Trampoty pana Humbla napsal Vladimír Neff na konci šedesátých let. V době normalizace pak tato kniha patřila mezi “trezorové”. Fascinovala mě už kdysi, když jsem její původní vydání našla zastrčené vzadu v poličce knihovny mých rodičů. Četla jsem ji mnohokrát, přestože spoustě věcí jsem tehdy, na konci let osmdesátých, příliš nerozuměla.
Pan Humbl byl obyčejný slušný Čech, který si chtěl žít svůj obyčejný slušný život, příliš nevyčnívat, mít se dobře a přitom nenést tíhu nějaké odpovědnosti, protože to podle něj obyčejnému člověku nepříslušelo.
V obyčejné, normální době by pan Humbl nejspíš prožil obyčejný, normální život a zřejmě by v očích ostatních plnil roli prototypu průměrného, slušného člověka.
Jenže doba, ve které žil, obyčejná nebyla – přišel nacismus a protektorát, a pak komunismus. Ta doba byla šílená a strašlivá. Neobyčejná ve všech směrech. Kladla na každého jednotlivce obrovské nároky a stavěla před něj fatální volbu – buď budeš silný a zásadový, nebo se ohneš.
Když se ohneš – asi přežiješ, ale už se nikdy nenarovnáš. Když budeš silný a budeš se držet svých zásad – asi nepřežiješ, ale možná se staneš hrdinou.
Pan Humbl se nepovažoval za silného a jeho jedinou, zato zásadní zásadou bylo zásadně nikdy nevyčnívat. A tak ohnul záda. Nejdřív před německými nacisty a okupanty, pak před komunisty.
Vždycky si k tomu našel to správné, rozumné, zcela pochopitelné a slušné odůvodnění – nejdřív, proč si vždy především hledět svého. Pak, proč nemít rád Židy.
A nakonec, proč udávat lidi – své přátele – Gestapu… a StB.
Pan Humbl mi poslední dobou vytane na mysli poměrně často. Třeba když nás někdo přesvědčuje, že tahle země je naše, že my jsme tady doma. Že se “nebudeme integrovat”.
Že se nevzdáme svých tradic a že máme “zapálit ohně”.
Přestože si na naši zemi nikdo nároky nečiní, nikdo nás z domovů nevyhání, integraci po nás nikdo nežádá a o vlastních tradicích, vypadá to, víme stejně málo, jako ten náš imaginární nepřítel.
Myslíte, že to dělají nějací novodobí “Humblové”? Ale kdepak. Ti, kdo volají do zbraně k “obraně našich domovů a tradic”, však pana Humbla velmi dobře znají. To k němu promlouvají, to jeho vzývají. Velmi dobře vědí, co a jak mu mají říct.
A zrovna tak dobře vědí, co a jak pak pan Humbl udělá.
Protože on přece chce jen žít svůj obyčejný, slušný život. A příliš nevyčnívat. Mít se dobře a přitom za to nenést tíhu odpovědnosti.
Pan Humbl jejich vábení slyší. A když na to přijde, udělá, co budou chtít.
Znovu ohne záda.
Ne Švejk, to pan Humbl je naše národní povaha. A nové trampoty přicházejí…
Čtete nás rádi? Vaší podpory si vážíme. Jestliže si nás přejete podpořit, nominujte naše stránky v anketě Křišťálová lupa. Děkujeme!
