, to je hrůza, Británie je v troskách.”
Británie zahynula jen v hlavách rasistů nebo xenofobů. Nevím, co je rozčiluje víc: to, že je Pákistánec, nebo že je muslim?
Nebo to, že jeho otec byl řidičem autobusu.
Možná jim vadí proletariát. Nevím. Ale zajímavé je něco jiného. Za prvé, říká se, že když člověk hovoří, mluví nejčastěji sám o sobě. Ty pobouřené výkřiky o “ztraceném Londýně” v souvislosti s tím, že volby vyhrál Pákistánec a muslim, říkají o nás podstatně víc než o Londýně. O kterém je dobré říci, že si ho tam zvolili. Věc se má tak, drazí přátelé, že tak, jak si ho zvolili, tak ho mohou příště nezvolit. V Londýně mají volby, víte? V horším případě soud. A v úplně nejhorším – královnu. Tak, tak… Dnes se jim zdálo, že takhle to bude lepší, a zvolili ho. A dál, když je zklame, už ho nezvolí. A kdyby se pokusil o něco protizákonného, všeho jen do času. Když ale napíše Jevgenij Čičvarkin, že má obavy z volby soudruha Khana, protože je to socialista a ….
Levičák
Tak to čtu se zájmem, nehádám se, protože Čičvarkin se v ekonomice vyzná určitě lépe než já. To je pro mě zajímavé – aspoň je to názor a já si ho vážím. Ale mám jiný názor. Uvidíme, jak to dopadne. Víme určitě, že nástroje existují, že Anglie v žádném případě není ztracena, dokonce i kdyby to byla naprosto špatná zkušenost. Protože budou další volby. Na rozdíl od sobjanských, putinských, karimovských, lukašenkovských, kimčongovských a dalších. V Londýně budou volby. A není to naše věc. Prostě není. To je na téma pravdy a nepravdy většiny.
Demokratické procedury jsou většinové.
Ano. “Může být, že někdo zprvu odsoudí, ale pak nezapomene”, řečeno s Okudžavou. Pak se pravda vyjasňuje. Liberální ideje existují dost dlouho, aby ukázaly svoje výhody ve srovnání s autoritativními. 20. století přineslo několik výmluvných experimentů. Jižní Korea – Severní Korea, Západní Německo – NDR, Kuba – Florida, kde žije mnoho etnických Kubánců. A tak dále.
Ale tak to vidíte vy. Ne každý to tak vidí.
Všichni to vidí. Proto nikdo ze Západu přes Berlínskou zeď na Východ neutekl. Ale z Východu utíkali, zabíjeli je a stejně utíkali. A pročpak se nikomu z Jižní Koreje do Severní nechce? Ale ze Severní do Jižní – při první příležitosti, mají-li to štěstí, že se vůbec nějaká naskytne. A na duších z pneumatik přes záliv plný žraloků…
To je všechno propaganda.
Ne, to je praxe, která je kritériem pravdy. Liberalismus ukázal ve srovnání s jinými způsoby vlády svou akceschopnost a efektivitu. Pružná reakce, rychlejší oprava chyb. Chybovat je snadné. Američané si teď s Trumpem ještě nadrobí…
Nebo ne.
Nebo ne. Ale i kdyby ano, stejně nebude Amerika ztracena – prostě jen dostane za vyučenou. Zamyslí se… a nástroje pro nápravu situace má. Národy, které udělaly chybu a vybraly si autoritativní režim, chybují, stejně jako ženisté, jen jednou. Jednou jsem zvolil Hitlera – konec, sabat, katastrofa. A další volby už nebudou. Protože to je to první, co udělají, zničí nástroje. Lenin, Hitler, Putin, Hugo Chavez…
Jak to předvídat?
Není třeba věštit. Je třeba chránit demokratické nástroje.
Ale jak? Kde je uchovávat?
Všechno už bylo popsáno. Kdybychom byli první, pak to člověk pochopí, ano, jako smrt ženisty, vstoupil na neprověřené místo a mina ho roztrhala. Ale před námi prošly stejnou cestou už civilizace. Všechno je známé. Všechny nástroje jsou známé. Všechny miny jsou na mapě vyznačeny. Ale když trváš na tom, že exploduješ…
Jdeme vlastní cestou.
