Přinášíme reakci na náš článek : Za zrcadlem: Vyhlídka je mizerná.„, kterou nám zaslal pan Miroslav Přibáň, autor dopisu prezidentským kandidátům, jehož text na našem webu také vyšel.
Reakce na článek „Za zrcadlem: Vyhlídka je mizerná“
Ano, vyhlídka je mizerná. Ale jsme v EU a NATO a přes ruskou hybridní válku není rok 1968 a nejsou tu „ruská vojska“. Než začneme propadat někteří frustraci, jiní prospěchářství, další utíkat na chalupy, kde budeme opět planě nadávat na režim, než začneme emigrovat,… měli bychom se této mizérii postavit.
Zatím to máme ve svých rukou.
„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ V. Havel.
Tu mizérii dnes vidíme především v tom, co dělají Babiš, Zeman, komunisté, Okamura. Ta mizérie však spočívá především v tom, že většina „obyčejných lidí“ volí Babiše, Zemana, SPD, KSČM. Ta mizérie spočívá v tom, že jsme tu mizérii dopustili, ale i v tom, jak proti té mizérii dnes bojujeme.
Zatím se především ve své bublině utvrzujeme, že chování Babiše, Zemana a spol. je z pohledu našich hodnot, principů a pravidel nehorázné. Nezávislá média správně popisují, odhalují, kritizují symptomy této mizérie. A symptomy jsou to závažné a varující na to, abychom je brali vážně a začali „něco dělat“.
Shrňme symptomy. Hrad ovládá škodolibý, již otevřeně proruský prezident se zázemím diverzní základny ruské hybridní války v Bubenči. Strakovku ovládá výkonná „motorová pila“ značky Predátor se zázemím 88 miliard, vlastních médií, s PR mágy, bezpečností divizí Agrofertu a vlivem „kdo ví kam“. Parlament ovládá fungující aliance ANO-KSČM-SPD. Babiš i Zeman budou nadále využívat nabytou moc i s plnou podporou svých mocných zázemí „přes všechny čáry“ a budou to zkoušet až do krajností, kam až jim to projde. Dokladů máme již dost, abychom si nedělali iluze, že to nebude tak horký. Vidíme v přímém přenosu probíhající pokusy o „nepřátelské převzetí státu“ a o obrat zahraničně politické orientace k „východu“. Dopady do reputace ČR jsou již nyní nepěkné a bohužel další ještě přijdou.
Aktuálně je potřeba bojovat bitvy proti Zemanovi, Babišovi a spol. a jejich pokusům o „nepřátelské převzetí státu“ a o obrat zahraničně politické orientace k „východu“. Je třeba dávat jasně najevo, že je tu nemalá část společnosti, která s tím nesouhlasí. Dávat jasně najevo svou podporu zástupcům institucí, politikům, žurnalistům, kteří budou uvedeným pokusům bránit a ukazovat na ty, kteří těmto pokusům naopak napomáhají. Je potřeba jasně podporovat a obhajovat naše členství v EU a NATO.
Ovšem tyto bitvy se vedou v rámci „války“ o charakter demokracie ve světě 21. století. A to, jak bude tato válka probíhat a jak dopadne v naši zemi, bude záviset i na nás. Nerad bych se po této „válce“ opět ocitl na „špatné“ straně nějakého nového globálního rozdělení světa.
Ta mizérie není jen naše české specifikum. Celý západní demokratický svět se dnes potýká s nárůstem populismu s různě silnými vazbami na Rusko. Tradiční strany se propadají. Hnutí „nespokojených“ posilují, mají úspěch ve volbách. A proč? Protože vznikl a roste jejich elektorát. Vidíme demokratickou vzpouru „obyčejných lidí“ proti „elitám“ a tradičním stranám. Ta „vzpoura“ je zatím demokratická. Poskytuje nám tak varování, že něco není v pořádku. Dává nám čas něco s tím udělat, než bude hůř.
Svět se zrychluje, globalizuje, stává se složitější a mnoho lidí se nestíhá přizpůsobovat. Čelo globálního pelotonu pádí vpřed a mnoho „obyčejných lidí“ i regionů se ocitá na vedlejší koleji se svými problémy za nezájmu globální společnosti. Moderní technologie a chápání světa jim unikají. Cítí se neorientovaní, méněcenní, s obavami. Volí proto „hnutí nespokojených“. Patří sem ti sociálně slabší a starší lidé.
„Hnutí nespokojených“ volí též „pragmatičtí pracanti“ vyznávající pořádek, pracovitost, „selský rozum“ či manažerskou efektivitu a produktivitu. Dominance pragmatického pracujícího bílého otce rodiny končí. Nejsou to náckové. Jsou to pragmatici, žijí tady a teď. Volí „Hnutí nespokojených“ z protestu proti „žvanírně“ parlamentu, „nemakajícím“ elitám, proti sluníčkářům-progresivistům, proti ztrátě postavení „bílého muže“ ve světě. Horují za pragmatickou vůdcovskou demokracii, která maká.
