V posledních dnech mediální prostor čeří kauza, která Andreji Babišovi dělá vrásky na čele a vyvolává u něj stále častější emocionálně zabarvené reakce. Jelikož se i díky jeho neustálým změnám verzí, jak přišel k prostředkům, které svému Agrofertu půjčil, těžko orientuje, nabízíme vám tento text. Věříme, že vám pomůže pochopit, oč vlastně jde a že Andrej Babiš zatím vůbec nic nevysvětlil.
Chybějící miliony aneb milion sem, milion tam
Když Babiš v roce 2013 kupoval dluhopisy za cca 1,3 miliardy korun, měl „oficiálně“ přiznáno 1,1 mld. Takže mu nějakých cca 150 milionů chybělo.
Když se to rozmázlo, začal tvrdit, že ale měl ještě dalších 668 mil. osvobozených příjmů.
Oukej.
Ovšem, aby mohl prodat, musel nejdřív koupit.
Možná, že ten majetek, který tak šikovně prodal, že z něj nemusel platit daně, pořídil ze zdaněných příjmů, tj. z té 1,1 mld, kterou tedy oficiálně disponoval v r. 2013.
Jenže, to ale pak prostě nemohl mít celou 1,1 mld. na nákup dluhopisů, protože z části musel pořídit ten majetek, který pak „osvobozeně prodal“. Takže jsme u základní otázky:
Jaký majetek tedy takto prodal a za kolik jej koupil?
A od té 1,1 mld musíme odečíst cenu majetku, který koupil a následně prodal a přičíst 668 mil, které za něj utržil – (1,1 mld – x) + 0,668 mld. – a to by se mělo rovnat cca 1,3 mld ceny dluhopisů.
Vůbec se přitom ale nebavíme o tom, z čeho vlastně miliardář Andrej Babiš žil.
Nebo je tu druhá varianta, že mohl mít ty zřejmě stovky milionů už před rokem 1993… ale, nepřijde vám to poněkud zvláštní?
Nebo je to celé úplně jinak. Každopádně je co vysvětlovat a ne že ne.
Co je to dluhopis?
Když firma (nebo stát) potřebuje sehnat nějaké peníze navíc a nechce nebo nemůže přibírat či ždímat vlastníky (u firmy to znamená přibrat třeba nového společníka, nebo vydat nové akcie, u státu zas nejpravděpodobněji zvyšování daní) a z nějakého důvodu si nechce (nebo nemůže) půjčit od banky – může vydat dluhopis.
Hodnota dluhopisu (tj. cena, za kterou ho někdo koupí) – je pak dluh, který firma (nebo stát) musí majiteli dluhopisu za předem smluvenou dobu (třeba deset let) vrátit. Je to vlastně taková půjčka.
Za to, že firmě (nebo státu) někdo nákupem dluhopisu půjčil peníze, mu firma (nebo stát) platí odměnu – úrok (u cenných papírů se používá termín výnos). Velikost takového výnosu (úroku) je obvykle přímo úměrná riziku, že vám, jako investorovi, vaše investice nebude vrácena.
Takže česky: čím méně spolehlivý dlužník, tím vyšší úrok.
Logicky z toho vyplývá, že pokud takový dluhopis vydá jedna z největších a stabilních firem v ČR, jejíž vlastník zrovna v té době úspěšně zabodoval ve volbách, pojedou po něm investoři, jak slepice po flusu.
Ještě jednou: půjčka na deset let s ročním úrokem 6 %. Prakticky bez rizika, že investor svoje peníze nedostane po smluvené době zpátky. A třešnička na dortu: jednotlivý dluhopis má hodnotu 1 káčé, což znamená, že z přijatých úroků šťastný majitel dluhopisu nebude platit daně. Ohavná Kalouskovina! 🙂
Agrofert vydal 28. 12. 2012 takových korunových dluhopisů tři miliardy. Pan Babiš k tomu uvedl, že firma (Agrofert) tyhle peníze potřebovala na rozvoj. Jenže! Prodala se jen půlka. V roce 2013 cca 1,3 mld. V roce 2014 cca 200 mil.
Zbytek, cca 1,5 mld dluhopisů Agrofertu zůstal neprodán.
A kupující? Jen pan Babiš. Výhradně jen on.
