Tak se nám rozjelo další (kolikáté už?) kolečko jednání mezi ANO a ČSSD. Vyhlídky nejsou valné. Spíš, než domluvu na společné vládě (která by, mimochodem, ČSSD velmi pravděpodobně stála krk), lze čekat další pat a další kolečko (kolikáté už?) jednání mezi babišovci, okamurovci a komunisty. Všechny ostatní varianty jsou dopředu prakticky vyloučené, a to nejen kvůli tvrdošíjnosti Andreje Babiše, který prostě chce být premiérem, ale také kvůli obdobné paličatosti prezidenta Miloše Zemana, který prostě nechce premiérem jmenovat nikoho jiného, než Andreje Babiše (nebo to alespoň stále tvrdí) a rozhodně nechce dopustit předčasné volby (nebo to alespoň stále tvrdí). A nejen to. Demokratické strany si dobře uvědomují, že vstupem do koalice s hnutím ANO by se leda zařadily do skupiny marketingově užitých a plně spotřebovaných “kluků z plakátu” a skryté koalici hnutí ANO, SPD a KSČM by dělaly jen stafáž. Vstup do koalice s ANO v takové situaci znamená naprostou ztrátu pudu sebezáchovy. Tohle platí o všech a o ČSSD stonásobně. Snad si to vedení ČSSD uvědomuje, když sedí nad další nabídkou na spoluvládnutí, tak neodolatelnou, že o ní zatím nikdo nechce veřejně promluvit.
Vyhlídky jsou nevalné. Rozumný člověk aby začal přemýšlet, co dál. Několik mých přátel zcela vážně uvažuje o odchodu ze země. Můžete je mít za škarohlídy, ale přece jen, rozhlédněte se kolem sebe. Jistě, tak špatně jako v Rusku na tom zatím nejsme. Zato Polsku se blížíme. Je to pod povrchem, bublá to. Změna může být velice rychlá. Koneckonců v Polsku na to stačily dva roky vlády Kaczynského PiSu. V putinovském Rusku ten proces probíhá již mnoho let – za Putinovy vlády odešly z Ruské federace miliony Rusů, jen za rok 2015 je oficiální odhad kolem 400 tisíc osob. V Orbánově Maďarsku zvažuje odchod do emigrace téměř půlka mladých lidí. A mladí odcházejí i z Ficova Slovenska.
Ještě to tu není, ale je to pod povrchem, bublá to a vře. Možná bude stačit jen pár let, kdy další a další z mých přátel a především jejich děti začnou uvažovat o odchodu někam jinam. Někam, kde jejich životy nebude vládnout veliká rodinná firma a její marketingoví kouzelníci. Někam, kde nebudou nejvyšší státní představitelé vyvolávat v části společnosti ty nejopovržlivější emoce a podbízet se cizím autokratickým vládcům. Někam, kde si společnost cení znalostí a umu. A až tihle všichni odejdou, zbude tu lid. Lid v tom nejhorším “lidově demokratickém” smyslu. Lid plně ovládnutý, k vrchnosti krotký a poslušný, doma reptající – ale jen potichu v kuchyni, a i když už možná ne pod holou žárovkou u stolu pokrytého vikslajvantem, o moc útěšnější obraz to nejspíš nebude.
Lid, který bude tichounce nadávat na poměry a na vládce, kteří jej podvedli, na politiky, kteří to dopustili, prostě na všechno, jako za starých totalitních časů. A své zloby neušetří ani všechny ty škarohlídy a mladé lidi, kteří jej opustili, přestože varovali a varovali a varovali. A dělali to dlouho, ale zbytečně, takže jim nakonec nezbylo nic jiného, než odejít.
Lid jim to bude vyčítat. Označí je za zrádce. Protože s ním nebyli (a “netrpěli”), když bylo nejhůř, ačkoliv přece mělo být líp. Ten samý lid, který přesně tohle zvolil. Demokraticky. Dobrovolně a rád. Dobrovolně a rád a navzdory dějinné zkušenosti, která rozhodně není dávno pokrytá prachem a pavučinami – jen ta paměť, kdyby sloužila…
Před očima mám jeden starý Kantorkův vtip. Dva vězni v kobce. Jeden z nich stojí na stole, rukama se drží mříží, kouká ven a říká: “Vyhlídka je mizerná. Skrz ty mříže vidím šibenici, skrz tu šibenici ostnatej drát a skrz ten drát hřbitov.”
Ne, ještě to není tak zlé, ale vyhlídka opravdu za moc nestojí.
