V předvečer návštěvy Ruska Miloš Zeman poskytl exkluzivní interview pro agenturu TASS (český překlad) a jak je jeho „dobrým zvykem“ dopustil se řady nehorázností. Ponechme však pro tentokrát stranou například skutečnost, že vedle špatných nohou a sluchu prezidentovi zjevně neslouží zrak, neboť jak jinak si vysvětlit, že si nevšiml, že Rusko v Evropě rozpoutalo válku a anektovalo část cizího území?, a soustřeďme se na ekonomickou dimenzi jeho cesty, neboť o hospodářské styky mu, dle jeho vlastních slov, jde především:
„Co se týče politických vztahů, tak podle mého názoru nemáme žádné větší problémy, ale v ekonomické oblasti je jednoznačný potenciál, který jsme nevyužili. Například investice českých podnikatelů v Rusku. V některých případech existují překážky i ze strany ruských podniků, protože tam jsou požadavky na lokalizaci (federální zákon č. 488 „O průmyslové politice“ a usnesení vlády Ruské federace č. 719. Komplex opatření zahrnuje určitou úroveň lokalizace produkce zahraničních firem na území Ruské federace — pozn. TASS) Víte, chtěl bych právě o tomto pohovořit s panem prezidentem.“
Prezidenta Zemana na návštěvu Ruska doprovodí velká skupina českých podnikatelů. Dle sdělení Svazu průmyslu a dopravy má jít o největší misi za 25 let, kdy se Svaz organizováním podnikatelských cest zabývá. Do jakého Ruska vlastně naši podnikatelé míří?
Míří do Ruska, v jehož čele stojí od roku 2000 Vladimir Putin. Ten 27. ledna 2018 v délce vládnutí překoná Leonida Brežněva a ocitne se na druhé příčce historického pořadí porevolučního vládnutí. Před ním už bude s devětadvaceti lety vlády jen Stalin, jehož rekord Putin v dalších letech bude nepochybně atakovat. Až v příštím roce vyhraje volby, bude mandát pro vládnutí posunut do roku 2024 a pak se uvidí.
Andrej Kamakin na serveru MK.ru (překlad textu přinesl server Tapolitika na konci září – pozn.) uvedl: „Život v Rusku se za posledních 18 let bezpochyby změnil k lepšímu. Pokud bychom se podívali na socio-ekonomické ukazatele let 1999 a 2017, tak je kontrast tak obrovský, že to na první pohled vypadá, že se jedná o dvě úplně jiné země. Posuďte sami: Průměrná mzda 1999 – 1522,6 rublů (62 dolarů) a 2017 – 39 355 rublů (660 dolarů); průměrná penze tehdy 449 rublů (17 dolarů) a dnes 12 923 rublů (216 dolarů). HDP v dolarech za uvedenou dobu vzrostlo 6,5 krát, ze 196 miliard rublů, na 1,28 trilionu. Podíl obyvatelstva s příjmy pod úrovní životního minima se snížil z 28,4% na současných 15%. To jsou skvostné výsledky. Ze samé radosti bychom však neměli zapomenout na skutečnost, že než se Putin ujal svého současného prezidentství, tak situace byla lepší.
V roce 2011 mnohem lepší.
Během posledních šesti let Putinovy vlády klesla průměrná mzda o 140 dolarů (byla 800), průměrná penze o 64 (byla 280). Podíl nejchudších, vlastně ubožáků, stoupl o 2,3% (z 12,7% na současných 15%). A to vlastně jen díky tomu, že země spotřebovává rezervy, které získala v „tučných letech, protože jinak by bylo mnohem hůř. Státní rozpočet za rok 2016 skončil se schodkem 2,97 trilionu rublů (rozpočet 2011 skončil 442 miliard v plusu). HDP proti roku 2011 kleslo o 770 miliard dolarů, neboli 1,6 krát….„
Když se Putin dostal k moci, tak ve svém provolání „Rusko na počátku nového tisíciletí – strategie pro obnovu Ruska“ uvedl, že pokud se podaří po dobu patnácti let držet tempo růstu HDP na úrovni 8%, tak se Rusko z hlediska HDP na obyvatele dostane na úroveň Portugalska nebo Španělska, pokud na úrovni 10%, tak na úroveň Británie nebo Francie…
A skutečnost?
Roku 2016 bylo v Rusku HDP na hlavu 8 750$, zatímco v Portugalsku 19 900$. Rusko se tedy na jednoho z hospodářsky slabších členů staré EU dotáhnout nedokázalo, ale zaostává i za nováčky. HDP na hlavu v Česku je 18 550$, v Estonsku 17 650$, Lotyšsku 14 200$… a do úrovně Francie, která na hlavu produkuje 37 000$ je to dál než na Měsíc. Rusku se téměř podařilo dotáhnout se na Rumunsko, které na obyvatele produkuje 9 500$ .
