V noci z 25. na 26. dubna 1986 v 1:23 hodin došlo na čtvrtém, nejnovějším bloku Černobylské elektrárny, který byl v provozu teprve od roku 1984, k velké jaderné havárii, znamenající co do úniku radiace pětisetnásobek radiačního výkonu bomb svržených v roce 1945 na Hirošimu a Nagasaki. Do atmosféry bylo vymrštěno kolem 190 tun radioaktivních látek a osm tun jaderného paliva. Požár v elektrárně trval skoro dva týdny. S plameny bojovalo vojsko a „likvidátoři“, zmobilizovaní po celé zemi. Radioaktivní ozáření nakonec zasáhlo asi sedm milionů lidí. Území o ploše sta milionů hektarů na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku byla zamořena nuklidy s dlouhým poločasem rozpadu. Podobně byly zasaženy i jednotlivé oblasti Polska a Pobaltí. Gorbačovovo vedení se tragédii nejdřív snažilo utajit. Prvomájový průvod v Kyjevě se konal pod kapkami radioaktivního deště, což nikdo nevěděl. Straničtí funkcionáři, kteří sháněli přednostní letenky, jízdenky, letadla a vlaky ze zamořených oblastí pro své rodiny, do celého světa lhali, že obyvatelstvu postižených regionů žádné jaderné nebezpečí nehrozí. Prudký radioaktivní skok oznámilo Švédsko, když nad něj dospěl jedovatý černobylský mrak. Na likvidaci katastrofy se podílelo 84 500 lidí, z nichž do začátku tohoto tisíciletí polovina zemřela nebo má trvalé zdravotní následky..
Černobylská katastrofa se stala přímým důsledkem nespolehlivosti sovětských bezpečnostních opatření v jaderných elektrárnách, nekompetentnosti nejvyššího vedení země a technických nedostatků reaktoru RBMK-1000, jehož výbuch tragédii způsobil. K jiné havárii došlo již v roce 1975 v Leningradské atomové elektrárně: tam se odhermetizoval kanál reaktoru stejného typu. Komise, složená z expertů Kurčatovova ústavu atomové energie, příčiny nehody vyšetřila a vydala četná doporučení, jak nedostatky na reaktoru odstranit; jenže za dalších jedenáct let se nic nestalo. V roce 1983, kdy se do reaktoru čtvrtého energobloku vkládalo technologické palivo, proběhla fyzikální měření charakteristik aktivní zóny a přišlo se na mimořádně nebezpečný jev: tyče bezpečnostní ochrany při pohybu směrem dolů po prvních pět vteřin nevyvolávaly negativní, nýbrž pozitivní reaktivitu. Příslušná komise však přesto považovala za možné uvést reaktor do provozu. S výrokem komise vyslovil souhlas i inspektor dozoru Státní komise pro jadernou energii.
Vedoucí skupiny pro spolehlivost a bezpečnost atomových elektráren s reaktory RBMK v Kurčatovově ústavu, doktor věd Vjačeslav Pavlovič Volkov, podal několik obšírných hlášení, v nichž zdůvodňoval nebezpečnost reaktorů tohoto typu a přicházel i s návrhy na zdokonalení. Nikdo jim ale nevěnoval pozornost. Když Volkov přijel přímo do Černobylu a odhalil tu spousty případů porušování pravidel bezpečnosti práce, ředitel elektrárny mu řekl doslova toto: “Jen se neboj! Atomový reaktor je něco jako samovar, je to mnohem jednodušší než na tepelné elektrárně. A personál máme zkušený, tady se nikdy nic stát nemůže.” Ani vědecký vedoucí kontrukčních prací na reaktoru RBMK, akademik A. P. Alexandrov, ani jeho hlavní konstruktér, akademik N. A. Dolležal, neudělali pro zdokonalení reaktoru naprosto nic ani po havárii v Leningradské jaderné elektrárně, ani po vyhodnocení provozních zkoušek čtvrtého energobloku v Černobylu, ani po varování V. P. Volkova. Akademik Alexandrov nedlouho před havárií vystoupil ve všesvazovém rozhlasu a mluvil o “mimořádné bezpečnosti našich reaktorů”.
Osmaosmdesátiletý ministr všeobecného strojírenství, akademik J. P. Slavskij, 26. dubna 1986 prohlásil, že o stabilitě sovětského jaderného průmyslu nemůže být pochyb, i když jsou tu jistá “citlivá místa” jako problémy ve financování, mírně zvýšený počet pracovních úrazů v tomto odvětví a nyní jakási “drobná nehoda” v Černobylu. V okamžiku tohoto prohlášení už tragédie v Černobylské jaderné elektrárně běsnila naplno.
