Zítra si připomeneme 49 let od oběti Jana Palacha. Shodou okolností zrovna na zítřek také vychází plánované hlasování poslanců o šéfovi komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních složek. A jako na potvoru se o tuto funkci uchází komunista a bývalý policista Zdeněk Ondráček, účastník Palachova týdne roku 1989, tedy na straně obušků.
Chtěli byste vědět, nebo si oživit, jak takový zásah represivních složek totalitní moci proti protestujícím občanům vypadal? Přinášíme svědectví účastníka, zveřejněné v lednu 1989 v samizdatovém časopisu Vokno, jehož kompletní elektronickou verzi zpřístupnilo Centrum pro dokumentaci totalitních režimů.
Pro mne samotného zůstane asi nezapomenutelným, že se lidé přes veškerou brutalitu, k níž se moc snížila, přes použití slzotvorného plynu, vodních děl, obrněných transportérů, sanitek a automobilů bezpečnosti, najíždějících do zástupů, všehoschopných policajtů i oddílů milice nenechali zastrašit a v dalších dnech přišli znovu, navzájem si v nejtěžších chvílích pomáhali a dokázali říct, proč jsou tady a čeho si váží.
J. Tichý: Praha hořká, ale krásná a statečná
Když se nyní ohlížím za těmi uplynulými šesti dny, tedy dny od 15. do 20. 1. ´89, s nimiž se do Prahy vrátilo jméno Jana Palacha, nemohu se zbavit dojmu, že otřesná, jež se během nich odehrálo, jsem z jiné roviny poznal již dříve. Bylo tomu v době, kdy jsem měl rozečtenou „Zvířecí farmu“ od Georgese Orwella a narážel v ní na pasáže, k čemu soudruhu Napoleonovi sloužili jeho důkladně prokádrovaní vlčáci. Tehdy to však pro mne byla především zábava, která se oproti pražské realitě vyznačovala určitým druhem shovívavosti. Nemusel jsem být svědkem toho, jak na zem padají bezmocní, ztlučení lidé a na těle se mi pak neobjevily šrámy a pravidelné pruhy podlitin. Co tedy k Palachově Praze dodat.
Postrádám dostatek souvislých informací, abych zde mohl vylíčit průběh jednotlivých událostí, a proto se zaměřím pouze na scény, u nichž jsem byl přítomen, a postřehy pro mne nejpodstatnější. Takže ze všeho nejprve opět k nebojácným strážcům v.p. (veřejného pořádku – pozn.) a některým jejich znamenitým kouskům. Vždyť o ně od samého počátku, neděle 15. 1., rozhodně nouze nebyla.
Toho vzpomínaného data se mi až k soše sv. Václava dojít nepodařilo. Asi ve dvou třetinách cesty jsem totiž postřehl, jak se z prostoru přede mnou v šíři celého Václavského náměstí zvedá vlna zběsile se ženoucích lidí a strhává s sebou každého, kdo se ocitl v jejím dosahu. A to jsem již pohotově změnil původní směr a připojil se k prchajícímu davu. Kolem mě prolétlo několik postav v bílých přilbách a sprchou ran se pokoušelo ty, již jim byli nejblíže, srazit na zem. A podobně, jako si „helmy“ nevybíraly osoby, do nichž obuškem udeřit, nevyjímajíce ženy a staré lidi – ti byli nakonec pro ně kořistí nejsnáze dosažitelnou – nerozlišovaly též místa, kam svou oběť zasáhnout. Tudíž lidé od nich „dostávali“ stejně tak přes ramena, jako i do ledvin, zátylku, a pokud okolnosti umožnily, nešetřil se ani obličej. Z úvodního chromení jsem se částečně vzpamatoval ve Vodičkově ulici, ale to se proti nám právě houfoval nový kordón policajtů a za asistence milicionářského komanda chystal další pořádkovou proceduru. „Co bys od nich po 40 letech barbarství mohla ještě čekat?“ svěřil se starší muž své manželce. Stáli hned vedle mě a při pokusu vyprostit ho z drápů, jež se do něj okamžitě po tomto výroku zasekly, jsem inkasoval první výprask. Ten další následoval snad o hodinu později v jedné z postranních ulic, ustících do Žitné. Proti pokojně stojícímu zástupu se tady za bojovného „do nich“ zcela nečekaně vyřítilo několik desítek štítů, a jelikož jsme s přítelem a dvěma studentkami stáli v popředí, nezbylo než vrhnout se do nejbližšího ze vchodů. Nevím, co řval fízl, mlátící holky o poschodí výš, ten „náš“ se povzbuzoval slovy „zabiju“ a zásahy do kamarádovy hlavy svědčily, že to zřejmě myslí vážně. Nedalo se nic dělat, museli jsme na ulici. Tam nás ještě očekávalo proběhnutí obuškovým tunelem, aby toho naše hřbety měly skutečně dost. Tolik k neděli z vlastních zkušeností.
