Leonid Vladimirovič Pojakov, člen Expertní rady fondu ISEPI (Institut sociálně-ekonomických a politických výzkumů) a rovněž Člen Rady pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv při Úřadu prezidenta Ruské federace uveřejnil 3. března 2016 na serveru rg.ru text s názvem Průběžné závěry – před čtyřmi lety byl Vladimír Putin zvolen na nové funkční období.
Tento text předkládám v plném znění (včetně odkazů na zdroje), mé poznámky najdete psané kurzívou.
Vladimir Putin
Před čtyřmi lety, 4. března 2012, Vladimir Putin, se ziskem 63,6% odevzdaných hlasů, zvítězil v prezidentských volbách. Pro jeho návrat na třetí funkční období ve funkci prezidenta odevzdalo hlas 45 602 075 voličů. Dnes, ve dvou třetinách mandátu, se můžeme podívat čeho prezident dosáhl, abychom si na základě zjištění, čeho všeho se v zemi podařilo dosáhnout, ujasnili, komu dáme přednost v březnu 2018.
Nejprve je třeba konstatovat, že k prodloužení prezidentského mandátu ze čtyř na šest let, bylo přistoupeno v pravý čas a ukázalo se být správné. Původní, čtyřleté období, nekriticky převzaté z americké ústavy, neodpovídalo ani zvláštnostem ruské státnosti, ani komplikovanosti a rozsahu úkolů, které znovuzvolený prezident musel řešit.
Proč se, nejen v tomto článku, čtenář nikdy nedozví v čem konkrétně spočívají zvláštnosti ruské státnosti?
Přidané dva roky poskytují prezidentovi přesně ten čas, který je nutný pro realizaci dlouhodobé strategie rozvoje země a umožňují mu efektivně reagovat na výzvy přicházející z vnějšku.
Zajímavé, že tak úspěšnému politikovi, jakým Putin prý je, nestačilo ani osm, ani dvanáct let… nakonec nebude stačit ani čtyřiadvacet. Zdá se, že bude nutné oprášit sovětské „Na věčné časy, a nikdy jinak!“
Navíc se díky tomu podařilo zvýšit rozestup mezi prezidentskými volbami a volbami do Dumy, takže země nebude vystavena případným nákladným politickým změnám.
Tak tohle je zatím největší pecka! V celém postsovětském období, kdy nominálně existuje soutěživý systém více stran, vždy existovala proprezientská „strana moci“. Od roku 2001 plní tuto roli strana Jednotné Rusko, jejímž neoficiálním, ale o to autentičtějším heslem je „Podporujeme prezidenta Putina!“. Strana disponuje minimálně nadpoloviční (někdy i ústavní) většinou v parlamentu a vládne ve většině regionů. V parlamentu, kde od roku 2003 chybí liberální opozice, a existuje pouze „ochočená“ opozice v podobě komunistů a liberálních demokratů (kteří nejsou ani liberály, ani demokraty) tedy „jedinorusové“ prosadí cokoli, co chtějí. Představa jakékoli mocenské změny na základě voleb a z ní vyplývající „riziko nákladné politické změny“ zní zcela nesmyslně.
Vlastenecká konsolidace
Mnozí si pamatují, s jakým pohnutím Putin během volební kampaně v roce 2012 citoval Lermontovo „Borodino“. Ukázalo se, že tehdejší odkaz na události roku 1812, nebyl jen bezchybným PR tahem, ale spíše se jednalo o tušení zásadních zkoušek, před nimiž Rusko na počátku druhé dekády 21. století stojí.
Nelze si nevzpomenout na zakladatele severokorejského režimu, Kim Ir-sena, který, podobně jako v našem případě Putin, předvídal útok z jihu, a proto přes 38 rovnoběžku zaútočil jako první.
A rovněž nezbytnosti dosáhnout, jako už tolikrát v naší historii, plného vnitřního „soustředění“.