Technologie a umělá inteligence se prudce rozvíjí a budou dále dramaticky zrychlovat. To bude měnit zásadním způsobem svět s dopady jak do komunikace lidí, tak do vztahů ve společnosti. Ustojíme to? Roboti, automatizace, technologie, průmysl 4.0, umělá inteligence nás lidi efektivitou stokrát předčí. Budou se měnit žádané pracovní kompetence (mozek místo rukou), což nebudou stíhat starší a méně adaptabilní. K tomu bude narůstat doba dožití. Masa ekonomicky „bezcenných lidí“ (Harari) na vedlejší koleji bude narůstat. A budou se bouřit. První skupina bude volit vizi rovnosti nejprve „žaludků“, později společenských statusů. Druhá skupina bude volit silové řešení – „vůdce“, „motorovou pilu“.
Třetí cesta – pod povrchem globální společnosti budou vznikat uzavřená ghetta žijící vlastním životem.
Alarmující je možná analogie s Německem ve 30. letech, kdy pracovité pragmatiky a pořádkumilovné slušné otce rodin odstavila na vedlejší kolej hospodářská krize. Zvolili silného vůdce a národní „řešení“. Zvolili politické rozdělení lidí na „cenné“ a „bezcenné“ a zavedli pragmaticky efektivní řešení problémů. Např. v podobě eutanázie duševně a tělesně postižených, kteří společnosti nic nepřinášejí, jen ujídají. Pragmatismus Ad Absurdum bez humanismu pak nalezl uplatnění i u jiného „konečného řešení“.
A co řešení západní demokracie hlásící se ke křesťansko židovské tradici úcty k životu každého člověka (i toho posledního)? Místo důrazu na vzdělávání, společenský dialog, vysvětlování a chápání dělá v rámci „svobodného“ boje o přístup do hlav lidí z lidí „ovce“ – pasivní objekty účelového cílení. V boji o sledovanost, zákazníky, voliče,… vytvořil svět nástroje, které nyní používá ruská hybridní válka a populističtí politici (cit. A.Alvarová „Průmysl Lží“). Demokracie degraduje na souboj loutkovodičů našich názorů, které si navíc stále více vytváříme na základě „někým“ zprostředkovaných zpráv a komentářů. Denně jsme účelově cíleně bombardováni směsí pravd, polopravd, lží, strašení, zábavy, podbízení…
účelově namíchaných s emocemi. Něco je zamlčeno. Něco naopak vybráno. A je to vybrané pravda, manipulace či lež? V chaosu boje o naši pozornost to šedá kůra mozková „nedává“ !
Myšlení lidí se drolí a tříští na profesní úkoly, jízdu autem, vyplnění formuláře, opravu okapu,… Ztrácíme nadhled, vědomí souvislostí, ztrácíme pod nohama pevnou půdu orientace, hodnot, chápání současného světa a místa lidí v něm. Společnost ztrácí rozum v době, kdy svět pádí vpřed jako splašený. Jak asi může ve společnosti zbavené rozumu fungovat Demokracie? Jakoby nestačil výrok W.Churchilla „Nejpádnějším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem“.
Lidé se v tomto chaosu vrací k jistotě „selského rozumu“, emocí, zkušeností i předsudků z dob, kdy bylo vědomí ukotvené a svět pochopitelný. Vrací se k selskému rozumu, jež dohlédne tady a teď na nejbližší kopec za humny či na hranice české kotliny. Na širší pohled v souvislostech rychle se vyvíjejícího, komplexního světa ale nedohlédne. Globalizovaná liberální společnost, „elity“, pak žijí v uzavřených bublinách progresivistických vizí (idealistických snů), v klecích často až jakobínské korektnosti, ovšem v bublinách odtržených od každodenní reality „obyčejných lidí“ a jejich „selského rozumu“.
„Obyčejní lidé“ se tu neobjevili s globalizací. Byli tu vždy a společenskou smlouvu vnímali vždy takto: „My pro ty nahoře pracujeme a posloucháme je. Oni nám za to platí, zajišťují naše potřeby, pořádek, jistoty, klid na práci i zábavu, chléb a hry. A chrání nás před kriminálníky a nájezdníky. A také nám poskytují jistý příběh vysvětlení světa“. A pokud ti „nahoře“ tuto společenskou smlouvu jakž takž dodržují, tak je těm „dole“ jedno, jestli ti „nahoře“ jsou autoritativní diktátor nebo „echt demokrat“. Průšvih nastal, když „elity“ přestaly poskytovat důvěryhodné srozumitelné příběhy a vize světa v době, kdy se svět urychluje a komplikuje, kdy svět změnil internet a další vážné výzvy již klepou na dveře.
Byli to i politici, kdo přispěli k rozrušení jednoho z pilířů demokracie, společenského dialogu názorů, vizí a pohledů na svět a na místo lidí v něm. Začali to Klaus a Zeman. Zavedli nesmiřitelný politický boj s dehonestací protivníka, mobilizací, demagogií, negativními kampaněmi. Nedůvěra v politiku rostla. Místo korektního dialogu názorů, vizí, argumentů, hledání řešení a společenské smlouvy – Mobilizace! Místo plurality názorů – Polarizace! Místo dialogu Pravice v. Levice. Liberalismus v. Konzervatismus, Svoboda v. Jistoty a pořádek, Humanismus v. Pragmatismus, atd. nesmiřitelné, často demagogické pře.