Jak jsem později zjistil, míst, kde se podobně zasahovalo proti občanům, kteří si chtěli důstojným způsobem připomenou upálení Jana Palacha, bylo mnoho a myslím, že se jistě nejednalo o skupinu či nepočetný dav, nýbrž o několik, ne-li více jak desítku tisíc demonstrantů. Pro mne samotného zůstane asi nezapomenutelným, že se lidé přes veškerou brutalitu, k níž se moc snížila, přes použití slzotvorného plynu, vodních děl, obrněných transportérů, sanitek a automobilů bezpečnosti, najíždějících do zástupů, všehoschopných policajtů i oddílů milice nenechali zastrašit a v dalších dnech přišli znovu, navzájem si v nejtěžších chvílích pomáhali a dokázali říct, proč jsou tady a čeho si váží. Ze skandovaných hesel to byla svoboda, Masaryk, Havel, Charta a propuštění politických vězňů. Na adresu druhé strany bych chtěl dodat toto: Pochybuji, že by mnohdy ani ne dvacetileté služebníky pořádku, některé podle chování pravděpodobně i nadopované, vedli doma k bezdůvodnému bití žen a starých lidí. Ti byli vyškoleni jinými dárci osvěty a v jejich zájmu se nám předvedli. A právě na tato mocná místa by se měla obrátit pozornost veřejnosti, neboť na nich spočívá odpovědnost za násilí, ke kterému v Praze došlo.
Ze dnů následujících jsem byl přítomen pouze při čtvrtečním a pátečním shromáždění, a tak se mi pochopitelně nechce věřit zprávám, že se to ve středu obešlo bez surovostí. Ze čtvrteční manifestace považuji za důležité přečtení dokumentu s požadavky adresovanými naší vládě, a co se mnou opětovně otřáslo, bylo použití tentokrát až zvrácených a sadistických způsobů zacházení s lidmi. Čtvrtek na Václavském náměstí mi připomínal spíše apokalyptickou vizi nežli život města v srdci Evropy. Musím také přiznat, že po zkušenostech, co se obyčejně dělává se zadrženými, bych v jistých okamžicích raději neexistoval a postižených, kteří si „své“ prožili tentokrát i za mně, si skutečně vážím.
V souvislosti s Palachovou Prahou se ještě zastavím u štvavých lží, do nichž se pustilo RP (Rudé Právo – pozn.) a ostatní oficiální tiskoviny, a které se pokusilo vydávat za hlas lidu (televizní sestřihy ponechávám bez komentáře!). Tedy články v RP i jinde se opíraly o tvrzení, že se jednalo o nepřátelské akce, podporované nepřátelskými centrálami ze západu. Takže…, pokud trvají na slově protistátní, pak protistátním je pro sebe a ostatní žádat svobodu, protistátním je vyslovit svůj vlastní názor, protistátním je provoláními se zasazovat za propuštění nevinných lidí z věznic, protistátním je pokojně a květinami vzpomenout muže, který má v povědomí národa nezastupitelné místo a proti státu je dokonce i procházet ve všechních dnech Václavským náměstím. K nepřátelským centrálám snad pouze upozornění, že se lidé od pondělí scházeli naprosto spontánně a nikdo nezaslechl z H. A. (rozhl. stanice Hlas Ameriky – pozn.), S. E. (rozhl. stanice Svobodná Evropa – pozn.) nebo okruhů Charty 77 ani jen zmínku o pořádání následovných shromáždění. Dalším „argumentem“ bylo, že manifestace, odehrávající se v Praze, jsou dílem kriminálních živlů a zmanipulované mládeže. Pokud tedy mezi kriminální živly počítají chartisty a jiné nekonformní občany, kteří pro své přesvědčení strávili ve vězeních někdy i kolem desítky let, souhlasím.
Když však hovoří o zmanipulované mládeži, souhlasit již nemohu. Já osobně jsem na Václavském náměstí viděl občany všech věkových kategorií, a pakliže to byli mladí lidé, šlo většinou o studující, tedy osoby schopné vytvořit si vlastní názor.
Dále se oháněli tím, že veškerou odpovědnost je třeba přičíst na bedra Charty 77 a jí podobných. Sám jsem se ještě nesetkal s chartistou, který by se po Praze procházel s plexisklovým štítem a obuškem přitom tloukl do lidí. Taktéž jsem doposud nevyslechl ze strany Charty prohlášení vyzývající k tomu, aby se lidé upalovali, kladli do kin a nemocnic trhaviny či páchali na veřejném pořádku výtržnosti. A to už se dostáváme k jejich ústřednímu: Kdyby ti živlové raději pracovali a nestáli v cestě naší přestavbě a demokracii. Kdyby… A co kdybyste si s nimi slušně promluvili, nemám teď na mysli formou výslechů a vězeňských cel, možná byste se dozvěděli, že i když tomu neříkají přestavba, již 12 let o nic jiného neusilují.
No a úplně na závěr snad doplnění, že po všech skeptických výrocích na adresu českého národa, máme teď příležitost být na svůj národ hrdí. A když si vybavím, kdo v lednových dnech přiměl Prahu statečně ve jménu svobody snášet brutalitu, musím na rozdíl od RP konstatovat: Jeho oběť rozhodně nesmyslná nebyla! Už jen proto, že nám po letech znovu otevřela oči.
J. Tichý
Na závěr si připomeňme pana poslance, jak jej již známe.
Ještě jako příslušník Pohotovostního pluku SNB zasahoval v lednu 1989 proti demonstrantům během tzv. Palachova týdne. V rozhovoru pro časopis Mladý svět v prosinci 1989 přiznal, že tehdy mlátil lidi a obuškem uhodil i dívku. V listopadu 1989 poskytl také tento rozhovor Československé televizi.
Již jako poslanec českého parlamentu – Zdeněk Ondráček na návštěvě u proruských separatistů v roce 2016:
Zdroj: www.vons.cz
web CDTR: www.cdtr.cz
