Statistiky a ekonomické analýzy vypovídají o stavu ekonomiky dané země mnoho, ale bývají suché a šedivé. Konkrétní příběhy lidí, kteří v zemi žijí jsou o něco barevnější. Přinášíme další střípek do mozaiky, jak se žije lidem v Ruské federaci. Tentokrát jde o příběh matky tří dětí z vesnice Olenje ve Volgogradské oblasti. Text zveřejnil server Novaja Gazeta, autorkou je Anna Bessarabovová.
Celou cestu do vesnice Olenje ve Volgogradské oblasti musím poslouchat, jak šedovlasá spolucestující – vorošilovská střelkyně cestujícím vypráví o slavné stalinské historii a rozčiluje se nad pátou kolonou. Za okny autobusu je tu a tam vidět pohublou krávu, skleníky patřící Číňanům, předvelikonoční tržnice s věnci a kyticemi z umělých květin.
V samotné vesnici Olenje jsou podél silnice stánky s mlékem a keramickými trpaslíky. Zavalité místní ženy – Jelena a Světlana nejprve nechápou, na co se jich ptám. “Odpracujeme den a dostaneme od majitele 600 rublů,” mele si svou Jelena. “Za půl dne platí majitelé stánků ještě méně, 300 rublů. No a co dělat? Jiná práce tady není. Muž odjel za prací do Baškirie, teď se nemůže vrátit. Šéf jim dává jen 1000 rublů za týden, drží je na ubytovně. Ten můj je svářeč.” Manžel Světlany, námořník, odjel také za prací. “Koho hledáte, já jsem vám nerozuměla? Táňa Goršeninová? Proč zrovna ona? Není ničím zajímavá. Stejná jako ostatní ženské tady. Jděte po centrální ulici a ptejte se. Ukážou vám.”
Chudá matka
Taťána Goršeninová – matka pěti dětí. Narodila se a vyrostla v Dubovském kraji. V 19 letech se vdávala. Manželství ale dlouho nevydrželo. Muž Táňu opustil a nechal ji i s třemi syny samotnou. “Chlapce nijak nepodporuje,” pokračuje Táňa ve vyprávění. Kolem neustále pobíhá tříletý Míša. Podle temperamentu s jakým se tento tajfun prohání po domu, je jasné, kdo potrhal tapety v pokoji, kdo polámal křeslo a zasypal koberec kuličkami z pistolky.
“Míša a Jegor jsou od druhého muže,” vypráví Táňa. “S ním to také nevyšlo. Odešel. Nejstaršímu Ruslanovi je 11 let. On je hlava rodiny i chůva. Když jsem pracovala v masokombinátu Dubki, Ruslan zůstával s nejmenšími. Sám vařil, pral, uklízel. Bez něj bychom byli ztraceni… V listopadu mě propustili. Pozvali si mě a řekli, že kvůli krizi musí propouštět. Musela jsem napsat výpověď na vlastní žádost. Jiná práce ve vesnici není. Půjdu prodávat ke stánku u silnice na noční směnu. Přes den nemá kdo hlídat děti.”
Do února Táňu podporovali rodiče. Její máma ale odjela do Moskvy, nechala se zaměstnat jako řidič, aby mohla splácet půjčku. Tánin dům byl zakoupen z rodičovského příspěvku od státu a půjček od známých. Tánin otec, Michail Tabunov, pracuje jako strážný ve Volgogradském traktorovém závodu.
“Hlídám tam tanky, ale výplatu nedostávám,” rozčiluje se Michail Nikolajevič. “Už třetí měsíc neplatí. V příštích dnech má do Volgogradu přijet Rogozin (vice premiér ruské vlády). Proč ale? Mlžit, nebo tlachat o rozvoji? My potřebujeme nakrmit Tániny děti a sami tak nějak vyjít…”
“Bonbony u nás v domě nebyly od Nového roku. Salám a ovoce v ledničce to je vzácnost,” říká Táňa.
“Těstoviny, pohanka, brambory – jídelníček máme prostý. Nevezmou mně děti?” bojí se Táňa. “Z prokuratury už tady jednou byli.”
Kontrola z prokuratury – jedno dějství skandálu, který Táňa a místní škola nechtěně vyvolali.
Goršeninová dlužila škole 7 tisíc rublů za školní obědy pro syny Vasju, Žeňu a Ruslana. Ve vesnici se za školní stravu neplatí tak jako v Moskvě. Vedení školy chápe, že místní mají peněz málo, rozdělilo proto stravování na dvě části: snídaně platí z rozpočtu (regionální příspěvek je 15 rublů na dítě a den) a na obědy se skládají rodiče. “Jednou za měsíc 35 rublů a jednou za půl roku za každé dítě vědro brambor, dvě hlávky zelí, po kilogramu cibule a mrkve.
Já mám tři školáky. To znamená, že musím ročně mimo peněz odevzdat 6 věder brambor, 12 hlávek zelí, to je skoro celý obchod zeleniny a u nás doma není co jíst.”