Co je to za cestu, když spočívá v tom, že tě mina znovu roztrhá, a znovu, a pak říkat: ne, ne, tam to bylo pěkné…. A znovu. Aby ještě několik příštích generací bylo na odpis. Matce historii je úplně jedno, kdo bude žít na tomhle území. Číňané? Tak Číňané. Je jí úplně jedno, jakou řečí se tu bude mluvit za 100 – 200 let. Když je naše civilizace natolik sebevražedná, když jsme takoví kanibalové, že požíráme sami sebe, ty nejlepší z nás… Pátá generace. Pátá emigrace. Nejlepší vyhazujeme, zavíráme do blázince, zabíjíme, děláme z nich spodinu… A elitou se stává zločinecká špína. Stále dokola. Kanibalská civilizace, která nedokáže ani ze svých zkušeností nic vyvodit. No dobře, někdo se nedokáže poučit z cizí zkušenosti. Ale když jsi položil ruku na rozpálenou plotnu a spálil ses, tak podruhé už tam ruku nedáš. Podmíněný reflex. Ale pokud trváš na tom, že i tvé děti musí pokládat ruce na tu plotnu… to má být ta civilizace…
Tradice.
Taková tradice končí zánikem civilizace. Toť vše. Ale ta naše menšina, která je jen o něco větší než Benelux, tak třikrát… Nejvíc tak desítky milionů Rusů… ale přitom se za ruského člověka nepovažují – protože k tomu je nutné se vrtat v nose a plazit se u Putinových nohou. A může to být nástupce Mendělejeva, Vernadského. Nebo Puškina… Čechova. Možná je to takový Rus. A tomu říkají: Kdepak, Rus jsi jenom, když máš rád Putina. Když se žehnáš křížem a – všechna moc je od Boha, tiše jim ležíš u nohou. Pak jsi Rus. No tak dobře, řekne si takový jiný Rus a stejně jako Čičvarkin se přestěhuje do Londýna.
Ale jsou i lidé, kteří neodjíždějí.
A zůstávají tu jako rukojmí.
Ale ti rukojmí přesto něco dělají. Protože tu přese všechno jsou nějaké skupiny občanů, které se zabývají konkrétní pomocí pro konkrétní lidi.
Naprosto správně. To je osobní volba člověka. A protože je země obrovská, tak si někdo vybere útěk a výchovu dětí tam, a někdo si vybere boj tady. Jako Olga Romanovová, Sergej Parchomenko, jako obrovské množství lidí. Přitom není nutné být přímo opozičník.
Je možné bojovat za děti, za zvířata.
Způsob boje si každý volí podle svého temperamentu a představ. Někdo bude chodit na Přímou linku s prezidentem, aby zachránil děti. A ponižovat se před tou špínou. Protože jsou tady živé děti a je potřeba, aby naživu zůstaly. A ta špína možná pustí nějaké peníze ze svých nesčíslných armád a paláců, ale taky nemusí. A lidé si vybírají a nelze hodit kamenem. Ti lidé bojují za svatou věc. Teď mluvím o civilizaci obecně. Pak řeknou: no ano, byli tam lidé, co se o něco snažili, ale bylo jich tragicky málo. Proto z nich civilizace neudělala elity, ale outsidery. A zahynula. Inu, takové věci se stávají, řekne matička Kleió. Tak, stalo se. Přiřadili se k národům, které samy sebe zmrzačily, nechtěly se rozvíjet, nestály o budoucnost, které žily v minulosti – jako ta naše poslední oslava 9. května…
Teď se do vás budou trefovat kameny.
Jsem zvyklý. Vždyť to je diagnóza, a ne nadsázka. Trpíme neurózou. Nechceme budoucnost, chceme zpátky do minulosti. Je nám útulně v minulosti, kterou jsme si vymysleli, lidu je tam příjemně. Je to velmi tragický stav.
Tragické není pouze toto. Periodicky přicházejí zprávy, které nejsou radostné. Například, práva Krymských Tatarů nejsou porušována. To jsou titulky. Krymské orgány nabízejí europoslancům, aby se přijeli na poloostrov o tom přesvědčit – oznámil vicepremiér Krymu Ruslan Balbek. Napravuje mezinárodní vztahy. Protože dnes přijal Europarlament rezoluci, ve které vyjadřuje znepokojení nad postavením Krymských Tatarů na poloostrově. S Krymskými Tatary je ale, sláva Bohu, všechno v pořádku…
U nás je v pořádku úplně všechno.
A opozičník Mochnatkin půjde před soud za dezorganizaci činnosti věznice.
A v čem se to projevilo, nepíší? Myslím, že požadoval dodržování zákonů.
Ano, trestní obvinění proti 62letému odsouzenému, který si momentálně odpykává trest v kolonii v Archangelské oblasti, bylo odesláno k soudu, oznámili v regionální prokuratuře…
Mochnatkin jako vždy požadoval dodržování zákona.
