Minulé Zrcadlo se týkalo kauzy Andreje Babiše a padesáti sirotků. V reakcích na něj znělo nejčastěji: “Ano, my víme, že Andrej Babiš nemá žádný názor, my víme, že Andrej Babiš se stará především a jen o samotného Andreje Babiše, že ho nezajímají problémy naší společnosti, natož pak nějaké cizí děti! Ano, my víme, že problémem není osoba Andreje Babiše, ale společnost, která si za své čelní představitele volí lidi jako je on. Nebo Miloše Zemana. My to všechno víme, ale co s tím? Co máme dělat, aby to tak nebylo? Co vůbec můžeme dělat, když většinová společnost jde na ruku bezskrupulózním politikům a nechává se koupit za koblihu, za přeškrtnutou mešitu, za příslib neprodyšně uzavřených hranic? K čemu jsou takové články, které možná někomu otevírají oči, ale nedávají návod, jak s takovou znalostí naložit?”
V knížce Králíci a hroznýši abcházského spisovatele Fazila Iskandera dojde k takovéto příhodě: Jistý hroznýš leze pampou sežrat jistého králíka. Ví přesně, kde se má králík nacházet, jelikož místo jeho pobytu nechal vyhlásit král králíků, jelikož dotyčný králík se stal králičímu králi nepohodlným. Jenže had cestou po pampě trochu zakufruje, a tak se na cestu zeptá kolem se hraboucího krtka. Ovšem krtek, čertví proč, pošle hadího kata na opačnou stranu a chudák hroznýš v pampě zakufruje podruhé. Když se pak dožaduje odpovědi na nepochopitelnou krtčí zradu (Co z toho ten krtek měl, že mě obelhal?), dostane se mu odpovědi: “Krtek to udělal proto, že je to moudré zvíře. Když ale moudrost nemá dost sil na to, aby zajistila dobro, dělá to jediné, co může, oddaluje zlo.”
Teď si asi říkáte, no, to je celé moc pěkné, ale co já s tím? Jak mám s takovou radou naložit? Kupodivu existuje vcelku prostý návod, jak může každý z nás přispět ke kultivaci společenského prostředí, k obraně humanity, solidarity, evropských hodnot, demokracie. Najdete jej v útlé knížce Timothyho Snydera “Tyranie, 20. lekcí z 20. století”, a já si z ní dovolím vyzobat pár nejdůležitějších a pro naši situaci nejrelevantnějších “přikázání”.
Nepodřizuj se předem.
Tohle je pro českou společnost s historií dvou totalit a několika generací vyrostlých pod heslem “držet hubu a krok” mimořádně důležité pravidlo. Nepodřizuj se dopředu sílícímu autoritářskému režimu: mluv, diskutuj, čti, piš, vyžaduj informace, pátrej po informacích, analyzuj je. Buď pevný ve svých postojích. Nejhorší, co lze udělat, je strčit hlavu do písku, mávnout nad vším rukou a odjet na chatu.
Ochraňuj instituce a braň je.
Zpozorni pokaždé, když politik mluví o jakékoliv instituci. Ať se jedná o Senát, veřejnoprávní televizi, lidskoprávní neziskové organizace, Ústavní soud, nezávislá média nebo třeba Evropskou unii. Pozorně poslouchej, jak o institucích mluví, jak se k nim chová. Je totiž vysoce pravděpodobné, že podobnou míru respektu (despektu) chová k tobě. Podporuj instituce – dej najevo víru v smysluplnost Senátu, v důvěryhodnost veřejnoprávních médií, respekt k Ústavnímu soudu, víru v potřebnost svobodných médií a lidskoprávních organizací. Vyber si některé z neziskovek a nezávislých médií a finančně je podpoř.
Vykroč z řady.
Nastav si mantinely, přes které vlak nejede. Stůj si za nimi, i kdyby se většinová společnost rozhodla, že je normální stavět “vesnice pro lůzu” a “koncentráky pro muslimy”. Svému okolí jdi příkladem. Přesvědčuj váhavé, vysvětluj tápajícím, pomáhej potřebným.
Věř v pravdu.
Pravda je dost relativní termín, nicméně existují určitá pravidla, která umožňují přesnější určení, co pravda je a co nikoliv. Pravda je doložena fakty. Fakty nazýváme ověřitelnou skutečnost. Vše ostatní jsou názory, domněnky, emoce, smyšlenky. Ne každá informace je faktem, tím se stává až po ověření. Proto je nutné informace neustále ověřovat. Pravdou je, že někdy je to složité a někdy se nám do toho ani nechce – to v případě, kdy informace konvenuje našemu názoru. Ale i tehdy se informace stává faktem až po ověření. Věř v pravdu a cti pravdu, vždy a za všech okolností, dokonce i kdyby byla jiná, než jakou bys ji chtěl.
Zachovej klid.
Strach je nejsnadněji vyvolatelná emoce. Politici strach milují a moc rádi využívají jako prostředek politického boje. Nenech se zatáhnout do této hry. Zachovej klid a ověřuj si relevantnost nastíněných rizik. V naprosté většině případů to nebude tak horké.
A poslední “přikázání” Timothyho Snydera, doplněné citátem “Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.” – Měj odvahu!
Jen pár malých a nenáročných pravidel, kterých se může vcelku jednoduše držet každý, a přesto mají sílu “oddalovat zlo”, přicházející v podobě nové normalizace a totalitářského státu, jak si jej Andrej Babiš ve spolupráci s Milošem Zemanem vysnili.
To je hezké, oddalovat zlo, ale tak se ho přece nezbavíme, takhle dřív nebo později stejně přijde a co pak? Nešlo by to zlo přece jen nějak zastavit?
Ale jistě, zastavit zlo by bylo nepochybně skvělé, jenže to může udělat jen kriticky důležité množství voličů, které zabrání další kumulaci moci v rukách nedemokratických stran. Je otázka, kdy (a jestli vůbec) se něco takového podaří, což ale neznamená, že je zbytečné se o to snažit. A aby se vám závěr nezdál příliš bezvýchodný, posloužím alespoň posledním prostým, srozumitelným a v naší rodině často užívaným pravidlem: hlavně se neposrat.