Okamžiky katastrofy
Požární službu v Černobylské jaderné elektrárně v noci z 25. na 26. dubna 1986 držela směna poručíka Vladimira Pravika. V 1:23 nad čtvrtým energoblokem najednou k nebi vyrazily jiskry a kusy hořícího materiálu, jejichž část dopadla na střechu strojovny. V 1:30 už na místo tragédie dorazilo hasičské auto s Pravikovým družstvem. Podle vnějších známek, tedy plamenů na střeše strojovny a sousedních prostor, poručík stanovil ohnisko požáru a zahájil jeho hašení ze strany strojovny. Bylo to naprosto správné rozhodnutí, protože zabránilo zhroucení ocelových střešních konstrukcí. Vladimir Pravik pracoval ve smrtícím radiačním záření hodinu a dvacet minut, ale on i jeho družstvo svou povinnost splnili, čímž zabránili šíření ohně a ještě horší katastrofě.
V 1:35 na místo havárie dorazila službu konající směna 2. požárního útvaru města Pripjať v čele s poručíkem Viktrorem Kibjonkem, který se svým družstvem zajistil protidýmová opatření a také nepřetržitou dodávku vody na střechu strojovny. Jeho družstvo zasahovalo v místnostech přímo sousedících s aktivní zónou reaktoru, kde byla hladina radiace rovněž mimořádně vysoká. Viktoru Kibjonkovi a jeho mužům se podařilo zastavit šíření požáru směrem ke třetímu energobloku.
V 1:46 k požáru dorazil i velitel požárního útvaru, major Leonid Těljatnikov, který měl poslední den dovolené. Převzal velení zásahu, ohnisko požáru lokalizoval a jako první si povšiml svitu v reaktorovém sále, který signalizoval nebezpečí radiační smrti.
Ve 3:30 byli zasahující hasiči zčásti vystřídáni. V té době na území elektrárny zasahovalo 37 jednotek protipožární ochrany. Hasiči už chápali, do čeho jdou, ale přes nebezpečí vražedné radiace s ohněm statečně bojovali. Ivan Šavrej, jeho bratr Leonid, Alexandr Petrovskij, Ivan Burtymenko i další příslušníci hasičských týmů jsou příklady skutečného sebeobětování. Nebýt jejich statečnosti, oheň by se přenesl i na další energobloky a celá katastrofa by byla ještě strašlivější.
Oheň a pronikavá radiace připravily o život šest lidí: poručíky Vladimira Pravika a Viktora Kibjonka, seržanty Nikolaje Tytenka, Vasilije Ignatenka, Volodymyra Tyščuka a Mykolu Vaščuka. Poručíci Vladimir Pavlovič Pravik a Viktor Nikolajevič Kibjonok byli vyznamenáni tituly Hrdinů Sovětského svazu in memoriam. Mladým důstojníkům bylo teprve 24 a 23 let. Titul Hrdiny Sovětského svazu dostal i major Těljatnikov, který po transplantaci kostní dřeně naštěstí přežil (zemřel v roce 2004 na následky dopravní nehody). Většina zasahujících hasičů však i přes podobné transplantace zemřela.
Do akce bylo nasazeno chemické vojsko a letectvo. Nejnebezpečnější a nejsložitější úkol přitom plnili piloti vrtulníků. Obrovskou organizační práci odevzdal zástupce velitele letectva Kyjevského vojenského okruhu, generálmajor Nikolaj Timofejevič Antoškin, který činnost svých lidí řídil po plných čtyřicet dnů. Už v noci z 25. na 26. dubna vzlétly stroje gardového vrtulníkového pluku, jehož piloti se krátce předtím vrátili z Afghánistánu. Plukovník B. Něstěrov, jenž na vrtulníkovou základnu dorazil nejdřív, zorganizoval přípravu strojů, rozdělení jednotlivých posádek a jejich zajištění vším nezbytným, načež společně s plukovníkem A. Serebrjakovem odletěl do Černobylu.