Mám dojem, že mu ve vězení ještě zlomili páteř…
To aby nevyžadoval dodržování zákonů tam, kde se to nemá (na území RF). To je jeden z mála lidí… měl jsem to štěstí se s ním seznámit v mezidobí mezi jeho uvězněními. Naprosto čistý člověk, s naprosto jasným vědomím – a přitom je to “buran” – omlouvám se, za ten výraz. Ale prostě se mu nechce plazit se a líbat policajtům boty. Má svou hrdost. A takového člověka přede všemi zostuzují, zabíjejí. Teď už fyzicky zabíjejí. Vlastně za to, že není jako většina. Která souhlasí, aby s ním tak zacházeli – zdůrazním – s ním, protože když takhle dopadne většina, pak se hned vyjasňuje, co všechno jsou lidská práva. Když člověka začnou zpracovávat nohama, tak se rozpomene, že je člověk. Ale společnost se od tupého stáda odlišuje tím, že pro společnost je urážkou, když kopou do někoho vedle vás. A ve velkém množství vyjde do ulic a vyžene… Protože kolektivní vědomí je uzpůsobeno tak, že rozum chápe – příště to můžeš být ty. Ale nám, ovcím, to nedojde. Ale Mochnatkinovi to jedno nebylo. A z toho vzešly jeho nepříjemnosti. Zastal se ženy.
Kolemjdoucí
Viděl, jak mlátí ženu. A zastal se jí. A to je všechno. Je to prostě velmi vzácný případ člověka s hrdostí. A stát si to s ním teď vyřizuje, s tímto hrdým člověkem, aby ostatní věděli, zač je toho loket.
Ale jak se mohlo stát, že v tak velké zemi nejsou lidé s hrdostí?
Jsou.
Moskevská helsinská skupina byla založena …
Dnes je tomu 40 let. Ale i tehdy byli v naprosté menšině. Tito lidé, stejně jako ti, kteří před nimi demonstrovali na Rudém náměstí, zachraňovali čest národa. Nás všech. Mladých, starých, takových, onakých, inteligentů, neinteligentů. Zachraňovali naši národní čest. Nedošlo to všem a ne hned. No tak pár křiklounů vylezlo na ulici, Západ jim za to určitě zaplatil. No samozřejmě, že tam byli západní reportéři. No jasně, rozumíme. Teprve teď víme, že to byli Gorbaněvská, Bogoraz, Fajnberg, Litvinov… známe je jménem. Jsou hrdostí národa. Zachránili naši čest. A Helsinská skupina existovala asi 6 nebo 8 let… a zavřeli je do vězení. Když na svobodě zůstali jen dva, tři lidé, skupina svou činnost fakticky ukončila. Ano, “neobstojí město bez spravedlivého”. Ano, “ztratí-li sůl sílu svou, co ji učiní slanou?” říká Matouš. Naštěstí jsou lidé, ve kterých si sůl svou sílu uchovala. Ale jsou marginální menšina – vždy. Jako tenkrát Aleksejevová s přáteli, jako Litvinov s přáteli, jako teď Mochnatkin. Vždy jsou v menšině. A většina si vždy spokojeně odříhne a domnívá se, že jí se to netýká. Ale týká, moji drazí. I vás se to dotkne za nějakou dobu, rozumem jste nepochopili, ucítíte to na zadku. Tak pracují dějiny.
Nesouhlasím s tím, že je to až taková menšina. Bolotné náměstí se odehrálo před několika lety a pořád honí jakési, nikomu neznámé lidi, po celé zemi…
A po celé zemi je to menšina. Jsou pro nás neznámí. Ale občas se stane něco šokujícího… Tohle nesouvisí s Bolotným náměstím, ale s lidovým shromážděním na podporu Navalného. Jde o petrohradského architekta Sergeje Achmetova. Ten příběh je šokující i ve světle našeho bezpráví. Sedí ve vazební věznici kvůli obvinění z činu, který spáchal úplně někdo jiný. V roce 2013 na shromáždění na podporu Navalného někdo utrhl jednomu plukovníkovi nárameníky. Plukovník při odtrhávání nárameníku pociťoval fyzickou bolest – až tak mučivou, že Sergej Achmetov od listopadu sedí. Ačkoli nárameník neurval. Jen proto, že tu je vzdálená podoba. Toho, kdo to udělal, nechytli, tak zatkli někoho jiného. Velmi rychle se zjistilo, že to není ten pravý. Podle mnoha fotografií, které jsou i na Facebooku. Byl to jednoduše někdo jiný. Na to není potřeba ani volat experty.
Říkal, že v té době byl v zahraničí.
Že tady nebyl? To není důležité. Prostě to nebyl on. Tady je fotografie toho, koho hledají, a tady Achmetova. Není to on. Sedí ve vazební věznici od listopadu. Proč? Protože pro toho upíra, idiota vyšetřovatele není cesty zpátky. Protože buď musí sedět Achmetov místo někoho jiného, nebo se bude muset poroučet sám vyšetřoval a bude odepsaný. Bastrykinové jsou jako peklo; co jednou schvátí, už nikdy nenavrátí. Nemůžou, to je jejich přirozenost, kupředu, zpátky ni krok. Kupředu a požírat. Tenhle příběh je naprostá fantasmagorie.
