“Není ti šedesát a nebyl jsi v Rusku.” Znáte tu větu, kterou starší generace dávala najevo, že protějšek nestojí za pozornost? Dnes by se určitě interpretovala všelijak.
Jistě by se vypustila slova o nepřípustném ageismu naruby. A jeden by mohl vsadit botky, že vzplanou i spory o to Rusko. Jedni by tvrdili, že jde o příznak opovrženíhodné rusofilie. Oponenti by namítali, že naši předkové, na rozdíl od dnešní prozápadní inteligence, těch zhýčkaných bakalářů, kteří neumí dělat s krumpáčem, dobře věděli, kde je vzor pro národ český, slovanský.
Nikomu z nás, lidí stojících za serverem TaPolitika.cz šedesát není. S Ruskem ale máme jisté zkušenosti. Před více než rokem se nám začalo zajídat, že se sami sice nechlubíme tím, co se o současném Rusku dozvídáme každý den online, ale musíme každou chvíli žasnout nad mírou nadutosti lidí, kteří o Rusku vynášejí soudy, aniž by tušili, co se v této zemi momentálně odehrává.
Dohodli jsme se, že poskytneme prostor nikoli hlavně vlastním textům, ale ruským autorům. Ti vědí nejlépe, jak to v jejich zemi chodí.
Slovo dalo slovo a před rokem zahájila TaPolitika.cz svůj život na českém internetu. K překládaným článkům jsme časem přidali autorské texty, mezi nimž získává stále větší popularitu rubrika Za zrcadlem Lenky Benešové.
Nezdá se to, ale v průměru vyjde na TaPolitika.cz jeden příspěvek denně (za první rok celkem 376). Na Facebooku nás sleduje 3486 lidí a na Twitteru 2486. Citují nás zavedená média, když jde o některé věci týkající se současného Ruska. Nenávidí nás lidé, kterým jde o to, aby o skutečném dění v Rusku vědělo co nejméně Čechů.
Docela dobrá bilance vstupního roku. Jsme spokojeni.
Články, které jste během uplynulého roku četli nejvíce
Vitali Rolski: Legenda o mandarinkách a salámu (příběh o zásobování potravinami v SSSR 70. let) (vyšlo 4.6.2016)
Taky občas slýcháte povzdechy o dobách za „socíku“? Vyprávění o tom, jaké to tenkrát byly potraviny? Všímáte si různých „retro“ akcí, zaměřených na tu dobu? Potravinové řetězce nám jednou za čas nabízejí „pravý“ Gothaj, Pochoutkový salát a salát Kemping, špekáčky s pravým masem a pravým špekem, barvené Burisony, žvýkačky Pedro a Želé v čokoládě, dokonce i mléko v pytlíku. A starší se rozplývají nad tím, jak byly tenkrát potraviny kvalitní, že máslo bylo fakt máslo a smetana? Ta se dala krájet! A mladší, kteří tu dobu nezažili, zase milují všechno „retro“ a rozplývají se nad jednoduchostí sdělení retro reklam a funkčností retro obalů. A třeba si také říkají, páni, tenkrát! Nemohlo to být tak špatné. Opravdu? Zprostředkováváme text pamětníka doby socialistického Sovětského svazu, který silně připomíná naše vlastní prožitky z dob socialistického Československa. Pokračování zde.
Dmitrij Bykov: Ve vzduchu je cítit první světová… (vyšlo 15.8.2016)
První světová válka byla dlouhý čas zastíněna hrůzami té druhé, ale poslední dobou se o ní opět začíná mluvit. Tu se odhaluje k výročí jejího začátku pomník kozákům, tu Vladimír Putin cestuje do Slovinska (také odhalovat pomník), nebo se natočí film o hrdinství ženského bojového praporu. Obecně se dá říct, že první světová (nebo imperialistická, jak se jí říkalo po revoluci) postupně vystupuje ze stínu. Příčinou není pouze to, že Rusko hledá nové a nové důvody pro další slavná výročí, příčinou je především návrat, jak to jen nazvat – iracionálního pocitu konce světa. Tehdy se svět přece také vrhl do propasti sebevražedné, naprosto nesmyslné války. Pokračování zde.
Lenka Benešová: Co vede k fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením? (vyšlo 13.5.2016)
„Co vede k fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením?“, hřímal stařec u pultíku při významné příležitosti a na významném místě. Mluvil o nacismu. Tím starcem byl Miloš Zeman, prezident České republiky. Významnou příležitostí byla konference k výročí osvobození Osvětimi. Místem Pražský hrad. Později byl jeho proslov mnohokrát, mnohokrát připomínán. Bohužel nikoliv kvůli této větě, ale kvůli jakémusi Hitlerovi, co byl údajně gentleman, jak pravil Miloš Zeman. Ale o tom jindy. Nebo snad doufám už nikdy. Pokračování zde.
Boris Strugackij: S fašismem je to prosté. Nebudete křičet Heil!, ale Sláva! (vyšlo 1.5.2016)
Bratry Strugacké, Arkadije (1925-1991) a Borise (1933-2012), u nás lidé ze setrvačnosti pokládají za autory science fiction. Formálně jde o správný přístup, fakticky je to jako kdybychom Karla Čapka vnímali především coby autora Dášeňky. Fenomén Strugačtí se v plné šíři ukazuje s odstupem času. Knihy, které se za jejich života četly jako úžasné příběhy plné nečekaných myšlenek, ožívají jako proroctví. Za všechny jmenujme Druhou invazi Marťanů z roku 1967. Kdo ji poprvé otevře dnes, s překvapením zjistí, že jde o portrét současné české společnosti, byť to autoři zcela jistě neměli v úmyslu. Pokračování zde.
Arkadij Babčenko: Odporná držka s plyšovou opičkou (vyšlo 16.10.2016)
Textů novináře a válečného korespondenta Arkadije Babčenka si velmi ceníme. Jsou naštvané, nekompromisní a pravdivé. S jeho drsným jazykem v překladech trochu válčíme a vlastně nám v češtině jeho texty vycházejí o něco uhlazenější, než jsou. Stále si ale zachovávají stejný emocionální náboj. Zlobu na Putinův režim, páchající zločiny, nyní už zas i proti lidskosti, jak je vidět v Aleppu, kterou vystřídalo zoufalství a beznaděj z toho, že ruská společnost hrůznost současného Kremlu nejen nereflektuje, ale vůbec nevnímá. Ve svém posledním textu Arkadij reaguje na článek jiné novinářky, Ljudmily Petranovské, která v něm apeluje na Babčenka, jako představitele inteligence, aby místo uvažovaného odchodu ze země pečoval o ruský národ, protože je dobrý. (Svoji úvahu Petranovská spojila s odkazem na Bulgakova profesora Preobraženského, z povídky Psí srdce.) Pokračování zde.
Vážení čtenáři, děkujeme vám za to, že nás čtete, věnujete nám svůj čas a především s námi na sociálních sítích diskutujete a dáváte tak najevo svůj zájem. Vážíme si toho.