Proto musíme připomenout všechna opatření, která prezident pro upevnění národní jednoty využil. Navzdory těm, kteří na přelomu zimy a jara 2011-2012 naplánovali a spustili „Majdan na Bolotném náměstí“, kteří se zemi snažili vyděsit a tvrdili, že návrat Putina nepřinese nic jiného, než nástup „tvrdého pořádku“, byla Putinovou odpovědí zásadní politická reforma.
Pokud by se prezidentské volby konaly příští týden, pak by, dle údajů VCIOM, pro Putina hlasovalo 74% dotázaných.
Na základě nového zákona, který podstatně zjednodušil vznik politických stran, se do politického procesu podařilo přilákat nové subjekty, které reprezentují všechny skupiny a vrstvy ruského národa. Dnes máme více než 70 oficiálně zaregistrovaných stran, které jakémukoli voliči poskytují dostatečně širokou možnost výběru. Volební reforma, nesoucí se v duchu hesla – „soutěž, otevřenost, legitimita“ – zvýšila záruky čestného politického boje.
Další pecka! Rusko již dávno nemá volby svobodné, spravedlivé a soutěživé, takže zavede nové pojmosloví, a objeví se termín „legitimní“ volby. Zní to podobně, jako termín „suverénní demokracie“, která není demokracií standardní, a tedy pro ruské podmínky nevhodnou, ale takovou, která „vyhovuje národním podmínkám a umožní zabezpečit národní suverenitu“, tedy udrží moc v rukou Putina.
Tyto principy do své činnosti promítla proprezidentská strana „Jednotné Rusko“, jejíž kandidátky pro zářijové parlamentní volby do Státní dumy, budou sestaveny na základě otevřeného předběžného hlasování, které proběhne 22. května.
Těžko říci, z jakého tradičního zdroje ruské politické tradice pochází tohle?
Nesmíme zapomenout na klíčovou roli ONF, která slouží jako platforma umožňující hlavě státu vést bezprostřední a otevřenou diskusi o všech klíčových sociálně-ekonomických a politicko-administrativních otázkách přímo se zástupci společenských sil.
ONF, neboli Všeruská národní fronta, jež je koalicí politicko-společenský organizací, kterou v květnu 2011 navrhl zřídit tehdejší předseda vlády, V. V. Putin. Tehdy navrhl, aby strana Jednotné Rusko na své kandidátky zařazovala i nestraníky, jejichž vysoký morální a odborný kredit pomůže nejen upevnit pozici strany, ale také umožní efektivnější plnění vytýčených úkolů. Do ONF, jež má silné korporativistické rysy, začali vstupovat nejen jednotlivci, ale celé pracovní kolektivy a podniky. Například Ruské železnice, nebo Ruská pošta. Půdorys, na kterém je tato organizace budována, silně připomíná Národní frontu z dob socialistického Československa.
Výsledek: základna podpory Vladimira Putina se úspěšně rozrostla, neboť se vedle neochvějné konzervativní většiny podařilo seskupit příznivce ze všech směrů politického spektra. Podle údajů VCIOM prezidenta podporuje 25% příznivců Komunistické strany, 33% příznivců Liberálně-demokratické strany a 40% příznivců strany „Demokratické Rusko“. Výmluvný důkaz celonárodní podpory!
Vedle Jednotného Ruska, podpora jehož příznivců by měla být 100%, jsou uvedeny všechny strany, které jsou v tento okamžik zastoupeny v dolní komoře parlamentu, ve Státní dumě.
Odpovědi na výzvy
Soustředění, které prezident inicioval, se zakrátko ukázalo být potřebným a prodělalo zatěžkávací zkoušku, když naše vlast musela čelit ostrým zahraničněpolitickým výzvám.
