Nigel Farage se v roce 2014, a ať se čtenář sám rozhodne, zda to bylo nedávno nebo kdysi, nechal slyšet, že Putin je světovým lídrem, kterého nejvíc obdivuje. S takovou informací není složité podlehnout myšlence, že teď celý Brexit konečně dává smysl, že “kruh se uzavřel”. A z určitého úhlu pohledu to vlastně ani není špatně.
Ovšem je k tomu třeba vysvětlení.
Domnívat se, že Kreml má takovou moc, aby dokázal britskou společnost dovést k Brexitu, je samozřejmě hrubý omyl podobné kategorie, jako jsou různé konspirační teorie, jejichž základem je víra ve spiknutí několika mocných proti celému světu. Nicméně i přesto může platit, že “kruh se uzavřel”.
Jde o vztah mezi politikem-populistou a mocným lídrem typu Vladimira Putina.
O co jde populistovi? O ideály? O trvalé hodnoty, na kterých má společnost stavět svoji budoucnost? Nesmysl. Populista umí velmi dobře odhadnout náladu společnosti. Vybírá si složitá témata, na která demokratická společnost těžko nebo jen velmi pomalu hledá lék, a nabízí jednoduchá řešení. Zdánlivě jednoduchá. Ve skutečnosti jsou buď neproveditelná, nebo rovnou nesmyslná.
Cílem není dostát slibům (budeme stát řídit jako firmu a ušetříme miliardy, nenecháme se šikanovat Bruselem, vystoupíme z EU, tahle země je naše, ani myš k nám neproklouzne, zajistíme ochranu před nelegální migrací, neprodyšně uzavřeme hranice, zakážeme islám), cílem je mít takovou podporu, aby to politikovi zajistilo dlouhodobou, ne-li rovnou trvalou, slušnou životní úroveň z poslaneckého platu a náhrad. Netřeba cokoliv tvořit, podílet se na rozvoji čekoholiv, stačí stát kverulantsky stranou, nebo zády a ustavičně dávat najevo svůj nesouhlas. S čímkoliv.
Součástí populistova charakteru je pochopitelně zbytnělé ego.
Kromě materiálního zajištění své osoby tudíž touží i po moci. Nemusí to být skutečná politická moc. Stačí ta mediální. Být vidět. Být slyšet. Všude. Pořád. Každé jednání Poslanecké sněmovny, každou událost u nás i ve světě je třeba náležitě okomentovat, hlasitě a “nekorektně”, tak, aby všechna média citovala jako divá. Samozřejmě existuje i ta nebezpečnější varianta politika-populisty – tento typ touží i po faktické moci. I my tu nejméně dva máme a myslím, že nebude, vzhledem k uvedené charakteristice, složité odhadnout, o koho jde.
Dalším společným rysem všech populistů je nechuť, až odpor k principům demokracie.
Jen si zkuste vzpomenout na slova o parlamentní “žvanírně”, na vyzývání k “vymetení bordelu”, na řeči o “hnutí odporu proti tradičním stranám”, o “podrazácké povaze” tradičních politiků, a tak dále a tak podobně.
Je naprosto pochopitelné, že politik s takovým pohledem na demokratický způsob uspořádání společnosti si jako svůj politický vzor nevybere demokrata. Kdo se mu nabízí, kdo ho láká, fascinuje?
Vladimir Putin svou politickou kariéru založil na vlastním kultu osobnosti. Zatím je to jediný významný evropský lídr, kterého můžeme po právu nazývat “vůdce”, přesně s tím zatuchlým závanem, ve kterém je stále ještě slabě slyšet zvuk bubnů a píšťal a cítit vůni planoucích loučí.
Hned po nástupu k moci ovládl média, rozdal prebendy svým přítelíčkům z mládí, ze sportu, z družstva Ozero. Vytvořil si kolem sebe neprostupný “kruh věrných”.
Pro občany Ruské federace je carem.
Vůdcem, který vládne nad osudy toho nejmenšího z Rusů. Když žena touží po štěněti, stačí zavolat Vladimiru Vladimiroviči do Přímé linky a je vystaráno. Stejně tak, když dělník nedostane několik měsíců výplatu, nebo když si lidé stěžují na katastrofální stav silnice či mostu.
Pro občany Ruské federace je Ikonou.
Doslova. Když v únoru tohoto roku došlo v Moskvě k nočnímu bourání takzvaně nelegálních staveb – prodejních kiosků, stánků a pavilonů – z rozhodnutí starosty města Sergeje Sobjanina, bez právního podkladu a tudíž vlastně protiprávně – někteří z vlastníků si dávali na dveře fotku Vladimira Putina v naději, že jejich majetek bude tím obrázkem ochráněn.
Nigel Farage není jediným politikem s adorativním vztahem k Vladimiru Putinovi.
V naší zemi i v rámci celé EU najdeme více takových. Jejich společným rysem je populismus. Euroskepticismus je pro ně vlastně takový módní kabátek, kterým se chtějí odlišit a naplnit tak svoji představu oslnivé a zároveň pohodlné politické kariéry.
Kremlu hrají nádherně do noty. Ani taktovku nepotřebuje.
Poslechněte si audioverzi.
Za zrcadlem: Brexit, Czexit a čekající Dubisko…