V Tureckém referendu vyhrálo “Ano”. Ano pro změnu politického systému. Ano pro větší moc vládce. Ano pro obrovský krok. Zpátky do Orientu. K diktatuře sultánského střihu. Ven z Evropy.
Andrej Babiš zas prostřednictvím deníku Euro vyjevil občanům svou touhu zůstat někde na okraji Evropy. Protože Evropa nám není k ničemu – jen samé regulace a směrnice, samé zákazy a kvóty. To nepotřebujeme. Nám stačí dotace. Hlavně tedy ty pro Agrofert. A proč neudělat taky nějaké to referendum? Andrej Babiš by nebyl proti: Zeptejme se lidí, jestli chtějí Evropskou unii. A vůbec, co pro nás nějaká EU kdy udělala? Akorát poslala mraky zbytečných peněz, aby jimi korumpovala politiky z ODS. A ČSSD! K čemu nám je taková unie, když si není schopná ani ohlídat, jestli se ty její dotace nerozkradly! (O Čapím hnízdě ani slovo.) V Bruselu vymýšlí jen samé hlouposti, i pan prezident to tuhle říkal!
To je pravda. Prezident Miloš Zeman v rozhovoru pro server hlavnespravy.sk (ano, čtete dobře, v rozhovoru pro server hlavnespravy.sk, momentálně jedné z největších hlásných trub Kremlu na Slovensku) prohlásil, že Česká republika se musí bránit “šílenostem” z Bruselu – tj., podle pana prezidenta „nesmyslným směrnicím a vnucování muslimských migrantů“. Jeho vstřícný postoj k referendu o vystoupení z EU a NATO je dlouhodobě znám.
Takže, dva z našich nejvyšších politických představitelů se netají nechutí k Evropské unii. Jeden z nich navíc považuje parlament za žvanírnu, snížil by počet poslanců a zrušil Senát. I druhý má o funkci Senátu v naší demokracii “jisté pochybnosti”. Evropskou unii považuje za továrnu na nesmyslná nařízení a šílenou kuplířku a dohazovačku muslimských imigrantů, jakkoliv jich u nás nezůstalo ani co by se za fíkus v Ovčáčkově kutlochu vešlo. Navíc se nijak netají obdivem k diktátorským postavám minulosti. Oba v nevzácné shodě považují demokracii za systém, ve kterém se občané mohou jednou za čtyři, resp. pět let vyjádřit ve volbách a zbytek období mají držet ústa a lajnu. Evropská unie je jejich rival. Mocenská struktura, která jim kouká pod prsty, přes které by je mohla klepnout. Cizinec, který jim nemá co povídat nebo dokonce nakazovat. A přesně takovým způsobem se k Evropské unii, Evropě, staví. Jako k nepříteli.
Jenže Evropa, to jsme my. To je to místo, kde se nacházíme. Místo, kterého jsme součástí. Evropa – to je ten vysněný Západ, ke kterému jsme vzhlíželi a kam jsme chtěli patřit, kam jsme se chtěli vrátit, v 89. roce. Můžeme diskutovat o důvodech, jaké vedly různé části společnosti k potřebě změny. Jistě jich bylo víc a jistě u každé vstvy – sociální či vzdělanostní – převažoval jiný. Potřeba změny ale byla společná.
Slýcháme o „divokých devadesátých“, která vystřídala dobu totality. Ano byla to doba obrovských změn – politických, ekonomických, společenských. Změny byly překotné, vše probíhalo za pochodu. Spíš za běhu. Jenže to také byla doba naděje. Že bude líp. Nešlo o koblihové cukrování. Opravdu líp. A v mnoha lidech – těch aktivnějších, podnikavějších, ochotných se učit nové věci – ta naděje na lepší zemi, na zemi neodmyslitelně patřící k Západu, zemi otevřenou všemu novému, vydržela téměř celá ta v mnoha směrech divoká 90. léta. Od té doby se situace diametrálně proměnila – po krizích, které proběhly nejen na naší politické scéně – sarajevský atentát, opoziční smlouva, Grossova aféra, Topolánkovy vlády, vláda Petra Nečase – ale i na scéně globální ekonomiky – technologická akciová bublina přelomu tisíciletí, hypotéční krize – již podstatná část naší veřejnosti nehledí do budoucnosti se stejnými nadějemi, jako kdysi. Stále více slyšíme kritiku nejvyšších západních organizací, veřejný diskurz se stále více odvrací od demokratického zřízení a hledá jiný, zdánlivě pohodlnější typ vlády. Pod záminkou zvýšení bezpečí, které nabízejí někteří politici, se skrývá další a další omezování svobod.
Je správné změnit kurz? A zvolit si jinou cestu, hodně podobnou té, kterou si teď zvolili Turci? Opravdu je východiskem ze současné krize západních hodnot, kterou můžeme vidět nejen u nás, odklon od liberální demokracie, volba silné ruky a odchod z Evropy? To je cesta ke zvýšení bezpečí?
Ne, nebudeme si nalhávat, že demokracie netrpí různými neduhy. Ve východní Evropě jich můžeme vidět spoustu: od korupce přes oligarchii k ovlivňování médií, justice, dokonce voleb. Evropská demokracie trpí především liknavostí nebo přinejmenším těžkopádností rozhodování v bezpečnostních a zahraničněpolitických otázkách, což bylo patrné zejména při řešení migrační krize a situace v Sýrii.
Demokracie v postsovětských zemích a bývalých sovětských satelitech, mezi které také patříme, jakkoliv se snažíme léta předstírat, že jsme srdcem Evropy a součástí Západu, jednoduše trpí i po více než čtvrt století dětskými či pubescentními nemocemi, ta západní, evropská se zase dožila nemocí civilizačních, jejichž hlavní příčinou je přesvědčení, že mír a bezpečnost v Evropě je cosi stabilního, neměnného, jistota, o níž netřeba pochybovat. Pro evropský parlament je proto daleko snazší přijímat předpisy například o minimální velikosti králičích kotců, což je samozřejmě velmi dobré opatření pro králíky, a mnohem složitější, málem nemožné, domluvit se na tom, jak v intencích zdůrazňujících západní evropské hodnoty solidarity a lidskosti zvládnout migrační krizi nebo zastavit vraždění civilistů v Sýrii, přičemž tato neschopnost samozřejmě vůbec není dobrá pro lidi. Zejména pro ty prchající před válkou z vlastních domovů či umírající na následky chemického útoku.
70 let míru dalo dorůst již čtvrté generaci západoevropských občanů, kteří hrůzy války nezažili. Veteráni války postupně odcházejí a mladší generace ztrácí přímý kontakt. Válka zůstává „uzamčena“ v černobílých dokumentech, v muzeích a občasných expozicích, v knihách, maximálně ve vyprávění pamětníků, zachyceném na audiovizuálních materiálech. Miliony mrtvých obou světových válek jsou pro dnešního Evropana jen nehybné postavy hledící na nás zpoza silně zaprášeného závoje času. A Sýrie je daleko.
Proto je třeba vrátit povědomí o evropských hodnotách, na kterých stojí naše západní civilizace, a také povědomí o účelu EU zpět ke kořenům – ke společnému přesvědčení svobodomyslných evropských národů, že hrůzy, které Evropa zažila v období dvou světových válek se již nikdy nesmí vrátit. Že odchod z Evropy (Evropské unie) je naprostým opakem ideje na zlepšení bezpečnostní situace každé účastnické země. A že demokracie je systém nedokonalý, ale pořád nejlepší.
Erdoganem uchvácené Turecko nechť nám je dalším a doufejme posledním varováním.
