Redakce Haló novin včera uveřejnila vskutku interesantní text, který údajně dorazil do její pošty, jako tzv. „řetězový email“.
Je mi známo, že “pravda” je pro naše soudruhy dost pružný termín a že nemají problém s užíváním “alternativ“, resp. “jiných úhlů pohledu”… no prostě nemají problém lhát, jak když Ovčáček tvítuje – a proto nebudu Haló novinám dojemný příběh o „řetězovce“ věřit a budu ten text považovat za práci nějakého redaktorského štěněte, zatím se ještě krčícího někde v růžku redakce, zdobené srpy a kladivy a bustami malinkatých Leninů, a těšícího se, že si i jej nějaký bodrý bolševik s těžkými tvářemi a rudým nosem všimne a udělá z něj mluvčího.
Ale zpátky k textu. Ano, náš národ dokázal “vyvíjet a vyrábět trysková letadla, dopravní letadla, atomové reaktory, lokomotivy, trolejbusy, autobusy, traktory….” Šlo nám to skvěle.
Na papíře.
To se plnily plány na miliony procent a výše, Západ jsme dohnali a předehnali, ne o míle, ale o světelná staletí, imperialisté, ti vrazi z Wallstreetu, bledli závistí…
Na papíře. Na stránkách Rudého práva.
Reálně totiž nebyly ani gumičky. Kubrt by vám to vysvětlil, soudruzi. Nebo tkaničky do bot, kroužky na záclony, zavařovací víčka, násady na motyčky, lopaty i krumpáče, sponky do vlasů, hřebíky, rozdvojky, spodní prádlo, dupačky pro miminka, toaletní papír, ponožky, kuličková pera, trenýrky na tělocvik, bílé tenisky… Léky. Ortopedické pomůcky. Dioptrické brýle. Lednice a barevné televize. I ty černobílé.
Tisíce dalších věcí.
Na nové auto se leželo ve spacáku přes noc ve frontě na pořadník. Na nábytek jakbysmet. Autodíly nebyly k sehnání prakticky vůbec. A když do Kotvy dorazily “plísňáče” nebo “mrkváče”, stála před obchoďákem celá Praha a přilehlé okolí.
Ano, soudruzi, jistě. Náš národ “byl naprosto soběstačný v zemědělské a potravinářské výrobě, bez jediné koruny dluhu, naopak se značnými pohledávkami v zahraničí”. Proto se nedal sehnat třeba obyčejný jogurt. Nebo mléko. Zelenina. Ovoce. Salám Vysočina. Šunka. Limonáda Broňa. Pomerančový džus.
“Soudružky, maso bude!” Sliboval soudruh generální tajemník Strany Novotný. Zapomněli jste? Ale kdepak! Vy doufáte, že jsme zapomněli my. Nedostatek masa jsme měli ještě 80. letech. Čtyřicet let po válce. Kvalitní hovězí, banány nebo čerstvá zelenina se daly sehnat málokdy a jen “pod rukou”. Co se týče pohledávek – ano ty vskutku byly. Hlavně za Sovětským svazem. Ovšem, jelikož jsme s naším velkým bratrem byli “spojeni na věčné časy a nikdy jinak”, byly i ty pohledávky na věčné časy.
A nikdy jinak.
A jak je to s dneškem? Podle autora textu, dnes prý “nevyvíjíme a nevyrábíme NIC. NIC a ještě jednou NIC”. A v “naší zemičce” nám prý “nepatří ani rezavý špendlík ve zdi”. Nebetyčná drzost. Projeďte se po naší zemi. Podívejte se do měst a vesnic. Prohlédněte si naše divadla, muzea, kostely, památky. Velké průmyslové podniky či zemědělské statky. Nákupní střediska, kina, sportovní stadiony. Nemocnice a zdravotnická střediska. Malé koloniály ve vesnicích a rodinné domky. Pole i lesy. Řeky i rybníky. A porovnejte to s fotkami a dokumenty z 80. let. Zřejmě ten rozdíl nevidíte nebo vidět nechcete, ale my ostatní slepí nejsme. Přečtěte si statistiky o růstu průměrného věku dožití našich občanů za posledních 26 let, o zlepšení životního prostředí i naší životní úrovně. O úspěších našich vědců. O našich patentech. O našem exportu. Ale vy tohle slyšet nechcete.
Viďte?
Vrchol přichází v závěru textu (jehož úroveň a argumentační hodnota je mimochodem velmi dobře srovnatelná s rozhovorem soudruha Biľaka pro Spiegel z října 1985): “talentovaní Češi díky zrušeným hranicím, navzdory proklamované svobodě a demokracii, utíkají na Západ za lepším finančním ohodnocením…”. Ano, soudruzi. Rozumíme. Pro vás otevřený evropský prostor, svoboda volby a zodpovědnost za ni prostě neexistuje. A ti, kdo měli tu drzost a odešli pracovat nebo studovat do zahraničí jsou pro vás dezertéři. Nejlépe je zavřít! Hranice i talentované lidi. To vám šlo vždycky výborně.
My ale naštěstí žijeme v demokratické společnosti. Jsme zase srdcem Evropy, nikoliv jeho zádí, jako v dobách vaší “laskavé” péče. A měnit to nehodláme.
Vy si klidně zůstaňte tam vzadu, v tom tmavém zákoutí, kam slunce nechodí, ve vlastním zatuchlém smrádku.
Sami.