Jak je to možné?
Ne, vážně, prosím vysvětlete mi, jak je možné, že takový dluhopis, který by si každý rozumný investor s potěšením vetknul do portfolia – a všechny naše a možná nejen naše bankovní domy by o něj svedly málem krvavou bitvu, aby ho mohly zařadit do svých dluhopisových fondů – nikdo nekoupil?
Podle všeho tyhle korporátní dluhopisy Agrofertu prostě „nebyly k mání„. Což nejspíš fakticky znamená, že je nemůže koupit nikdo „zvenčí“.
Pokud by to tak bylo, znamenalo by to ovšem, že celá transakce s emisí 3 mld. korunových dluhopisů byla vydána s jediným cílem – získat nedaněný příjem z jejich výnosů. Pro jediného držitele. Majitele Agrofertu. Andreje Babiše.
Pokud by to tak bylo, znamenalo by to také, že Agrofert nepotřeboval 3 mld. půjčku na rozvoj a tím pádem všechny Agrofertem vyplacené úroky nepatří do nákladů podniku – tudíž by z nich měla být Agrofertu doměřena daň z příjmů.
Pro ilustraci: náklady vyjmuté z daňového základu za rok 2013: cca 78 milionů, za rok 2014, 2015, 2016 – za každý cca 90 milionů – tj. dohromady: cca 348 milionů. (Příjemce? Pan Babiš) Z nich by měl být doměrek daně z příjmů cca 66 milionů.
Nehledě na to, že by se tím prokázalo, že Andrej Babiš, který u nás dupe po živnostnících a chce znát každou korunu jejich příjmů a všude vykládá, jak stát okrádají na daních, dělá to samé, akorát v nehorázně větším měřítku než ten nejotrlejší hospodský.
…a to pořád ještě není všechno
Po otaznících o „oficiálních“, zdaněných a dalších, údajně osvobozených, příjmech, kterými byl kryt nákup cca 1,5 mld. korunových dluhopisů, a po otaznících mířících na účelovost emise velmi kvalitních korporátních dluhopisů, o kterou ale na finančním trhu z nepochopitelného důvodu nebyl zájem a jejíž část koupil výhradně sám vlastník Agrofertu, tu máme další okruh otázek:
Jakým konkrétním způsobem byla transakce nákupu dluhopisů provedena?
Jistě neobstojí předpoklad, že by takovou částku mohl někdo zaplatit z „kapsičky u vesty“. Kromě toho, že se takhle dluhopisy prostě nenakupují, představa Andreje Babiše, jak 5 556 krát navštěvuje pokladnu Agrofertu s kufříkem, ve kterém je 270 000 Kč (což je horní limit pro hotovostní platby), je jednoduše absurdní.
Takže jak? Bezhotovostně? Na to jistě existují záznamy. Problém je v tom, že je pan místopředseda vlády zatím neukázal.
Pro představu: šlo by o záznamy (výpisy z účtů) o částkách za cca 1,3 mld Kč. v roce 2013 a dalších cca 200 mil. Kč (v roce 2014), které odešly ze soukromého účtu ministra financí. Nebo možná z účtu, který jeho jménem spravuje některý z privátních bankéřů.
Byly tyto dluhopisy uhrazeny v každém roce jednou částkou, nebo byl nákup prováděn průběžně? Třeba v roce 2013 pravidelně měsíčně nakupoval za 108 milionů Kč? Nebo denně za cca 3,5 milionu Kč?
Z výše uvedeného jasně vyplývá nezbytnost, aby Andrej Babiš dokumenty o transakcích nákupu dluhopisů veřejnosti ukázal.
Nebo to mohlo být jinak. Někdo mi může namítnout: ale prosím vás, paní, v takové velké firmě se takové transakce přece dělají „jen na papíře.“
Jenže, co by taková „papírová transakce“ znamenala?
Že Agrofert, který dle slov jeho vlastníka, potřeboval 3 mld. na rozvoj, a proto vydal tyhle dluhopisy, ve skutečnosti za ně neobdržel vůbec žádné peníze? Tedy nejen za těch 1,5 mld. „neprodaných“, ale ani za ty prodané Andreji Babišovi?
