Od koně na Václavském náměstí se dolů valily davy. Bylo těžké poznat, zda šlo o běžný turistický ruch, nebo to mělo cosi společného s akcí, na kterou jsme se zrovna valili my. V Melantrichově ulici ale lidský proud velmi zhoustl a k orloji už jsme postupovali jen po malých krůčcích.
Na Staroměstské náměstí jsme přišli tak tak na čas, přesně v půl sedmé. Dál než k popravišti 27 českých pánů u paty Staroměstské radnice jsme se však už nedostali. Všude neprostupný dav. Lidé všech věkových kategorií stáli a pozorně poslouchali, co jim sdělovali řečníci z pódia. Petr Pithart a Miroslava Němcová pronášeli připravený projev, ministr kultury Daniel Herman a ministr zemědělství Marian Jurečka mluvili spatra. O republice, o demokracii, o nebezpečí snah některých politiků přimknout naši zemi k Východu. Opět. O ostudném prohlášení Čtyř. O bezprecedentní, nehorázné a ponižující situaci kolem vyznamenání pro pana Bradyho.
Vystoupili také rektoři veřejných škol a zástupci některých měst a obcí v čele s předsedou STAN Petrem Gazdíkem. Vyjadřovali solidaritu se shromážděním na Staroměstském náměstí, potřebu bránit demokracii a vlastní sebeúctu. Pak Michal Horáček v roli konferenciéra požádal shromáždění, aby zapálilo svíčky k písni, která měla zaznít. Vytáhli jsme svíčky, které jsme si vzali s sebou. “Zapalte si ji ode mě,” nabídl svoji, již hořící svíčku pán stojící vedle mě. Naše svíčky se dotkly v ohnivém polibku. “Pravda a láska”, zažertoval. V tu chvíli plamínky sfoukl vítr. “No, snad to není znamení”, odtušil s úsměvem. Snad ne, napadlo mne při pohledu na střechu pódia a kousíček svítící obrazovky – víc jsem neviděla – skrz ramena kolemstojících lidí. Pokusili jsme se o zapálení svíček ještě několikrát, ale za větru a v mírném dešti to byl takřka neproveditelný úkol. Nakonec jsme se k zářícímu Staromáku přidali svítilnami na mobilech. Nebyli jsme sami.
“Tady nejde o mě, jde o demokracii.” Pan Brady. Silný okamžik, zlatý hřeb. Člověk, který vlastním životem, životním postojem a prací převyšuje většinu naší společnosti, včetně našich vrcholných politiků, prezidenta nevyjímaje. Člověk, ztělesnění ideálu, symbol čehosi vyššího v nás, jejž jako rozumný politik nechcete mít proti sobě. Protože to se dá jen těžko ustát. Leda za cenu obrovské lži a zpronevěry vlastním deklarovaným postojům.
Nesouhlas s jednáním Hradu v kauze “Brady” vyjádřily nejen opoziční strany TOP09, STAN nebo ODS (s pár výjimkami, např. Václava Klause ml., který je ovšem vždy názorově poněkud šejdrem), ale také koaliční strana KDU-ČSL (spor se týká jejího ministra) a část politických činitelů za ANO a dokonce i ČSSD.
Naopak komunisté stojí pevně za Hradem. Shromáždění na Staroměstském náměstí opakovaně označili, ve shodě s premiérem Sobotkou, za “trucpodnik”, a dokonce demonstrativně odešli ze Sněmovny, když zde byla panu Bradymu udělována pamětní medaile Karla Kramáře. Těžko si představit větší zpronevěru vlastním, komunisty dlouhodobě deklarovaným postojům vůči obětem druhé světové války, než je právě tohle.
Bývalý prezident Václav Klaus akci označil za “pokus o destabilizaci poměrů v naší zemi.” Věta, jak vystřižená z Rudého práva konce osmdesátých let. Ten samý Václav Klaus přitom na začátku tohoto roku hřímal na předvolebním mítinku německé AfD – strany, v Německu přirovnávané k počátkům NSDAP – v souvislosti s migrační krizí v Evropě o “nutnosti povstání mas”. Ponaučení? Co je oprávněné vzedmutí nevole ve společnosti a co prachbídný pokus o puč? Zeptejte se pana profesora, holoubkové.
A Miloš Zeman? Politik, který se kdysi ostře vymezoval vůči české neonacistické scéně. Svou nechuť k tomuto druhu extremismu ještě vyjádřil ve své prezidentské inaugurační řeči, kde neonacismus označil za “ostrůvek negativní deviace”. Pak ovšem nastaly změny: přes osočení Ferdinanda Peroutky z fascinace nacismem a zpěv státní hymny na pódiu společně s tehdy hlavní postavou české neonacistické scény Martinem Konvičkou, až k vyjádření, že Tomáš Vandas, vůdce neonacistické strany DSSS, se “ještě může stát slušným člověkem”. Kauza “Brady” může být v tomto kontextu brána za jakési ukončení prezidentova názorového přerodu.
Možná je to celé jinak. Možná zkrátka část politiků, zejména těch vrcholových, neuznává cosi jako ideály, postoje a názory, kterým se není možné zpronevěřit. Protože to nikdy nepotřebovali. Protože si vždycky vystačili s bonmotem “jen blbec nemění názory”. A nemylte se, nejde jen o ty oblíbené protagonisty mnoha situací, budících kontroverze – komunisty, Václava Klause nebo Miloše Zemana. Blízká budoucnost nás může ještě překvapit zjištěním, jaké pohnutky ve skutečnosti stály za tím prudkým vzedmutím solidarity části naší politické scény a konkrétně některých politiků s panem Jiřím Bradym. A že zrovna tak, jako o upřímné vyjádření odporu k praktikám Hradu, mohlo jít z jejich strany o chladnokrevný kalkul – zneužití silného příběhu a upřímného rozhořčení společnosti k budování lepší politické pozice. Blízká budoucnost pak také ukáže, zda v takovém případě sázka na hru s city veřejnosti vyšla i to, kdo z celé situace nakonec doopravdy vytěží politický kapitál.
Přes všechny nejasnosti kolem příběhu vyznamenání pro pana Bradyho, přes všechna podezření a vzájemné obviňování se ze lží, to patnáctitisícové shromáždění na Staroměstském náměstí vyslalo signál. Silný signál touhy po společnosti, která se nehrbí před mocnostmi a má rovná záda. Společnosti, která ctí svobodu a demokracii a ve které se nepáchají nespravedlnosti, třeba na příbuzných oponentů.
“Bitvu o Bradyho” Staromák vyhrál. Nikoliv však válku. Tu, která se vede o demokracii i obyčejnou slušnost. Bude třeba udělat něco víc, než jen zapálit svíčky nebo rozsvítit mobily a společně si zazpívat hymnu. Nebo se ve virtuálním prostoru dojímat nad krásnými obrázky zaplněného náměstí, focenými z věže Staroměstské radnice. Nebo hromadně sdílet, jakkoliv trefný, projev Petra Pitharta. Možná je to už klišé, ale politické změny se opravdu nedělají hromadným zpěvem. Místo ulic je třeba zaplnit volební místnosti a “červené karty” proměnit za voličské hlasy.