Zaprvé, krize na Ukrajině. 22. února 2014 provedly radikální síly v Kyjevě, aktivně podporovány a podněcovány USA a EU, státní převrat. Jeho strůjci ho označili za „revoluci hrdosti“, ale šlo o formu genocidy těch, kteří se cítí být částí „ruského světa“. Protiruská jazyková politika,
Sporný jazykový zákon byl přijat již v roce 2012! V roce 2014 situace dále eskalovala, když byla navržena a projednána nová norma, která však nikdy nevstoupila v platnost. Kritiky se dočkala od všech sousedů Ukrajiny, i od OBSE nebo EU.
agresivní protiruská a protikomunistická politika, završené „oděským holocaustem“ 2. května přiměly lid Krymu
„Referendum“, mimochodem zjevně zfalšované, proběhlo již v březnu 2014. Je tedy poněkud nejasné, jak ho mohly ovlivnit události z 2. května.
a Donbasu k rozhodnutí vzít osud do vlastních rukou
Ponechme stranou, co všechno uvedeno je a soustřeďme se na to, co uvedeno není! V době, kdy byly popisované události v plném běhu Moskva neustále informovala o fašistech a jejich podílu na vládě. Mezitím proběhly prezidentské i parlamentní volby a tzv. fašisté (ve skutečnosti spíš radikální pravicové strany) v nich zcela propadly. Tato propagandistická figura tedy byla odhozena a místo ní zůstává to, co je uvedeno.
V procesu jejich sebeurčení sehrála rozhodující roli naprostá podpora Rusů, která prezidentovi umožnila přijmout historická řešení jak na Krymu a v Sevastopolu, tak i na Donbasu.
Zadruhé, krize v Sýrii. Rozbití blízkovýchodních politických režimů, které západ zahájil a provedl pod heslem „Arabské jaro“, vedlo k radikální destabilizaci i tak nejméně stabilní části světa. Díky tomu se radikálním islamistům podařilo ovládnout rozlehlá teritoria Iráku a Sýrie a založit ISIL. Západ ozbrojoval a podporoval takzvanou protiasadovskou „umírněnou opozici“, avšak ve skutečnosti sponzoroval teroristické aktivity ISILu.
Pouze díky energickému a zcela legitimnímu zásahu Ruska došlo k zahájení skutečného boje s globální teroristickou hrozbou.
Nelze nevzpomenout na sovětské (a dnes bohužel již opět i ruské) hodnocení II. světové války. Od 1. září 1939 se jednalo o válku imperialistickou, ve které si imperialistické mocnosti dělily svět. O sovětském podílu na jejím zahájení (vpád do Polska, napadení Finska, anexe Pobaltí a Besarábie) se nehovořilo. Teprve 22. června 1941 se válka, útokem nacistů na SSSR, stává spravedlivou, Velkou vlasteneckou a národně-osvobozeneckou. Západní mocnosti odmítaly Sovětskému svazu přispět na pomoc vojensky, a do poslední chvíle zdržovaly otevření tzv. druhé fronty. V případě současného Blízkého východu se jedná o jiné kulisy, ale hlavní rozdělení rolí zůstává totožné.
Právě vlastenectví, tato jednoduchá a jednoznačná „národní idea“, prezidentovi umožnilo celému světu ukázat reálnou moc a význam Ruska. Jsme připraveni přijít na pomoc bratrským zemím při obraně jejich suverenity a efektivně ošetřit naše národní zájmy.
Perspektiva 2018
Dnes, když do příštích prezidentských voleb zbývají dva roky, je ještě předčasné uvažovat o tom, kdo se v nich utká (i když „Jabloko“ si pospíšilo a nominovalo Grigorije Javlinského) a kdo zvítězí. O nesmyslnosti takových dohadů se ostatně před časem vyjádřil sám Vladimir Putin, jenž se ještě nerozhodl, zda bude kandidovat.
Ale přeci jen máme o čem „přemýšlet“. VCIOM, FOM i Levada-center uvádějí, že v současnosti se prezident těší 82% důvěře. A podle výzkumu VCIOM by v prezidentských volbách, pokud by se konaly příští týden, pro Vladimira Putina hlasovalo 74% dotázaných.
Ano, prezident před sebou má ještě třetinu mandátu. A musíme překonat nejednu překážku. Ale už teď je zřejmé, že Rusové jsou připraveni Vladimira Putina opět vidět v čele. A to – abych parafrázoval jeho vlastní metaforu – nikoli v roli veslaře na galejích – ale v roli kapitána zaoceánského parníku s hrdým jménem – RUSKO.
Lze si nevzpomenout na Titanic?
