Každý druhý občan naší republiky považuje Senát za cosi zbytečného, důvěru nevzbuzuje u 60 % lidí. Už spoustu let patří mezi nejméně důvěryhodné instituce u nás. Není proto velkým překvapením, že volit své Senátory chodí katastrofálně malé množství voličů. V prvním kole zhruba 35 %, ve druhém dokonce méně než 20 %.
Pochybnosti o užitečnosti Senátu panují i na české politické scéně celou dobu jeho existence. Možná i to je důvodem nízké volební účasti či v mnoha případech nízké kvality kandidátů na křeslo senátora. Respektive jedno ovlivňuje druhé. Jenže co s tím? Zkusme to úplně od začátku.
Na Senát bychom neměli hledět jako na něco abstraktního či mechanizovaného, s jasným řádem a kolečky, která přesně zapadají do stroje a dělají přesně to, co mají. Senát totiž není stroj s kolečky, je to skupina lidí. A ti lidé jsou skuteční a živí – 81 senátorů z masa a kostí, s vlastním myšlením, s vlastními ideály a životními zkušenostmi. Měli by to být ti nejlepší z nás. Vybírat bychom je tedy měli přepečlivě. Je však z čeho vybírat?
Už letmým pohledem do seznamu kandidátů letošních senátorských voleb, uveřejněném před nedávnem na několika zpravodajských serverech, narazíme na jména, která by nás měla varovat. Například na Táborsku kandiduje náš největší islamobijec docent Konvička, který byl dokonce už i prezidentem Zemanem (hurá, sláva) uznán za, cituji, “magora”, konec citátu.
Do Senátu se pokouší dostat také šéfka ERÚ, paní Vitásková. Zvolila pro to znepokojující taktiku – kromě osvědčeného strašení uprchlíky zveřejnila na webových stránkách hnutí Úsvit svůj záměr prosadit v Senátu “lex Bakala” – tj. zákon o vyvlastnění majetku českého miliardáře Zdeňka Bakaly. Ještě vám nenaskákala husí kůže? Mně tedy ano. A o co že tady jde? Přes populismus toho nejhoršího kalibru, nenávist a záměrné vyvolávání bezdůvodné paniky se podle všeho snaží získat tzv. poslaneckou imunitu a tak se vyhnout trestnímu stíhání. (Zřejmě se stejnými pohnutkami se o totéž pokouší i docent Konvička).
V Ústí nad Labem se zase do boje o senátní křeslo pustil Tomáš Vandas, předseda DSSS. Představa, že by v senátorském křesle zasedl představitel strany, kterou dokonce i prezident označil za společensky nepřijatelnou a neonacistickou (i když o jeho motivacích k takovému kroku můžeme dlouze polemizovat), je opravdu nepříjemná.
Téměř dokonalou názorovou vyprázdněnost, naprostý nedostatek obeznámenosti s aktuálními legislativními tématy a dokonce i s pracovní náplní a kompetencemi senátora zase před nedávnem v rozhovoru pro DVTV předvedl baletní mistr Vlastimil Harapes. Na twitteru byl jeho výkon lakonicky okomentován slovy “takový Veleba v piškotech”. Felix Slováček, který byl hostem DVTV pár týdnů před ním, nedopadl o moc lépe. Z jakého důvodu vlastně kandidují? To nevíme. Co chtějí v Senátu dělat? To netuší ani oni. Dá se vůbec mluvit o nějaké kvalitě? Stěží.
Je vůbec možné vybrat kandidáta, alespoň rámcově naplňujícího představu hodnotného člena orgánu, který by měl sloužit jako pojistka před nesprávnými, ne-li přímo špatnými rozhodnutími Sněmovny?
Přes všechno, co jsem teď tady napsala, věřím, že je to možné. A stačí nám k tomu pár základních pravidel výběru, seznam kandidátů v našem volebním obvodu, červená fixa a internet. (Ti čilejší z nás mohou pro klid duše případně oběhnout pár nároží v okolí svého bydliště a pokochat se volebními billboardy.)
Pravidla výběru.
