Nevím, jak moc to (ne)platí jinde v Evropě, ale v Česku žije spousta lidí, kteří jsou přesvědčení o tom, že Rusové jsou úplně stejní, jako jsme my Češi, respektive Evropané. Nebyli a nejsou. To neznamená, že by byli horší, nebo lepší. Vůbec ne! Ale je si třeba uvědomit, nebo možná spíš připustit, že Rusové jsou jiní. Nikoli biologicky, nebo barvou pleti, ale svým mentálním nastavením. A neplatí to pro všechny, ale pro většinu ano.
Profesor Andrej Zubov na jedné ze svých pražských přednášek řekl: „Život v Rusku byl vždy strašný, ale občas byl slavný.“ Nejslavnějším okamžikem moderních ruských dějin je, a nejspíš dlouho, dost možná „na věčné časy“ zůstane vítězství ve Velké vlastenecké válce. Nesmírné, grandiózní a zaplacené nepředstavitelným utrpením a smrtí milionů. To vítězství stálo na tak nesmírné hromadě mrtvol, že se pod ní vešly všechny zločiny nestvůrného režimu, který v apokalyptickém zápasu jednoho zla proti jinému zlu dokázal zvítězit.
Po roce 1945 sovětský režim přestal bezuzdně prolévat krev, ale protože se z krveprolití a utrpení zrodil, tak si ho v idealizované podobě rituálním způsobem neustále připomínal. 7. listopad a 9. květen představovaly dva „sakrální“ vrcholy života SSSR. Když se zhroutil, upnula se pozornost jen na 9. květen, ale s o to větší naléhavostí. Má to svou logiku, protože jestliže 7. listopad dal za vznik státu, či společnosti, nového typu, jejíž vůdci deklarovali záměr dobýt svět a radikálně ho změnit, tak 9. květen se stal vstupenkou do starého světa etablovaných mocností.
V Rusku najdete spoustu pomníků vítězství, ale jen málo pomníků obětem.
Jenže svět se vyvíjí a události, od kterých loni uběhlo sedmdesát let, už dávno v očích většiny Evropanů, ale i Asiatů, nemají absolutní prioritu. Evropa, respektive Západ, zná svou minulost a hledí do budoucna. Jak jsou na tom Asiaté nevím, ale o tom, že Asie, až na KLDR, hledí do budoucna, nemůže být pochyb. Rusko je jiné. Budoucnosti se bojí a tak se upíná k minulosti a ta je násilná a nesmírně krvavá. Navíc Rusko svou minulost nezná, zná jen její pokřivenou, bolševicko-nacionalistickou variantu. Její smutnou, ale velmi dobře viditelnou součástí je, že v Rusku najdete spoustu pomníků vítězství, ale jen málo pomníků obětem (a ty, které od 90. let vznikaly, jsou dnes často likvidovány – o tom pojednává nedávno vydaný článek „Přízraky se vracejí, aneb, proč se Rusko bojí pamětí o Gulagu“ ). V Rusku zatím neproběhla celonárodní diskuse o tom, že tam, kde jsou oběti, jsou i viníci a že viníkem ruského/sovětského strádání nebyl jen Napoleon a Hitler.
V poslední době asi nikdo nevylíčil lépe zvláštní, nebál bych se říci patologický vztah Rusů ke smrti a umírání než nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová. “Žila jsem v zemi, kde nás od malička učili umírat. Učili nás smrti. Říkali nám, že člověk žije proto, aby se mohl oddat, shořet, obětovat sám sebe. Učili nás milovat ozbrojené. Kdybych vyrostla v jiné zemi, nikdy bych nedokázala ujít cestu, kterou mám za sebou. Zlo je neúnavné, na to člověk musí mít protilátky. My vyrůstali uprostřed řezničiny a obětí. I když naši rodiče žili ve strachu a neříkali nám vše, nebo ještě častěji neříkali vůbec nic, sám vzduch, který jsme dýchali, tím byl otráven. Zlo nám bylo všude v patách.”
Ruská společnost se pod Putinovým vedením opět mohutně militarizuje. Sdělovací prostředky jsou plné informací o zbraních, armádě, slavných vítězstvích z minulosti a možných vítězstvích nových, která zajistí moderní ruské zbraně. U Moskvy vzniká gigantický Vlastenecký park, největší „park kultury a oddechu ozbrojených sil“ na světě, kam mají během své povinné školní docházky zavítat všichni školáci z celého Ruska.
Důležité je, že jsme zvítězili.
Na sociálních sítích se objevilo video, profesionálně natočená „sociální reklama“, která to, co až dosud bylo nutno hledat mezi řádky, říká zcela otevřeně. Někdo v ruské společnosti považuje za žádoucí, aby ruské děti, které se možná začínají odtrhávat od pokřiveného obrazu heroické minulosti, neopustily vyjeté koleje. Tváří v tvář heroické oběti se život stává méně důležitým, pro některé možná až bezcenným. Toho bychom se měli bát, protože tento způsob myšlení v naší blízkosti zatím dominoval jen na Blízkém východě.
Dialog dnešních veselých dětí, žijících nejen v míru, ale, soudě dle jejich oblečení, i v materiálním dostatku, s „duchem“ jejich uvědomělého vrstevníka, který padl v době Velké vlastenecké války, graduje do děsivého závěru, kdy mrtvolně bledý padlý hrdina na dotaz, zda smrt není strašná, odpovídá: „To není důležité. Důležité je, že jsme zvítězili.“ Nevěříte? Tak se podívejte…
