„Okolofutbol“, ruský termín označující fotbalové chuligánství, má asi tolik společného s fotbalem, jako má Putin osobně co do činění s nedávnými událostmi v Marseille. Brutální rvačky, k nimž došlo ve spojitosti s utkáním Ruska s Anglií v Marseille by pro nikoho, kdo sleduje kulturu evropských fotbalových fanoušků a hnutí ultras a hooligans, neměly být překvapením. Popisovat ruské hooligans jako dobře organizované a ostřílené matadory bojových umění – vlastnosti, které jsou často součástí tvrzení, že násilné excesy byly pečlivě řízené ze strany Ruska – je jako říkat, že míč je kulatý a nafukuje se hustilkou.
Celkově lze říci, že mezi „ultras“ a „hooligans“ v Rusku, ale i v dalších východoevropských zemích, není žádný velký rozdíl. V Německu jsou však „ultras“ klasifikování jako „mírumilovní“ nebo nanejvýš „připraveni použít sílu“, zatímco „hooligans“ jsou zjevně násilničtí. Ale jako celek jsou dnešní hooligans obecně dobře organizovaní a všestranně vytrénovaní v oblasti bojových umění, někteří z nich jsou či byli dokonce profesionálové.
Dnešní scéna má jen velice málo společného s opilci ve vojenských bundách osmdesátých a devadesátých let. Spíše naopak: s nárůstem popularity subkultury „straight edge“ mnozí dokonce ani neberou drogy a nepijí alkohol. A „začistka“ (ruské slovo pro „vyčištění“), k níž došlo na konci utkání Rusko-Anglie v Marseille v sektoru anglických fanoušků, byla spíše než cokoli jiného, jakousi formou „honu na trofeje“. Krást transparenty, vlajky, šály nebo jinou výbavu fanoušků soupeře před, během nebo po utkání je docela běžné. Tyto trofeje se později používají jako důkaz převahy a hrdinské statečnosti. Pokud jde o Marseille, zdá se, že alespoň částečně byly používány jako oběživo; ihned po zápase někdo veřejně nabídl výměnu deseti anglických vlajek za zjevně ztracený ruský pas. V tomto ohledu se „nepsaný zákon“ o neútočení na běžné fanoušky jeví být také spíše jako mýtus – připomeňme si skupinu německých rváčů, která v Lille napadla oslavující ukrajinské fanoušky.
Kromě toho některé dobře známé ruské hooligans skupiny jako Music Hall, Sturdy Fighters, Orel Butchers, Funny Friends či The Aliens v předstihu informovaly o své „Tour de France“. Ruští hooligans celkově hodně toužili postavit se v Marseille svým anglickým protějškům. Není také tajemstvím, že důležité sportovní události, jakou mistrovství Evropy bezesporu je, jsou často společnou arénou pro pouliční boje; vzpomeňme si na Wroclaw a Varšavu v roce 2012, kdy ruské skupiny nadšeně „soutěžily“ s Poláky. Byť násilným střetům nelze nikdy úplně zabránit, zdá se, že polské orgány byly lépe připraveny než Francouzi. Jedním z důvodů zřejmě byla skutečnost, že otázce hooligans byla před šampionátem 2012 věnována výrazná pozornost, s ohledem na Ukrajinu částečně až přehnaná. Francouzské úřady daly zřejmě přednost protiteroristickým opatřením před prevencí násilí ze strany hooligans.
Násilí ruských hooligans by nemělo být bráno jako záminka pro zevšeobecňující tvrzení o specifické kultuře násilí, typické pro Putinovo Rusko. Jistě, některá následující oficiální prohlášení ruských politiků včetně Putinovy nedávné poznámky o tisících anglických fanoušků zbitých hrstkou Rusů, jsou charakteristická pro politické klima v Rusku, kde mají šovinistické postoje výslovnou podporu.
V Rusku kultura násilí samozřejmě existuje, ale je zcela zřejmé, že hooligans sami o sobě nejsou ruským fenoménem. Vezměme si například brigádu Nassau, skupinu hooligans z Frankfurtu, která je doposud oslavována za to, že vyvolala masovou kickboxovou bitvu s petrohradskou Music Hall. Nicméně musíme lépe pochopit, proč je ruská hooligans scéna větší, než je tomu jinde. Některé z výše uvedených ruských skupin existují již dvacet let. Z tohoto důvodu by bylo zavádějící vyvozovat závěry z krátkodobých horizontů. Hooligans existovali dokonce i v době SSSR.
