„V té době jsem, pane doktore, ještě netrpěl demencí, z toho vyplývá, že jsem znal obsah smlouvy“, řekl u soudu s právníkem Altnerem v kauze Lidový dům prezident ČR Miloš Zeman.
Zeman a demence
Ale ne. Ne a ne! Já se té jednoduché praktické implikace tohoto výroku na současný duševní stav pana prezidenta dopouštět nebudu. Dokonce i přesto, že v opačném případě by to mohlo vysvětlovat, proč třeba v jiné kauze tak tvrdošíjně trvá na tom, že četl jeden článek jednoho známého autora obsahující slovo “gentleman”, a kam byl tento všemi hledaný artefakt dokazující morální selhání toho novinářského intelektuála umístěn. Že prý kamsi vlevo dolů. Akorát tam místo “gentleman” třeba stálo “rebarbora”. A možná to nebyl článek, ale recept. A nešlo o Peroutku, byla to Rettigová. A klidně to celé mohlo být úplně jinak. A pokud si k prezidentově výroku u soudu přidám i obsah jeho proslovu na středečním Žofínskému fóru, zjišťuji, že by mě ale vůbec nepřekvapilo, kdyby na něm Miloš Zeman beze slova předstoupil před plný sál a s ďábelským úšklebkem rozevřel baloňák…
Soudruzi a schizofrenie
Naši rudí bratři z KSČM měli návštěvu. Přijel spřátelený rudý bratr, soudruh místopředseda úvé Komunistické strany Ruské federace a poslanec Státní dumy, Dmitrij Novikov. Poskytl rozhovor Haló novinám. A kupodivu jsme se mezi vším tím folklórem rudokožců, včetně zpěvu o imperialistických válečných snahách bledých tváří ze zemí Západu a za velkou louží, dozvěděli i pár velmi zajímavých informací. Nechme chvíli mluvit bratra místostařešinu:
“V Rusku je dnes více regionů, kde není dostatek práce. V mnoha malých městech se uzavírají podniky a lidé přicházejí o poslední pracovní příležitosti. Zkomplikoval se přístup ke vzdělání a dostupnost kvalitní lékařské péče. Lidem se žije čím dál hůře. Stále více si půjčují, aby zabezpečili své rodiny. Když pak nemohou půjčky vrátit, jsou vystaveni tlaku, který někteří nevydrží. Roste počet sebevražd.” A tak se nám zase jednou i na serveru stranického tisku KSČM objevily nějaké ty reálné informace o Rusku. Haleluja. Ovšem naši soudruzi se ocitají v poněkud schizofrenním postavení. Mají na webu otevřenou kritiku poměrů v Ruské federaci a přitom vědí, že kritiku Kreml neodpouští. Mají povinnost podpořit své rudé bratry a přitom vědí, že jejich vyhlídky na to, že se v Rusku opět stanou vládní stranou, jsou mnohem slabší než jaké mají sami. Ke komu se tedy přivinout těsněji? Hm, nelehká, nelehká otázka… Věřme, že soudruh Cvalín na Aeronetu snad tuhle nešikovnou zatáčku nějak vybere a u cara Vladimira to opět promptně vyžehlí.
Odvaha říct, co si myslí všichni
Předseda svazu bojovníků za svobodu Vodička sebral odvahu a šel vyprávět do deníku Právo o tom, kterak sebral odvahu a na terezínské tryzně řekl “co si o uprchlících myslí celý národ”. Pardon. Nechte mě přemýšlet. Tady snad bude nějaký renonc, ne? Co je to za odvahu říkat to, co si myslí všichni? Jo, kdyby pan Vodička “sebral odvahu” a veřejně prohlásil, že říká to, co říká, protože se chce zalíbit svému páníčkovi na Hradě a ten zas, aby se zalíbil tomu svému v Kremlu, to by byla jiná. Napadlo mě, že seberu odvahu a teď tady řeknu, co si celý národ myslí o panu Vodičkovi – že je mamlas, bafuňář a podvodník a ke skutečným bojovníkům za svobodu má asi tak daleko jako Miloš Zeman ke Karlu IV., přesto, že i takového komického pokusu o srovnání jsme se nedávno dočkali. A že to moje prohlášení kulhá na obě nohy, protože přece nemůžu vědět, co si myslí “celý národ”? Jasně, že nemůžu. Úplně stejně, jako to neví pan Vodička. Nebo jeho páníček.