Pokud by to tak bylo, tak bychom kromě toho, že se tím vracíme k neprokázanému účelu takové emise dluhopisů a tudíž neoprávněnému zahrnutí úroků z dluhopisů do nákladů Agrofertu, dostali důkaz, že skutečným účelem celé operace emise dluhopisů a jejich nákupu vlastníkem Agrofertu je vyhnutí se placení daně z příjmu tohoto vlastníka.
Ještě by existovala teoretická možnost, že vlastník Agrofertu tu částku zaplatil již mnohem dříve, formou půjčky do Agrofertu a emise dluhopisů je kompenzací za tuto půjčku (Agrofert by takovou půjčku držel na straně závazků – účetní operací by pak pouze došlo ke změně typu závazku z dlouhodobých závazků vůči vlastníkovi Agrofertu na závazky z prodaných dluhopisů). Veřejně dostupné závěrky (výroční zprávy) však tuhle teorii buď nepodporují, nebo se z nich taková informace nedá zjistit.
Stanislav Gross si kdysi koupil byt. Jistě si na to pamatujete (souhrn zde).
Jenže! Nedokázal vysvětlit, kde sehnal peníze. Vytáhl tedy „strýčka Vika“, který mu údajně půjčil. Jenže se zjistilo, že invalidní důchodce nedokáže vysvětlit, kde vzal peníze, aby mohl synovci půjčit. Následoval příběh o podnikateli Rodovi, který prý peníze strýčkovi půjčil. A prý, že mu strýček Vik podepsal směnku, kterou se zavazuje k úhradě. Jenže! Pak se zase zjistilo, že „půjčku“ nikdo nesplácí. Nakonec přišel tajemný pan Simkanič, který „koupil“ předmětnou směnku a veřejně ji spálil, čímž údajný Grossův dluh sprovodil ze světa.
Veřejnost to tehdy Grossovi nezbaštila. I když mu nebyl prokázán trestný čin, zůstal už pro všechny podvodníkem. Jeho termín „křišťálovější to už být nemůže“ se stal historickou hláškou.
V politice definitivně skončil.
Eviduje snad Agrofert někde ve svém účetnictví taky takovou směnku? Další otázka, na kterou je třeba znát odpověď.
Péče řádného hospodáře
Teď by někdo mohl namítnout: „No, a co? Agrofert byl a je Babišův, je to přece jeho věc, že si z něj bere prachy. Já mít svoji firmu, taky si beru! To dá rozum! Jaká péče řádného hospodáře, prosím vás? Je to jeho firma, jasně že je vlastní firmě dobrej hospodář!“
Péče řádného hospodáře. Zdánlivě jednoduchý, podle všeho ale obvykle nesprávně chápaný aspekt téhle kauzy.
Když vlastníte firmu, dokonce i když jste její jediný majitel, neznamená to, že si v ní můžete dělat, co se vám zlíbí.
Firma, to nejste jen vy a vaše tržby.
Firma je komplex různých vztahů nejen uvnitř – mezi vlastníky a zaměstnanci, ale také navenek – mezi firmou a jejími odběrateli, firmou a jejími dodavateli, firmou a bankami a samozřejmě firmou a státem.
Každý typ vztahů má svá specifika a finance hrají hlavní úlohu.
Každý primárně pochopí, že zisk firmy je defacto rozdíl mezi penězi, které firma vydá na výrobu svých produktů (materiál, mzdy, stroje…) a těmi, které za produkty dostane.
Dobré vztahy s obchodními partnery předpokládají dodržování podmínek kontraktů, kde opět primární úlohu hraje „placení včas“. Stejné je to se zaměstnanci, pro které musí mít podnik každý měsíc připravené peníze na výplaty a samozřejmě se státem, kterému má podnik povinnost odvádět všechny předepsané daně.
Zemědělský podnik, jako je Agrofert, se navíc potýká se specifickými problémy, které vznikají v zemědělské výrobě – na překlenutí období, kdy neinkasuje tržby (např. v zimě), čerpá smluvené úvěry od desítek bank – těm je samozřejmě musí splácet dle podmínek a včetně úroků.
Zemědělský podnik, jako je Agrofert, má k tomu všemu ještě další specifickou úlohu. Jako obhospodařovatel velké části české orné půdy a lesů působí na ráz naší krajiny a stává se jejím „spolutvůrcem“ (jen si vzpomeňte na lány „Babišovy“ řepky). Tenhle zvláštní závazek Agrofertu vůči naší krajině, je kryt zemědělskými dotacemi.