Dne 26. dubna brzy ráno prolétla nad reaktorem první posádka kapitána Sergeje Volodina a hlásila svému velení situaci. Úkol posádek vrtulníků byl nejen svrchovaně důležitý, ale také smrtelně nebezpečný: museli kráter v reaktoru spolehlivě zaklopit pytli s pískem. Hladina radiace nad reaktorem se pohybovala kolem 500 rentgenů za hodinu. Aby byly zásahy přesné, musel vrtulník zůstat nad reaktorem ve výšce 150-200 metrů viset až dvě minuty. Ochranné prostředky neměly posádky vrtulníků zprvu žádné – teprve po několika dnech si pod sedačky začaly pokládat olověné plechy. Velitel chemických vojsk ministerstva obrany SSSR, generálplukovník Vladimir Karpovič Pikalov (1924 – 2004), i přes smrtelné riziko ozáření osobně provedl chemický průzkum zamořeného území. Tento muž, který prošel ohněm druhé světové války, však život neriskoval poprvé. Generálové Pikalov a Antoškin byli za odvahu při zásahu rovněž vyznamenáni tituly Hrdiny Sovětského svazu.
Do 1. května 1986 piloti na reaktor shodili celkem 1 900 tun písku. Sovětská vláda teď nutně potřebovala respektovanou osobnost z AV SSSR (akademie věd), jež by za prvé dokázala vyhodnotit skutečný rozsah katastrofy a za druhé uklidnit světové veřejné mínění. Volba padla na mladého akademika, doktora chemických věd Valerije Alexejoviče Legasova (1936 – 1988). Ve čtvrtém bloku bylo uloženo více než 2 500 tun grafitu, který hořel rychlostí jedné tuny za hodinu, takže během 240 hodin mohlo toto množství zamořit zplodinami jaderného odpadu obrovské území. Akademik Legasov se rozhodl neutralizovat hořící grafit co největším množství sloučenin bóru. Piloti vrtulníků pod velením Jevgenije Petroviče Rjazanceva shodili na kráter více než 40 tun karbidu bóru a 2 400 tun olova. Brzy nato začala kolem zničeného reaktoru výstavba sarkofágu.
Stavitelé metra vyhloubili pod reaktorem 136 metrů dlouhý tunel, poté byl pro potřeby chlazení reaktoru použit kapalný dusík a následně se pod základy celého bloku postupně rodila mohutná železobetonová deska, na níž spočinul samotný sarkofág. Za pomoci výkonných jeřábů sem byly spuštěny segmenty ocelového bednění o obsahu 40 kubických metrů, do nichž se mohutnými pumpami dopravoval beton. Dne 15. listopadu výstavba sarkofágu skončila. Akademik Legasov, který dostal velké dávky radioaktivního záření a navíc byl nucen v zájmu záchrany prestiže své vlasti před světovou veřejností skutečný rozsah havárie tajit, se dva roky po havárii (2. dubna 1988) zastřelil. V roce 1996 byl na základě výnosu prezidenta Jelcina posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu.
Katastrofa proměnila Pripjať, kde žili zaměstnanci elektrárny, v město duchů. Mimo zamořenou třicetikilometrovou zónu bylo vybudováno nové město Slavutič. Likvidační práce po katastrofě neustaly. Pravidelně se na ně stahovaly vojenské jednotky, posluchači učilišť chemické obrany a specialisté z řad záložníků, jež v rámci vojenských cvičení povolávaly vojenské správy. Všem těmto lidem se obecně začalo říkat likvidátoři. Mnozí z nich byli zasaženi velkými dávkami ozáření a zdravotní následky ponesou po celý zbytek života.
Soud, který nad ředitelem Černobylské atomové elektrárny a jeho nejbližšími spolupracovníky vynesl rozsudky odnětí svobody na dlouhá léta, neztratil jediné slovo o systémových příčinách tragédie, kvůli níž museli hrdinsky umírat nevinní lidé, kteří s ní neměli nic společného.
Brzy po černobylské katastrofě byl poprvé po sedmdesáti letech odvolán zákaz publikování reportáží o haváriích, jež přinesly velký počet obětí, o živelných pohromách i o jevech, které jakoby do té doby v SSSR neexistovaly: o úplatkářství, rozkradačství, narkomanii, prostituci i AIDS. Tvář sovětských sdělovacích prostředků se začala měnit.
Text byl převzat z knihy Dějiny Ruska 20. století, ed. Andrej Zubov. Literatura: Černobyl: dolg i mužestvo v 2-ch tt., Moskva 2001; A.V. Illeš, A.J. Pralnikov, Reportaž iz Černobyla, Moskva 1988; V.A. Legasov, Iz segodňa v zavtra, Moskva 1996; S. Alexijevičová, Černobylskaja molitva: Chronika buduščego, Moskva 2008.