Pokud se místo korektního průběžného společenského dialogu finišuje před volbami na válčišti, kde se to hemží nepravdami, strašením, populismem, kde se přilévá do ohně olej a toxický jed se tváří jako med, pak z tohoto válčení nemůže Demokracie vygenerovat nic jiného než zase jen špínu, lži a jed.
Zpět k politické a společenské současnosti. Dokladem mizérie Demokracie v ČR je mimo jiné i to, že dle CVVM 80% lidí politikům nedůvěřuje, a pokud, pak Zemanovi a Babišovi. Lidé si stěžují, že nemají koho volit a volí nejmenší zlo. Občanské iniciativy dávají najevo, jak se nechtějí ušpinit nejen „politiky“, ale ani „politikou“. Poučme se konečně.
Dvě kampaně založené na protikorupční mobilizaci („Čisté ruce“ a „Všeci kradnů“) vygenerovali jednou vládu M.Zemana v rámci opoziční smlouvy a podruhé vyšvihli do čela A.Babiše. Přestaňme s kultem jakobínské transparentnosti státních zakázek, úřadů, politiků, bankovního a advokátního tajemství… Ne že by to nebylo vážné téma, ale začíná být jako klapky na oči, pro které nevidíme témata závažnější. Korupce a klientelismus jsou chřipka či angína, ale právní fungující demokracie je dokáže zvládnout. Netransparentnost médií, informací, lží,… je naopak rakovina, na kterou může Demokracie i zemřít.
Přestaňme hledat sněhobílé politiky-„nepolitiky“, morální autority bez poskvrny žijící v pravdě. Politika není „čisté“ řemeslo. Politika vždy byla, je a bude též boj o moc, „hra o trůny“. Vždy se zde střetávali nejen zájmy různých skupin společnosti-voličů, ale též zájmy různých mocných skupin ekonomických a mocenských. V demokracii však tato „hra o trůny“ dostala jasná pravidla psaná i nepsaná a byla podřízena institutům jako demokratické volby a pojistky, ústava, dělba moci, právní stát a další…
Standardní řešení zní, oddělme politiku od „náboženství“ (= morální a intelektuální autority a elity). Jedni nechť dělají aktivní politiku a druzí nechť spoluvytváří vědomí a etiku společnosti. Intelektuální elity a morální autority nepotřebujeme dostat do aktivní politiky. Potřebujeme je dostat na „jeviště“, aby byly veřejně slyšet, aby vzdělávaly, vysvětlovaly, vedly veřejný společenský dialog nejen v aulách a v seminářích, ale též pro širší veřejnost. Takto vedený dialog a pluralitní pohledy na svět nechť se stávají podkladem pro vznik skupiny kompetentních, aktivních občanů, ochotných argumentovat a pomáhat při volbách ke zvolení těm správným politikům, kteří si jejich důvěru zaslouží. A zvolení aktivní politici pak nechť naše názory, vize, pohledy a programy vzešlé ze společenského dialogu přenáší do praxe (prostřednictvím kodifikované společenské smlouvy, zákonů, vlády,…). Toto je můj model demokracie.
Výše jsem uvedl, že „průšvih“ demokracie vidím v tom, že se rozpadl veřejný společenský dialog občanů, elit a politiků (racionální a korektní dialog zahrnující v i vzdělávání, vysvětlování a chápání věcí v souvislostech). Apeluji sice na obnovu veřejného společenského dialogu, ale jak tento dialog iniciovat, pěstovat, naplňovat, jak mu zajistit „sledovanost“? Mám jistou představu. Ale asi bude naivní. A také už jsem toho napsal dost, abych ji zde rozvíjel. Co ale vím jistě, a proto to ještě na závěr uvedu.
Na podzim, hned po prázdninách, přijdou dvě příležitosti, které bychom neměli promarnit.
V senátních volbách na podzim kandiduje nebývalá řada velmi kvalitních kandidátů, jejichž debaty pro širší veřejnost by mohly znamenat zásadní společenský dialog k rozboru, pochopení a východisek současné společenské situace. Měly by to být debaty s co nejširší publicitou, pro co nejširší veřejnost, tzn. nejen v jejich pražských, brněnských resp. dalších kandidátních obvodech či aulách. K co nejširšímu společenskému dialogu bychom měli maximálně využít též kulaté výročí 28. října a výročí 17. listopadu.
Dále by měly být co nejlépe připraveny jedna či dvě koordinované demonstrace demokratických sil u příležitosti 100. výročí republiky 28.října či 17.listopadu. Ale ne pro skandování „Bureše do koše“, ale pro formulaci a manifestaci jasných stanovisek, demokratických hodnot a prozápadní orientace. Opět nevím, jak to iniciovat a zorganizovat. Vím ale, že po volbách jsme si už „pobrečeli“ dost. A také vím, že je potřeba zvednout „rukavici“ a něco dělat. Já se o to troufale pokusil tímto příspěvkem.
Miroslav Přibáň
