Rusko je učebnicovým příkladem země „odsouzené k opakování vlastní historie“, neboť nejen, že ještě nikdy žádnou fundamentální a otevřenou debatu o (ne)smyslu vlastních dějin nezažilo, ale prezident nařídil vytvořit závaznou státní kulturní a historickou politiku, jejímž hlavním motem je, že Rusko není Evropa!
Příslušný dekret Vladimir Putin podepsal již 24. prosince 2014 a následně nařídil vládě, aby hlavní doporučení, která v dokumentu byla obsažena, začala uvádět do praxe (viz např. zde – anglicky). Důkladné zkoumání vlastních dějin vedené snahou po vyvození reflexe a případně omluvy za spáchané zlo(činy) se, nejpozději od konce II. světové války, stal v Evropě jedním z důležitých zdrojů umožňujících, řečeno slovy Michela Fouchera: „Přejít od geopolitiky uzavřených společností, strukturovaných podle antagonistické konfigurace přítel-nepřítel, a tudíž od hry s nulovým součtem, ke geopolitice otevřených společností, poznamenaných vzájemnými vztahy mezi jednotlivými státy a významným místem hry síly na různých úrovních.“ (Foucher, Evropská republika, str. 50).
Rusko prohnilému Západu ukáže, že mu je civilizačně nadřazeno
V ruském případě se však historie, respektive její státem vytvořená a posvěcená verze, má stát zbraní. Autoři filmu (podívat se na něj můžete zde) přímo uvádějí, že: „znalost vlastní historie je nejen svatou povinností, ale také jednou z podmínek přežití… Historií, respektive historickou informací, je možné řídit společnost, nebo společnost zničit…“ Historická zbraň má být v prvé řadě použita k uchování národní historické paměti upevnění suverenity a jedinečné civilizační identity Ruska. Zadruhé Rusko prohnilému Západu ukáže, že mu je civilizačně nadřazeno. První dimenze má pomoci posílit moc směrem dovnitř, druhá pak směrem ven. Jak? Zatímco v otevřených společnostech probíhá neustálá diskuse o čemkoli, v Rusku budou „svatá místa“ ruských dějin, a s nimi i jejich tvůrci, „uchována“ a následně rituálně uctívána státem předepsaným způsobem, například v podobě slavnostní vojenské přehlídky 9. května, nebo na vystoupeních a výstavách ve Vlasteneckém parku (např. zde).
Ostatně vítězství ve Velké vlastenecké válce, které bylo středobodem sebeidentifikace SSSR, zůstává tou nejdůležitější událostí i v současnosti a právě proti „falzifikaci“ ruského pohledu na vznik, průběh a zakončení tohoto konfliktu Putin nejsilněji brojí (viz např. zde).
Ve všech ruských režimech byl státní výklad historie vždy silně přítomen, ale do role „zbraně“ proti západu se, překvapivě, nedostal poprvé až během sovětských dob, ale již po potlačení povstání Děkabristů. Hrabě Sergej Uvarov, tvůrce „kulturní“ politiky vyjádřené heslem „Pravoslaví, samoděržaví, národnost!“ je dnes současnou vládní garniturou vzýván jako jeden z nejvýznamnějších Rusů a vzor pro realizaci jejich cílů. Kritické hlasy (např. zde – anglicky), které například z řad obce ruských historiků zazněly okamžitě poté, co Ministerstvo kultury poprvé s návrhem státní „kulturní“ politiky vystoupilo, byly a jsou ignorovány. Historických témat se však okamžitě ujali politici a s historickým odůvodněním ruského pohledu na dějiny a obhajobou privilegované pozice, která proto Rusku v mezinárodních vztazích právem náleží, přišel například ministr zahraničních věcí Lavrov (např. zde – rusky).
Pokud si někdo dá práci, a příslušnou koncepci ministerstva kultury (např. zde – rusky), nebo třeba zmíněný Lavrovův text nastuduje, tak poměrně rychle zjistí, že Rusko trpí až neuvěřitelně silným „mindrákem“ z Evropy, respektive Západu. Velmi otevřeně o tom například hovoří i analytická studie „Odloučení místo konfrontace: postevropské Rusko hledající soběstačnost“ (zde – PDF soubor, rusky), kterou zpracovali A. Miller a F. Lukjanov, kteří uvádějí, že je nejvyšší čas, aby se Rusové vůči západu konečně emancipovali a přestali se cítit být „věčným učedníkem“, nebo „barbarem před branami“. Tuto pozici prý Evropané Rusům dílem vnutili, dílem podsunuli…
SSSR tedy bojoval s nacisty vlastně úplně sám, katyňský masakr Sověti nespáchali, hladomor na Ukrajině a v dalších částech SSSR zavinil Západ, který odmítl za dodávky svých strojů zlato a akceptoval jen pšenici…
Je zajímavé, že velké a mocné Rusko, spolu s Británií jediná evropská země, která v posledních třech stoletích nikdy nebyla podřízena cizí mocnosti, je neustále slabými Evropany zaháněna do kouta, kde se musí doprošovat jejich pozornosti. Někteří Rusové, jako například autoři tohoto pozoruhodného dokumentu a odborníci, kteří v něm vystupují, se proto rozhodli ukázat jak svým spoluobčanům, tak i nám – jistě nejenom díky autorovi českých titulků (mimochodem s řadou chyb) – jak velkolepé, čisté, spravedlivé a správné jsou ruská duše a ruské dějiny! Autoři proto přímo doporučují (nebo snad nařizují?): „Co mají dělat obyčejní lidé? Používat zdravý rozum a respektovat dějiny své země!… Abychom šli správnou cestou je nutné hluboké porozumění minulosti!“
Pokud se budete dívat – nedoporučuji, ale třeba Vás přemůže zvědavost, pak by bylo vhodné zamyslet se, případně si dohledat informace k tezím, jimiž se ve filmu operuje. A zazní tam snad veškerá klišé, která ruská vláda, nacionalisté, komunisté nebo představitelé pravoslavné církve v současnosti veřejnosti (opět) předkládají. SSSR tedy bojoval s nacisty vlastně úplně sám, katyňský masakr Sověti nespáchali, hladomor na Ukrajině a v dalších částech SSSR zavinil Západ, který odmítl za dodávky svých strojů zlato a akceptoval jen pšenici…
Jedna z nejpřitažlivějších rétorických figur, kterou používají jak mnozí v Rusku, tak i u nás je, že tam, kde „Západ má na prvním místě materiální blahobyt a kde se Východ snaží pochopit duchovní svět člověka, představuje Rusko most, které se snaží o rozumný balanc materiálního a duchovního, je civilizací „míry“.
Proč je tedy Rusko zemí, kde je největší materiální nerovnost na světě? (info např. zde – anglicky).