- Za jakou stranu politik kandiduje? Někomu se možná může zdát, že tahle informace není důležitá, ve skutečnosti je ale dost podstatná. Jde o stranu postavenou na demokratickém základě, s jasným volebním programem, strategií, vizí? Volby stran jednoho muže, slibujícího vládu pevné ruky, zatím v historii vždy vedly ke katastrofě.
- Je členem strany, za kterou kandiduje? Důležitá informace. Volič tak může odhalit kandidáta, pro kterého je tato strana jen “výtah k moci či pohodlí”, jakkoliv to nemusí platit vždy a všude.
- Jaké argumenty pro volbu předkládá svým potenciálním voličům? Jak s voliči komunikuje? Jaké informace o sobě a svých záměrech v Senátu podává?
- Co víme o jeho předchozím politickém a profesním životě? Je důvěryhodný? Neexistuje v jeho minulosti nějaká nevyjasněná kauza, morální přešlap, “škraloup”?
“Moji” kandidáti
I můj volební obvod patří letos mezi ty šťastné, které se budou podílet na personální výměně jedné třetiny Senátu. Získá Senát za náš volební obvod kvalitní posilu?
Z principu by pro nás měli být nepřijatelní všichni kandidáti, kteří vystupují za nesystémové strany či hnutí. Tedy za všechna uskupení, která nějakým způsobem dehonestují, znevažují, obcházejí nebo rovnou chtějí zničit náš systém parlamentní demokracie.
Například KSČM.
Na tuhle totalitářskou stranu jsme si prostě zvykli, svou volební sílu si doslova “vyseděla”. Volební plakát kandidátky do Senátu hlásá “Hodnotu přináší jen poctivá práce”. Nebo tak něco. Samozřejmě, když komunisti, tak práce. A jaká jiná, než poctivá, že soudruzi? „Hodnota“ je pak takovou třešničkou. Nostalgicky zavzpomínám na slavný konec 80. let, na zvonění klíči a proklamace, znějící tehdy ulicemi: “Konec vlády jedné strany!” (ano soudruzi, tohle byla ta definitivní hodnota vaší “poctivé” práce), a škrtám jméno paní kandidátky svou červenou fixou.
Komunisty? Nikdy!
Ne, zrak mě nešálí, na volebním seznamu se skví další jméno honosící se podporou komunistů. Tentokrát jde přímo o pravou nefalšovanou “Komunistickou stranu Československa”. Mám pocit, že cestuji časem. Webové stránky této strany mě v tom utvrzují. Žádná informace o kandidátovi do Senátu, žádný životopis, cíle, setkání s voliči, fotka nebo plakát. Zato stanoviska, prohlášení, řádné a mimořádné sjezdy. Připomnělo mi to letní tábory absolvované v dětství. My si tehdy hráli na indiány, tihle si dnes hrají na sjezdy. Fixa nezahálí.
Okamurovci, Sládkovci a Hannig
Objevuji interesantní jméno: Petr Hannig. Tápete? To je ten pán, který snad kdysi bývával slavný. Měl svoji kapelu, dokonce vlastní hudební klan!
O zvolení do Senátu se pokouší už poosmé. Po-os-mé. Pokaždé v jiném volebním obvodu. Pokaždé neúspěšně. Slušná urputnost. Ale to je asi tak jediné, co je na panu Hannigovi a jeho Straně zdravého rozumu, Suverenitě (kde je vlastně Jana Bobošíková?) či Rozumných – nevím, co momentálně platí – trochu zajímavé. Fixa má opět práci.
Kandidáta za Okamurovu SPD ani neprověřuji a dávám červené volnou ruku. Co taky jiného se stranou, jejíž webové stránky připomínají spíše Okamurovu one-man show na téma hysterie a xenofobie, resp. xenofobní hysterie?
Další kandidát – za politické hnutí HOZK. Nádhera. Z bláta rovnou do louže. “Všelidové” hnutí Občanů za kraje je totiž pokusem o reinkarnaci Sládkových Republikánů. Děkuji, nechci. Myslím, že panu doktorovi je ve věčných politických lovištích mnohem lépe. A nám bez něj taky.
Podtrženo sečteno. Mezi 13 kandidáty za náš volební obvod jsem zatím našla dva za strany propagující komunistický režim a tři za různé formy „našismu“.