Na začátku dubna si s tímto Táňa postěžovala svému starému příteli, ale neuvědomila si, že to je bývalý poslanec. Kamarád poslal k Táně volgogradské politiky, ti se obrátili na regionální tisk a Goršeninovou společně s učiteli Olenjevské školy vtáhli do konfliktu.
“Na základě podnětu přišla policie. Dobrácky se ptali, jestli se nebojím, že zasáhne sociálka a děti mně odebere. Rozhovor uslyšel nejstarší syn, byla hysterie,” vzpomíná Táňa, “a to všechno pro brambory a mrkev!”
Zahrádkářská ekonomika
V Olenjevské škole skončila velká přestávka. Děti se rozběhly do tříd. V davu zahlédnu Vasju a Žeňu – Tániny syny. Učitelé je nevtahují do jejich záležitostí.
“My chlapce nezneklidňujeme. Dospělí se musí dohodnout bez nich,” vysvětluje zástupce ředitelky školy Olga Podgornová, “děti ať se učí v klidu.” “Táňu chápeme, má to těžké. Pomoc žádná, s prací to je složité. To co udělala, bylo ale zbytečné… Teď nás obviňují z úplatkářství, vybírání desátku. Tak se ale dohodli rodiče, že budou radši nosit suroviny, než peníze. Ve vesnici zachraňuje mnohé zahrada. Peníze nejsou, alespoň ta zem zůstala. Pěstují jahody, zeleninu a prodávají je u silnice. Přivydělávají ženy i děti. Učí se u nás děti ze sedmi mnohodětných rodin a všem se vede těžce.” Ředitelka školy Natálie Toropovová porovnává jak se v Olenje žilo dříve.
“Byl tady bohatý kolchoz, země mlékem a strdím oplývající. Zaměstnanci dostávali bezplatně maso, máslo. Ve vsi byly fontánky, kolotoče. Nikdo neměl starost jak školáky nakrmit. Kolchozní jídelna pro ně vařila. A nyní, v roce 2016 škola od rodičů vybírá brambory. Odmítneme a děti budou ve třídách omdlévat hlady.”
Mámy školáků nejprve Táňu odsuzují za její důvěřivost, “politickou negramotnost”. “Musela si pouštět pusu na špacír před poslancem?” Pak ji ale samy omlouvají: “Viděla jste jejich dům? Nábytku málo. Nedávno prodala dětskou dvoupatrovou postel, aby zaplatila za elektriku a plyn. Už ji chtěli elektřinu odpojit. Chlapci spí na podlaze, na zimních bundách. Táňa není špatná matka, nepije, je ale hloupoučká. Jiná by se propuštění bránila, a ona ještě výpověď napsala.”
Goršeninová žije v bídě, škola i celá vesnice tak žije. Přijeli poslanci, nikomu nepomohli, žádné problémy nevyřešili, lidi rozhádali a vrátili se zpět do města-hrdiny Volgogradu. Goršeninovou prověřují vyšetřovatelé a sociálka, školu také prověřují vyšetřovatelé a školský úřad. A bída, ta je zde stále na stejném místě.
“U nás celá vesnice sedí u silnice a bojí se, že silnice bude federální. Takové plány už jsou. Pak všechny prodejce z krajnice vyženou, říká matka třech dětí Olga Drigajlová. Kde pak budeme prodávat své brambory a jahody? Zahradnická ekonomika se zhroutí a jinou ve vesnici nemáme.”
Až vyrostu, odjedu
“Ruslane, říkají o tobě, že jsi špičková chůva. Umíš také vařit?” překážím při domácích úkolech nejstaršímu synovi Táni Goršeninové. On sedí za kuchyňským stolem a zápasí s matematikou.
“Někdy to je potřeba. Peru, uklízím, Míšu hlídám, aby si hlavu nerozbil, k zásuvkám nelezl.”
“Už dlouho jsi hlavou rodiny?”
“Asi od pěti nebo šesti let, nepamatuji si dětství,” říká jedenáctiletý Ruslan.
Když se rozpovídá, vypráví, o čem sní: “Aby bylo možné jíst, na co máš chuť a nic nedělat.” Jak probíhají rodinné oslavy: “Nemáme za co slavit narozeniny.” O oblíbené zábavě: “Když mám čas, sledují filmy o záhadách, jsou zábavné.” O rodině: “Málokdy spolu mluvíme. Není čas.” O nejšťastnějším dni: “Když jsme všichni s dědou jeli za babičkou do Moskvy.” O učení: “Bylo by lepší, kdyby se lidi rodili dospělí a hned šli do práce, bez školy.” O tátovi: “Až vyrostu, chci se s ním potkat, chci se mu podívat do očí.”
“Čím chceš být po škole?”
“Nevím. Je to jedno, až vyrostu, odjedu…”
Zdroj: Novaja Gazeta 25. 4. 2016
