Poprvé jsme navštívili Francii v roce 2003 s ideou prohlédnout si zejména Alpy a Provence. Auto-čundrem se spaním vedle volantu. V začátcích jsme byli ve výběru míst k odpočinku velmi opatrní a jakékoliv možnosti kontaktu s francouzskou policií jsme se pokud možno vyhýbali. Jestli si dobře vzpomínám, tak uniformy s klasickým kastrůlkem na hlavě jsme zahlédli u silnice až na konci premiérové dovolené.
Pak nás v roce 2006 na pobřeží u Cap d’Age naší blbostí vykradli. A tak nezbylo, než gendarmerii navštívit. Protože francouzsky neumíme a oni trochu lámali angličtinu, byla z rozhovoru zpočátku celkem kovbojka. Nakonec nás zachránila po telefonu tlumočnice z velvyslanectví. Přístup úředníka, co sepisoval ohlášení, byl studeně profesionální, záznam bez datlování měl ale napsaný rychle. Naštěstí se na provizorním dokladu totožnosti povedl překlep ve jméně, což nás donutilo se na stanici odpoledne vrátit. Jaká změna, vítali nás rozesmáté vřelé tváře, část ukradených věcí, vč. dokladů a bankovních karet se totiž našla vyhozená na pláži. Jejich upřímnost v radosti se zdála uvěřitelnou.
Podruhé jsem důkladněji sledoval černošského policistu, který hlídal kousek trasy Tour de France při stoupání na Col d’Izoard. Do očí bily tři věci, které bych tak rád viděl u našich policistů. Laskavost ke slušným, důsledná přísnost k arogantním a nepodlézavý respekt k autoritě nadřízeného. A navíc schopnost první od druhého rozlišit. Nám přilížejícím opětoval úsměvy a přitom dal najevo, že nebude tolerovat např. čmárání po silnici, což si až překvapivě břitce vynucoval. A když se přes jeho zákaz jankovití italští návštěvníci – cyklisté – pokusili těsně před závodníky pokračovat v jízdě, se zlou se potázali.
Co mě však uchvátilo nejvíc, jak stál v pozoru a salutoval projíždějícím policejním vozidlům. Přirozeně, důstojně. Pamatuji si z vojny, jak se většina záklaďáků snažila „nevidět“, jen aby nemusela pozdravit šarži a nebyla považována za sraby, co se řídí pravidly
Vrcholem nefunesovství francouzských policistů však bylo, když jsme si, coby “zkušení” čundráci, ustlali na souběžné cestě vedle silnice kousek od Alpe d’Huez (zde). Jako na potvoru pod značkou výstrahy na přílivovou vlnu v horské říčce. Léty ztrácíme respekt a obavy, spíme v čím dál větším pohodlí čili naostro. O půlnoci si pro mě přišlo nutkání s chůzí pěšky a musel jsem do křoví. Naneštěstí právě když kolem projíždělo policejní vozidlo. Bílá cyklistická zadnice mohla těžko uniknout pozornosti. Skřípění brzd, ostrý svit baterky a důrazná francoužština věštila problém. Četník, shodou okolností zas černoch, nás neuváděl do rozpaků a počkal, až se za ním vydrápeme k autu. Domluvili jsme se, že to nejlépe půjde anglicky, tou vládl řádově lépe než my.
Úplně nejdřív se staral, zda jsme na dovolené a jak se nám ve Francii líbí. A zda v autě spíme. Bez možnosti dohadování dal poté najevo, že tohle není to pravé ořechové místo ke spočinutí. A rovnou doporučil, že přímo pod Alpe d‘Huez je parkoviště s WC (zde – to chápu, moje bíle svítící pozadí nemohl za tu chvíli zapomenout).
Popřál krásný zbytek dovolené a bez českého pojišťujícího bububu odjel. Sebejistota, suverenita a přitom slušnost a empatie.
Loni jsme si ustlali a rozvěsili prádlo na frekventovaném místě u vjezdu do vesnice Guillaumes (zde). Opět stejný průběh, nasměrování na gratuit místo ke spaní s jemným ale jasným „Tady ne!“. Bez bušení do oken, přiváděním do úzkých, s klidem a přitom důrazem vylučujícím odpor. To vše správně dávkované. K tomu pochopitelně přispěla naše na oplátku najevo dávaná ochota dohodnout se.
Jistěže jsou ve Francii stejně jako jinde mezi policisty i Funesové. My jsme je ale nepotkali. Viděli jsme lidi, co v přísné tváři vyloudí obratem úsměv, když je jim k tomu dána šance.
Světe div se, v únoru nás kousek od Ústí nad Orlicí před půlnocí zastavila silniční hlídka a v ní policisté demokratického státu se všemi atributy, co jsem výše popsal. Hanka trochu nervózně hledala doklady, okamžitě to poznali a uklidňovali ji, že není spěch. Poděkoval jsem jim a poslal pochvalu na Krajské ředitelství PČR s maximální snahou přesně popsat, co se mi na výkonu služby líbilo a policistům tím neublížit.
Odpovědí mi bylo, jak jsem bohužel čekal, zaryté mlčení. Po tom, když jsem si přečetl, jak se bude někde hodnotit práce policistů podle počtu pokut a trestů, tak je to pochopitelné.