Koukal a ti druzí
“Nerad bych se jen Koukal”, informuje mě z obrovského reklamního panelu, umístěného před nedalekým panelákem, bývalý pražský primátor. Tak to mu věřím. Škrtám.
Další dva. Kandidáti za územně specifikovaná uskupení – stranu “Jižní město – náš domov” a hnutí Pro Prahu. Jihoměstský kádr na svém volebním plakátu slibuje že “společně vyženeme kamiony z Prahy” a na webových stránkách strany se svěřuje, že “stejně jako pro vás, je i pro mě komunální politika hmatatelnější než abstraktní cíle vrcholových politiků.” No, nevím, jak pro jiné, ale pro mne je v tom případě nepochopitelné, proč se tento politik pouští do boje o křeslo senátora. Tak nic.
Kandidát – za “Pro Prahu” – je momentálně starostou v Nedvězí. Politické hnutí, které zastupuje, bylo v posledních volbách terčem velké kritiky z důvodu personálního propojení jeho politických špiček na velkého developera a tudíž střetu zájmů. Je vlastně komické, že tohle politické uskupení pohořelo na věci, která je pro jiné podobné hnutí zdrojem síly. Ano. Už se k tomu dostávám.
Ano? Ale prosím vás…
Samozřejmě, že máme i kandidátku za politicko-ekonomické hnutí Andreje Babiše – ANO2011. Je to paní doktorka Válková – bývalá zneuznaná a nedůstojným způsobem z úřadu vymetená ministryně spravedlnosti. No jistě, to dává smysl. Za koho jiného by mohla kandidovat, než za toho, kdo s ní takhle vyběhl? Vlastně je to smutné. Krátký, ostrý a pískavý zvuk červené fixy.
Koho volit?
Ačkoliv se moje listina kandidátů povážlivě červená, stále je v ní možné najít čtyři nepřeškrtnutá jména. Po vyřazení všech nesystémových stran a politických uskupení mi zbývají čtyři přijatelní kandidáti. Nalevo i napravo. Neříkám, že je to slavné, ale zatím to ještě není marné. Teď zbývá vybrat z nich ty nejvhodnější a zvolit správnou volební taktiku.
Nebudu si nalhávat, že náš volební obvod není zasažen koblihovým kómatem, provázeným nadšenými budovatelskými hesly typu “Nekecáme, makáme – dálnice! – Parlament je žvanírna – už bude líp – dálnice! – prostě to zařídíme – řídit stát jako firmu – dálnice, dálnice, dálnice!”. Kdepak. Musím s tím počítat. Tohle je realita.
Volební taktiku “v prvním kole volím největšího sympaťáka a pak se uvidí”, si tentokrát ještě můžu dovolit. Dva kandidáti, kteří jsou pro mne nejpřijatelnější, mají vyrovnané šance uspět v prvním kole v boji s intoxikací těmi dozlatova usmaženými mňamkami, plnými cukru a marmošky. Takže mi stačí volit toho, který je mi ideově bližší, a držet palce jemu, sobě i celému našemu zatím ještě demokratickému režimu proti náporu populismu, útočícímu zleva, zprava, z Hradu, Babišových pekáren a bůhví odkud ještě.
Senát je důležitý. Neměl by být odkladištěm politiků za zenitem, různých pochybných existencí nebo dokonce lidí, kteří se chtějí vyhnout problémům se zákonem. Pokud to tak nebude, možná se i náš Senát časem stane důvěryhodnější institucí. A možná pak občanům naší země konečně začne jeho existence dávat smysl.
Poznámka na závěr
Dlouze jsem se rozepsala o volbách do Senátu, nicméně princip výběru kandidátů, kteří budou v politické rovině zastupovat mé (naše) zájmy, se týká jakýchkoliv voleb.
V každých volbách dostáváme jako voliči příležitost našim politikům přesvědčivým způsobem demonstrovat, že populismus je velmi krátká slepá ulička. A skutečně jen na nás záleží, že se do Senátu, Parlamentu nebo do zastupitelstva našeho kraje, města či obce nedostane kdejaký, cituji, “magor”, konec citátu.
