Přinášíme překlad textu jednoho z nejznámějších ukrajinských publicistů Vitalije Portnikova, který zveřejnil server svoboda.org 25. 12. 2018.
Vitalij Portnikov: O nesmrtelných iluzích
Bývá zvykem říkat, že současný svět je složitý: nové technologie, informační společnost, nevídané rychlosti a hrozby.
Ale já si i přesto stále myslím, že svět smartphonů a elektromobilů není o moc složitější než svět, ve kterém ještě telefony, ani vlaky neexistovaly. Náš svět by se složitějším stal, pokud by v něm vztahy mezi příčinou a důsledkem byly skutečně porušeny a pokud by výsledkem toho či onoho konání byl zázrak, nikoli elementární řetězec předvídatelných následků, a pokud bychom žili ve světě, ve kterém se odehrává jen to, co si přejeme, a ne to, co sledujeme v reálu.
Nicméně žádné příčinné vztahy narušeny nejsou, svět je jako dřív maximálně předvídatelný a pochopitelný. Ale kvůli informační společnosti, rozkvětu populismu a “přímé demokracii”, jež je s tímto populismem přímo spojena, je pro lidi, kteří tyto příčinné vztahy vidět nechtějí, podstatně snazší najít jeden druhého, vyměňovat si názory, zjistit, jak moc je kolem lidí se stejnými názory, a pak se společně s nimi divit, že zázrak nepřichází, a vysvětlovat krach svých nadějí spiknutím, nebo nízkostí těch, které oni sami ještě nedávno s entuziasmem volili.
Bylo by pro mě jednodušší tvrdit, že tento návrat lidstva do dětství je především problémem postsovětského prostoru a bývalých socialistických zemí, to jest území, na němž dospívání společnosti bylo přerušeno komunistickým experimentem a sovětskou okupací. To je velmi dobrá teorie, líbí se mi, už v 90. letech jsem psal o “rozmrazení” politických procesů přetržených bolševickým mrazem. To by pak Lotyšsko odstartovalo v roce 1940, Ukrajina roku 1920 a 1939 a Rusku teď nezbývá než projít celou tu cestu přerušenou rozehnáním Ústavodárného shromáždění (leden 1918 – pozn. překl.).
Jenže ve Velké Británii žádná bolševická revoluce nebyla, ani systém jedné strany, ani odmítnutí soukromého majetku. A ani režim “černých plukovníků”, jehož vítězstvím je možné vysvětlit infantilismus řecké společnosti, Británie nezažila. Byla tam ona anglická svoboda, kterou všichni vzýváme, kterou považujeme za nejlepší alternativu kontinentální svobody, která se potácí od nepřetržité francouzské revoluce k nekonečné německé disciplíně. A ani tato svoboda, která se zdála být synonymem pro odpovědnost a kreativitu, nezabránila nejen hlasovat pro brexit, ale dokonce umožnila i po shrnutí důsledků hlasování stále věřit tomu, že to nepovede k nejtěžší institucionální a politické krizi. Doslova věřit, protože neexistovaly žádné racionální důkazy, že se krizi podaří vyhnout. A bylo potřeba několika let, aby si aspoň část britské společnosti uvědomila rozsah nadcházející katastrofy, zatímco druhá část i nadále žije ve šťastné naději, že kometa, kterou většina voličů nasměrovala přímo na centrum všedního britského života, dopadne kdesi daleko od rodných ostrovů.
A to je právě to, v čem mnozí vidí složitost – to extrémní zjednodušení politických a společenských procesů, víra v to, že svět je takový, jaký ho vidět chceme, přenos kategorie víry z chrámu do volebního okrsku, přičemž nikoli v totalitní, či autoritativní, ale v demokratické společnosti, rozdrobení voličů ne na politické strany, ale na náboženské sekty svědků dalšího zázraku na sociálních sítích. Ta snadnost ovlivňovat nevzdělané, naivní a po zázraku toužící lidi prohnanými šarlatány nebo nezodpovědnými politiky.
Uvedl jsem Brexit, protože je jedním z těch nejzářnějších příkladů. Ale ve skutečnosti se v posledních letech najdou takových příkladů desítky – a pokaždé se občané přesvědčili, že žádné hlasování nepromění nohu obra v nožku Popelky, dokonce ani tehdy ne, když všechen lid v referendu tuto proměnu podpoří, parlament přijme takový zákon a prezident ho podepíše.
Nikdo, skutečně nikdo, nemůže změnit historické procesy a ekonomické zákony: ani britský lid, ani italský parlament, ani Kongres, ani Státní duma, ani Donald Trump, ani Vladimir Putin. Ale většina našich současníků odmítá rozhodně tuto pravdu přijmout – a já si myslím, že to tak bylo vždy, jen teď informační společnost a demokracie referend vynesly před zraky všech konání milionů lidí s jejich dětskými nadějemi i zklamáním dospívajících – milionů lidí, kteří nikdy nedospějí a svým dětem předají toto své umění nikdy nedospět, věřit a doufat a být pak znovu a znovu věčně zklamaný tou podivnou, děsivou nedokonalostí dospělého světa.
Všichni ostatní se musí naučit žít v tomto světě věčných iluzí a neobelhávat se jeho zdánlivou složitostí. A pochopit, že upřímná – velmi těžká a velmi dospělá – diskuse se současníky na politiky, novináře a společenské lídry teprve čeká.
Zdroj: svoboda.org 25. 12. 2018
