Tak nám na těch internetech přistál nejnovější průzkum důvěry v instituce, který odhalil, že prezident si vede o něco hůře. První interpretace zní, že pokles 6 procent odráží náladu společnosti po čínské návštěvě, ale je možné, že to není jediný, dokonce ani hlavní důvod.
Proč prezidentovi klesla důvěra?
Před rokem prezidentovi nedůvěřovalo o 10 % více lidí, než dnes. Jenže pak přišla uprchlická krize a “sběr bodů” živením strachu z invaze, islámu, zákazu alkoholu a vepřového, z nošení burek a kdovíčeho ještě. A Miloš Zeman obavy a strach našich občanů využil do posledního uprchlíka. Jenže to skončilo. V naší zemi není ani uprchlická myš. Dokonce i ti křesťané z Erbílu nám nakonec foukli. Zákonitě musí přijít vystřízlivění z toho adrenalinového rauše společnosti – jak dlouho lze živit strach z něčeho, co tu nemáme? Miloš Zeman a jeho dvorní maskot si to zřejmě uvědomují. Asi proto ty šílenosti na twitterovém účtu, u kterých jeden opravdu váhá, zda to psal pravý Mluvka, nebo nějaký parodér. Možná, že to, čím Miloš Zeman rok přikrmoval svoji popularitu, jej nyní dožene a spolkne. Co že to je? Přece strach. Už asi klepe na dveře – proto vyhnání Skautů z Pražského hradu a uzavírání některých jeho vchodů nebo označování oponentů za SA-many. A co my? Budeme se bát někoho, kdo se bojí? Nedoporučuji.
Něco proti něčemu nebo nic proti ničemu?
Rozpadl se Úsvit s Blokem proti islámu. Tedy vlastně bez Bloku proti islámu, protože ten Ministerstvo vnitra neschválilo. Takže ten tam vlastně nikdy být nemohl, a tak se rozpadl Úsvit něčeho s něčím proti něčemu. A pročpak to? No, prý se pan Konvička s panem Hamplem báli, že Úsvit to něco proti něčemu úplně pohltí a z toho něčeho proti něčemu nezbyde nic, než obyčejné Nic. A proti ničemu. A oni přitom chtěli, aby to něco proti něčemu získalo v parlamentních volbách 30 %! Takže, zatímco Úsvit opět bere rychlý obrat směrem k soumraku, něco proti něčemu teď není ani strana ani hnutí, a opět se dostáváme k tomu, že to vlastně vůbec není. A to vůbec není špatné.
Výročí Černobylu
V úterý 26. dubna uplynulo 30 let od černobylské katastrofy a paní V. S. napsala svoji osobní vzpomínku: “Bydleli jsme s rodinou tehdy v centru Kyjeva. Děti chodily do první a druhé třídy. Bylo krásné, slunečné jaro a teplo, všichni byli venku, uklízely se domácnosti, protože se blížil svátek 1. Máje, všichni měli otevřená okna a umývali je… Vláda nás uklidnila, že je vše “pod kontrolou a nic hrozného se neděje”… Jenže pak přišel první pracovní den po nehodě a mně zavolala kamarádka, která dělala vychovatelku ve školce pro děti vládních činitelů – ŽÁDNÉ jejich dítě nepřišlo do školky! Ihned je odvezli z Kyjeva. Až pak začali evakuovat děti ze škol. Škola, kam chodily mé děti, vyjela do Sevastopole do nějakého letního tábora. Bylo to strašidelné. Dokážete si představit obrovské město bez jediného dítěte, prázdná hřiště, školy, školky… Jen úklidová auta brázdila ulice každou hodinu a stříkala je vodou… a začal boj s prachem. Vysokoškolští studenti pokračovali ve studiu. Každou hodinu brali kýble s vodou a hadry a oplachovali vše, co se dalo, aby se nikde neusazoval prach. Nikdo z nás nevěděl, co se smí nebo nesmí jíst a pít…”
Těžko k tomu něco dodávat, snad jen, že Černobyl by měl zůstat mementem arogance moci, pro kterou měl běžný občan daleko nižší důležitost než “obraz socialistického Sovětského Svazu” ve světě. Obyčejní lidé z městečka Pripjať byli evakuováni až 36 hodin po události. První informace o černobylské havárii byla u nás odvysílána až tři dny poté, co se stala.. V Kyjevě se ve dnech bezprostředně po havárii konal prvomájový průvod a Závod míru, na který odcestovala i delegace našich sportovců. Jednoho z nich možná právě tenhle výlet později stál ledvinu…