Takových případů je plno. Lidé sedí za znásilnění, které nemají na svědomí oni. Za loupež…
Na tomto případě je zarážející to, že existují fotografie.
Stává se, že se dokonce pravý viník i přizná.
Ano. Nic výjimečného. A tady sedí člověk od listopadu a, jak to tak vypadá, bude sedět dál. Protože by se buď musela ta služebna rozpustit a poslat k čertu… Ale to všechno je jen taková rozcvička. Čekají nás úplně jiné časy. Před dvěma dny byly přijaty změny zákona o extremismu. Počet odsouzených za extremismus od roku 2011 do roku 2015 vzrostl třikrát. Za týden se můžeme probudit v úplně jiné realitě, píše Ponomarev na webu Echo Moskvy. Za sdílení nebo lajk obrázku, který Centr E, Ústředí boje s extremismem, označí za extremistický, vás zavřou. Bude platit nový paragraf Trestního zákoníku: neoznámení trestného činu, a trestní odpovědnost bude – pozor – od 14 let. Takže kdyby tvoje dcera lajkla, nedej Bože, nějaký můj post, který pak Centr E bude považovat za extremistický, tak ji pak můžou zavřít – na 5 let. Na 3 až 5 let.
To mě vůbec neudivuje. Protože i to je stará dobrá ruská tradice. Vždyť za předčítání dopisu Bělinského Gogolovi odsoudili…
Řekněme: uživatele “Fedya”…
…myslím, že k popravě, pak to zmírnili.
Za to, že sdílel dopis Bělinského Gogolovi, tak. A poslankyně Jarová a senátor Ozerov pro nás připravují další zákony. Pak bude možné navíc skončit v base ne za samotnou činnost, ale za “sklony” k takové činnosti nebo “jinou spojitost”. Co znamená ta “jiná spojitost”, se v projektu zákona neupřesňuje. Ale bude to znamenat cokoli, co budou chtít.
Vím, co to znamená. Ve skutečnosti to tak i dělají, napíšou, že vedl rozhovory v podobě propagandistické činnosti mezi obyvatelstvem. Skrytou protiústavní činnost v podobě propagandistické činnosti.
Pokud tomu dobře rozumím, tak řeknu-li své manželce, že Krym je, dle mého názoru, podle mezinárodního práva ukrajinský, tak vyfasuju těch pět let, protože na své ženě provádím propagandistickou činnost, extremistickou. A ji zavřou za neoznámení. Chápu to správně?
Vzhledem k tomu, že se jedná o vztah k osobě blízké, tak jí se povinnost oznamovat netýká.
To myslíš, že to budou dodržovat? Ale dobře, tak to budu povídat sousedce… Všechno je to velmi směšné, až do chvíle, kdy začnou zavírat lidí po stovkách.
Proč? Vysvětlete mi to.
Tobě to vysvětlovat nemusím. Stroj se dá do práce. Zeshora dorazí pokyny, naznačí směr. A ti dole vyplují po proudu.
Ale vazební věznice jsou přeplněné.
Ale nejsou přeplněné vyšetřovateli, kteří zavírají nevinné, to by to vypadalo jinak. Jsou přeplněné lidmi, kterým naprosto chybí zpětná vazba. Jim i jejich příbuzným. Nemůžete k soudu, ani zvolit jinou moc. Nemůžete nic říct, ani vykřiknout “Pomoc!”, protože “bijí a naříkat zakazují”, jako v tom přísloví. Nic se nesmí říkat. Zimbabwe. Uzbekistán. Když jsme mluvili o předčítání dopisu Bělinského a popravě – takhle to kdysi chodilo všude. Ale proč tolik stojíme o to žít v té špíně dál? Trváme na tom, že mýt se nebudeme. Je k dispozici sprcha, voda, mýdlo, všechny demokratické nástroje. Prosím, šampóny… přijď a umyj se. Vydrhni se. A vyjdi čistý. Budeš vpuštěn do slušné společnosti. Ale my prostě chceme ten náš zápach a to je ta naše vlastní cesta. Nebudeme se mýt a basta – a to je ta naše zvláštní mentalita. Všichni se myjí, my ne a jsme na to pyšní! Tak když po tom tak toužíme – je to naše právo. Ale pak se nesmíme urážet, když se od nás všichni budou držet co nejdál. Nemůžeme si stěžovat, že nás do slušné společnosti nechtějí pustit. Ale trvat na tom, to je naše právo.
Ilja: zdá se, že státní moc se bojí víc menšiny než většiny.
Už ne. Moc se bojí, že bude většina hladová a dá jim co proto. Ale nás už se nebojí, na to mají policejní zásahovku.
“Spatřím-li Brazílii dříve než zestárnu?” a tím zakončíme náš pořad.
Zdroj: Echo Moskvy 12. 5. 2016