„Co se týče ministra pro lidská práva, jsem rád, že jsme se shodli v názoru, že lidská práva nemohou být vyhrazována pouze právům menšin, ale že je důležité právo většiny„, pravil prezident Miloš Zeman při jmenování nových ministrů.
Ne, nepřeslechla jsem se. Pan prezident ve své jmenovací řeči nového ministra pro lidská práva, akcentoval “právo většiny”. Zřejmě proto, že většina ve společnosti na to, aby nebyla porušována její práva, potřebuje speciální ochranu. To dá přece rozum.
Už jsem psala několikrát, že Miloš Zeman neříká věci jen tak. Stejný omyl by bylo myslet si, že prezident snad nějakým výrokem nebo dokonce činem chce někomu pomoci. S jedinou výjimkou. A tou je on sám. Proč prezident mluví o většině? Protože je přesvědčen, že za ním stojí, že jsou to jeho podporovatelé. A tak jim vysílá vzkaz: “Můj nový ministr pro lidská práva bude hájit zájmy vás, mých podporovatelů”.
Prezidentův “nevkus”, kterého se svým výrokem vzhledem k podstatě funkce ministra pro lidská práva dopustil, nechám být a položím si otázku: Je tomu skutečně tak? Stojí za prezidentem většina?
Před rokem stál Miloš Zeman na pódiu s islamobijcem Konvičkou, předsedou strany SPO Velebou a předsedou strany Úsvit Černochem. Stál tam a zpíval s nimi hymnu z úplně stejného důvodu, jako dnes mluví o “právu většiny” v souvislosti s lidskými právy. Myslel si, že je tam správně a že ústy pana Konvičky promlouvá “národ”. Právě s ním má totiž Miloš Zeman (a nejen on) spojený výraz “většina”, jak je zřejmé z jeho vlastních prohlášení i ze sloganů s ním úzce spjaté Strany práv občanů.
Jenže, kde je dnes pan Konvička? Naposled byl viděn kdesi na velbloudu, pak se po něm slehla zem. Pan Černoch na chvíli „zazářil” svým podpisem pod návrhem komunistického poslance Zdeňka Mlátičky Ondráčka zavést nový trestný čin “hanobení prezidenta republiky”, který ovšem po vlně nevole ze strany veřejnosti promptně odvolal. Šance jeho strany Úsvit uspět v příštích parlamentních volbách se limitně blíží nule. Předseda Strany práv občanů objel na svém traktoru značky Zetor se sloganem “Tahle země je naše” celou republiku, a přesto společně s Tomiem Okamurou vybojovali v krajských volbách jen pár křesel. Hned poté navíc předseda SPD tenhle holport dvou stran rozpustil a pan Veleba si následně na webu své SPO posteskl, že jeho strana zaplatila 90 % výdajů společné volební kampaně. Good job, Tomio.
Je nepopiratelný fakt, že slovo národ nejen u nás získává znovu a už delší dobu nahnědlý nátěr, jehož barva je stále sytější a výraznější. O “národ” se dneska pere kdekdo. Od čistých nácků, typu Vandasovy DSSS či Bartošovy ND, přes různé protiimigranské formace jako je Okamurova SPD, Černochův Úsvit, Velebova SPO až po lehce připohnědlou Fialovu ODS.
Jenže, zeptám se znovu, opravdu je tohle “většina”? Podle průzkumu volebních preferencí si z téhle skvadry vede pořád nejlépe ODS s nějakými 7 až 9 procenty. Okamurova SPD se nachází někde na hranici volitelnosti, ostatní jsou pod rozlišovací schopností grafů průzkumů.
Může se stát, že prezident odhalí, že tihle vzyvatelé národa netvoří většinu naší společnosti. A možná mu dojde, že svým příklonem k hnědé části politického spektra může odradit tu druhou, jejíž sympatie, pokud opravdu touží v příštích prezidentských volbách po vítězství, potřebuje mnohem víc. Tu oranžově narudlou až rudou. Tu, bez které by se prezidentem nikdy nestal. Možná trochu změní názor a rétoriku. Koneckonců, jen blbec je nemění.
A mezitím reálná, mlčící a přesto viditelná většina tomu všemu barevnému hemžení netečně přihlíží. Zpoza mísy koblih.