Dostávám se k podstatě.
Řádný hospodář dbá na to, aby jeho podnik byl finančně zdráv a konkurenceschopný.
Aby byl podnik finančně zdráv, musí mít dostatek financí na pokrytí všech svých závazků.
Aby byl podnik finančně zdráv, půjčuje si od bank jen tolik, kolik skutečně potřebuje a za co nejvýhodnějších podmínek.
Aby byl podnik finančně zdráv, rozhodně nesmí být přetěžován zbytečnými závazky. Neřkuli s nevýhodným úrokem.
Například 3 mld. korunových dluhopisů se splatností za deset let, ze kterých se podnik zavazuje držitelům platit 6 % ročně.
Tím samozřejmě netvrdím, že statutární orgány (ergo vlastník) Agrofertu nekonaly s péčí řádného hospodáře.
Jen to musí prokázat.
Prokázat účelovost – tj. že Agrofert ty 3 mld. skutečně potřeboval na rozvoj. A že těch 6 % ročního úročení byl přiměřený náklad za takový dluh.
Prokázat krytí – tj. že za dluhopisy bylo skutečně a řádně zaplaceno. Ministrem financí Andrejem Babišem.
Pokud se totiž při prověřování zjistí, že Agrofert žádné peníze nedostal, bude to znamenat, že Andrej Babiš „podojil“ svoji vlastní firmu i náš stát. (Mohla bych teď použít trendy slovo o*ebal, ale vím, že máme hodně čtenářů ze Slovenska, a také vím, že pro ně má tenhle výraz daleko pejorativnější zabarvení, takže jej nepoužiji.)
Vlastní firmu by tedy „podojil“ o 6% vyplacených úroků ročně, stát o ekvivalent těch samých 6 % vyplacených úroků, které si Agrofert neoprávněně zahrnul do daňových nákladů a tudíž o ně snížil svoji daňovou povinnost.
Všimněte si, že vůbec nic nepíšu o obcházení zákona použitím korunových dluhopisů. Pan Andrej Babiš má pravdu – v roce 2012 tuhle kličku použilo mnoho dalších firem, například „solárních baronů“, se kterými se takto Agrofert postavil do jedné řady při zvedání zákonného, ale přesto zcela zjevného, prostředníčku na stát. Pokud by do Agrofertu (či kterékoliv z těch ostatních firem) přišla daňová kontrola a zjistila stav, že byly vydány dluhopisy za korunu, které si koupili výhradně majitelé firmy, jsem přesvědčena, že by tento způsob „půjčky“ firmě nekvitovala. Naopak. Pravděpodobně by doměřila vlastníkům daň z příjmů z celé výše přijatých úroků z dluhopisů z důvodu zastírání skutečného účelu této finanční operace, kterou je půjčka vlastníka firmě. Jenže, znáte ten vtip? Přijde daňová kontrola do Agrofertu…
Andrej Babiš by měl beze zbytku vyvrátit podezření, že „dojí“ vlastní firmu. Speciálně v situaci, kdy jde o podnik, tak závislý na dotacích a státních zakázkách, že jej raději Andrej Babiš v reakci na „lex Babiš“ převedl do svěřeneckého fondu, než aby podnik o tyto peníze ze státního rozpočtu a fondů EU přišel. Speciálně v situaci, kdy si po schválení „lex Babiš“ ministr financí stěžoval, že kvůli riziku neobdržení dotací se některé jeho podniky dostanou do ztráty a že bude muset propouštět zaměstnance. (Zaměstnanci, zastříhejte ušima!)
Žádat o vysvětlení by neměli jen opoziční (teď i koaliční) politici a odborná veřejnost. Zajímat by se měli i dodavatelé Agrofertu a bankovní instituce, samozřejmě by se měl ptát stát a také samotní zaměstnanci. Koneckonců ti jsou na financích Agrofertu nejvíc závislí. A úplně, úplně nejvíc by se měli ptát a žádat odpovědi voliči. Protože, jestli Andrej Babiš teď takovým způsobem dojí firmu Agrofert, co teprve, až bude jeho firmou celá republika?
#Sorryjako
