17. listopad považuji za výsostně politický svátek. Svátek boje za svobodu, který za nacistické okupace odstartovaly události kolem studenta Jana Opletala a který se v roce 1989 stal novým předělem. Vítězstvím nad komunistickou totalitou a návratem k hodnotám, na kterých se naše republika zrodila.
Přesto, že právě 17. listopad by měl být otevřenou oslavou demokracie, s přehlídkou idejí, které nám nabízí poměrně bohaté spektrum politických stran zprava doleva, tento rok se nesl v duchu předstírané “apolitičnosti”. Naši vrcholní politici jen ráno okázale zadefilovali s připravenými (a předvídatelnými) proslovy a věnci před kamerami našich zpravodajských médií. Hodně předem, než se začnou scházet lidé, voliči. Snad aby jim nezacláněli před kamerami, nebo se nedejbože na něco nevhodně neptali. Třeba na náš vztah k Číně… A pak už byli neviditelní.
Občané vidět byli.
Podle informací mobilních operátorů bylo k večeru 17. listopadu v centru města kolem Václavského náměstí možná až o 40 tisíc lidí více, než obvykle. To opravdu není málo. Budí to dojem, že se cosi děje. Morous nebo demagog (ano pane mluvčí, to vaším směrem hledím) může tento zájem připsat “úplatku koncertem”, ale normálně uvažující člověk ví, že takhle to prostě nefunguje. Ani Andrej Babiš s kamiónem koblih by tolik lidí naráz na Václavák nedostal. Kdepak. Přišli sami, dobrovolně, bez požadavku na nějaký hmotný profit. Přesto cosi očekávali. Možná ujištění, že to, co momentálně cítí, necítí sami, možná nějakou naději, že jejich pocity jsou známy a jejich obavy zaznamenány. A že něco znamenají.
Na pódiu vystoupilo mnoho řečníků. Kostra proslovů, jejich nosná myšlenka, byla jasná – chceme bránit demokracii, nechceme se vracet zpátky, o desítky let, na Východ, vymezujeme se proti konání některých politiků, chceme stát, nechceme firmu. Ani další omezování svobody.
Krásná slova, správné myšlenky. Koho trápí, že všechna tahle slova a myšlenky nepřicházely od lidí, kteří by mohli cokoliv reálně změnit?
Mohli jsme souhlasně přikyvovat a radovat se, že řečník přesně vystihl, co si myslíme, nastínil východiska, pojmenoval rizika. Že vyzval k zasypávání příkopů a hledání cest. A společné řeči. Společná řeč. Zaklínadlo, které funguje. Dobře zní a nedá se s ním nesouhlasit. A člověk snadno přehlédne jednu drobnost. Společnou řeč totiž můžete vést jen s někým, kdo o ni má zájem. A na základě pravidel, která akceptují obě strany. Pravidel, která definují základní pojmy, jako je například pravda a lež. Pravidel argumentace, rovnoprávného vztahu obou stran, úcty k oponentovi. Pokud neexistují, všechna krásná slova o “zasypávání příkopů”, jsou blamáž. Naivita či milosrdná lež. Optický klam.
Můžeme šťastně vzít za svou i tezi, že stačí vyměnit politiky, kteří se nám nelíbí, nebo nás zklamali. Však od toho máme volby, tak jaképak strachy? Potíž je v tom, že politici jsou jen odrazem společnosti. A to ve všech aspektech. Nemůžeme se dobrat změny politické kultury v naší zemi, pokud předtím neuděláme něco sami se sebou. A tak i apely na obezřetnost v případě “jistého oligarchy” jsou poměrně bezzubé. Speciálně v situaci, kdy se ostatní strany chovají tak, že milému voliči k volbě nezbývá pomalu nikdo jiný.
A přesto věřím, že těch 30-40 tisíc lidí večer 17. listopadu neodešlo z Václavského náměstí úplně s prázdnou. Je totiž dobré vědět, že pochybnosti a obavy o naši stále ještě mladou a tudíž křehkou liberálně demokratickou společnost sdílíme. Je dobré o tom diskutovat, hledat příčiny, cesty i východiska, ačkoliv okamžitou změnu tohle konání přinést samozřejmě nemůže. Je správné pojmenovat a znovu a znovu vysvětlovat základní principy a morální hodnoty, na kterých vyspělá společnost prostě musí stát, i kdyby to jediné, na čem se snad nakonec dokážeme shodnout, byl imperativ “nečiň jinému, co nechceš, aby on tobě činil”.
Berme to třeba jako další začátek, jehož stále ještě možný dobrý konec a opětovný návrat k hodnotám, ke kterým jsme se před 27 lety po dlouhé době totality znovu přihlásili, závisí jen na nás. Ranvej je připravena. A zkouška spojení právě proběhla.