O tom, že hooligans v Rusku i jinde lze využít pro politické, nebo dokonce ekonomické cíle, není pochyb. Víme například, že srbský vůdce milicí Raznatovič („Arkan“) během jugoslávských válek aktivně rekrutoval bojovníky mezi příznivci Crvena Zvezda Bělehradl. Někteří členové ultras/hooligans na Ukrajině vstoupili do dobrovolnických praporů a bojovali proti Ruskem podporovaným rebelům v Donbasu. Stal se i případ, kdy ultras klubu Dynamo Kyjev vyhnali ze svého středu členy krajně-pravicového Pravého sektoru, když chtěli vyvěsit symboly své organizace v sektoru fanoušků Dynama.
Hooligans se spíše drží dál od stranické politiky. Přílišný nacionalismus a dokonce i pravicový extremismus však mohou být ideologickými faktory, které v případě násilného konfliktu či dokonce války spustí mobilizaci. Nepřekvapuje proto, že někteří ruští hooligans údajně šli v Donbasu do války proti Ukrajině.
Na druhé straně, válka Ruska proti Ukrajině ukazuje, že ruská scéna, navzdory rozšířeným nacionalistickým postojům, není monolitická a rozhodně nestojí jednomyslně za Kremlem, jakkoli se v sektoru ruských fanoušků čas od času objevovaly vlajky DNR a LNR. Zároveň jsme ovšem také zaznamenali, že ruští ultras sympatizovali, a dokonce projevovali solidaritu vůči ukrajinským kolegům v jejich boji proti vládě Janukovyče a posléze v „osvobozeneckém boji“.
Konflikty s úřady nejsou pro ultras a hooligans ničím mimořádným. Naopak. Vzpomeňme si na početné střety mezi ruskými hooligans a represivními orgány v minulých letech. Největší nepokoje proběhly v roce 2010, kdy radikální pravicoví fanoušci Spartaku několik dnů pořádali v Moskvě hony na neslovanské cizince. Zároveň docházelo k násilným střetům s bezpečnostními složkami a obviněním na adresu policie, že selhala při vyšetřování smrti fanouška Spartaku.
Zkratku „A.C.A.B“ (Všichni policajti jsou bastardi) používají hooligans po celé Evropě. To, že šéf oficiálního ruského svazu fanoušků Alexandr Šprygin je zajímavá postavička, je nepochybné. Avšak jeho role v rámci celkové ruské fanouškovské scény zcela jasná není. Je velmi pravděpodobné, že právě on svým „přátelům“ z řad hooligans sponzoroval vstupenky a charterové lety do Francie. Nicméně by bylo chybou domnívat se, že ruští hooligans jsou zcela závislí na finanční podpoře.
Když označujeme události v Marseille za operaci pod taktovkou Putina, dopouštíme se vážné chyby v posuzování Ruska – hrubě přeceňujeme efektivitu ruského režimu a schopnosti vládnutí. Pomáháme tak zobrazovat Putina jako všemocného vůdce a, paradoxně, přispíváme k udržování jeho veřejného obrazu jako prozíravého státníka.
Analytici by však tento mýtus lehce a rychle zpochybnili. Tím spíš, že tvrzení, že Kreml plánoval a zorganizoval události v Marseille, neodpovídá celkovému obrazu o tom, jak je v Rusku sport obvykle politicky zneužíván. Rusko totiž v této oblasti investuje obrovské úsilí a prostředky, aby vypadalo jako moderní, úspěšný a „sexy“ sportovní supervelmoc. Nedávno si najalo západní PR agenturu Burson-Marsteller, aby odvrátila hrozbu zákazu účasti ruských sportovců na letních olympijských hrách 2016 v Brazílii.
Běsnící hooligans do této strategie rozhodně nezapadají a negativní medializace, následné uvěznění tří hooligans a deportace zasadily významnou ránu ruské PR kampani. Nepřekvapuje proto, že jak Kreml, tak i ruský ministr sportu a prezident Ruské fotbalové unie Mutko dodatečně odsoudili násilné střety. Dále bylo oznámeno, že ruská policie nakonec podpořila své francouzské kolegy při zatýkání skupiny ruských hooligans. Lze také očekávat, že represe proti ruským hooligans/ultras ještě vzrostou v souvislosti s kandidaturou Ruska pořádání Mistrovství světa v roce 2018.
Stejně jako v západní Evropě před lety se začne fotbal v Rusku řídit bezpečnostními předpisy, bezpečnostním opatřením stadionů a komercializaci, jejímž cílem je vytvořit prostředí vhodné pro rodiny s dětmi a přilákat bohatší zákazníky.
Nedávné rozhodnutí Dumy vytvořit černou listinu fotbalových hooligans je prvním jasným znamením tohoto trendu. A v neposlední řadě, označovat události v Marseille za součást ruské „hybridní války“ proti Západu nejenom tento jinak racionální koncept dovádí ad absurdum, ale je to rovněž neuctivé vůči Ukrajině, zemi, která skutečně padla za oběť horké (hybridní ) války, zorganizované Ruskem nade vší pochybnost.
Zdroj: Intersecitonproject.eu 21. 6. 2016