Nazíráno touto optikou podobá se Vladimir Putin stále více Chruščovovi s jeho nesmlouvavou bolševickou výzvou: Dohnat a předehnat! Myšleny byly, samozřejmě, Spojené státy a jak sami Rusové později přiznávali, nakonec byli rádi, že „neztratili stopu“.
Ekonom Jakov Mirkin, vedoucí odboru mezinárodních trhů na Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd, v říjnu letošního roku konstatoval, že ruská ekonomika sice roste, ale ne tak rychle, jako ostatní (zdroj zde).
V důsledku pomalého růstu se tak podíl ruské ekonomiky na té světové opět sníží… Aby v globální aréně Rusko něco znamenalo, měla by jeho ekonomika představovat alespoň 6-7% globálního výkonu (USA dnes generují kolem 25% globálního výkonu, Čína asi 15% a Německo asi 4,5 – 5%). Pokud by se to podařilo, tak by Rusko začalo být významné. Tehdy by se z rublu mohla stát mezinárodní měna a do Ruska by začaly téci investice z celého světa. Roku 2013 Rusko dosáhlo na skoro 3% světového HDP, roku 2017 to dle prognózy MMF bude kolem 1,9%…
Mirkin si všímá faktu, že všechna odvětví ruské ekonomiky, která rostou – nejviditelněji asi zemědělství, zejména pak produkce obilovin, se opírají o „berličku“ která má podobu nejrůznějších státních zásahů. Všude tam, kde je růst, jsou k dispozici půjčky (prostřednictvím bank se státní účastí), nízkoúročené úvěry (které jsou podporovány ze státního rozpočtu), ztrátové půjčky jsou odpisovány (a dorovnány ze státního rozpočtu, nebo refinancovány centrální bankou). Co dál? Firmám jsou ztráty sanovány ze státního rozpočtu, a získávají stimuly v podobě snižování daňové zátěže. Silně také pomohla devalvace rublu, zavedení antisankcí, které vyřadily část konkurentů, a exportní i importní celní regulace, které tlačí na tzv. lokalizaci výroby. Konečně pak nejrůznější zvláštní ekonomické zóny, svobodné přístavy a další stimuly, které mají vést k růstu v předem vybraných lokalitách.
A jak se v tom daří standardnímu byznysu? Moc ne, takže se všichni snaží dostat ke státním zakázkám, nebo se připojit ke společnostem se státní účastí. Výsledkem je pak růst podílu státních firem, nebo firem se státní účastí, v celé ekonomice. Rusko (opět) nastoupilo trend k velké, respektive zásadní roli státu v hospodářství…
Jaké to přináší následky? Ekonomická mobilizace, kterou stát provádí, je sice mnohem měkčí, než tomu bylo dříve (v sovětských dobách), ale řada ukazatelů z posledních týdnů naznačuje, že ekonomika začíná mít celou řadu seriózních problémů. Počet bankrotů firem vzrostl meziročně o 12,5% a blíží se historickému maximu (zdroj zde). Rusko sice vypěstovalo rekordní množství obilí, a agentura Sputnik triumfálně vyhlásila vítězství v obilné válce nad Amerikou (zde), ale sklizené obilí zcela v nejlepších sovětských tradicích, jako například v Novosibirsku, hnije (zde).
Podle zcela čerstvých údajů (z 20. listopadu 2017) v Rusku začala růst nezaměstnanost (zdroj zde), když za poslední měsíc přišlo o práci 44 000 lidí a počet nezaměstnaných stoupl na 3, 9 milionu. V říjnu Rosstat zaznamenal opětovné zrychlení tempa propadu reálných příjmů obyvatel, když meziročně došlo k poklesu o 1,3%. Příjmy obyvatelstva přitom klesají již čtvrtým rokem. Zároveň s tím Rosstat upřesnil údaje o růstu HDP, který za tři čtvrtletí vzrostl o 1,6%, což je níže, než odhad MMF, který prognózoval 1,8%…
Při bližším pohledu tedy ruská ekonomika rozhodně nevypadá tak dobře, jak to líčí její čeští advokáti. Těžko říci, jak moc se českým podnikatelům a investorům bude v prostředí, které je proslavené obludnou korupcí a notoricky špatnou vymahatelností práva (ne)bude dařit, ale vzhledem k tomu, co všechno Miloš Zeman neviděl v době, kdy byl premiérem, a jak mizerně vidí teď, se nelze divit, že výše uvedené „marginálie“ jsou pod jeho rozlišovací schopností.
