Necitelnost, cynismus, bohorovnost, hloupost – to jsou slova, která snad mohou trochu přiblížit vztah ruské státní moci k obětem požáru obchodního centra v Kemerově a jejich pozůstalým. A nejen k nim. Přinášíme překlad textu ruského novináře Antona Orecha.
Anton Orech: Místo tisíce vulgárních slov
Ruský jazyk je neuvěřitelně bohatý. Je v něm 60 tisíc slov, nebo dokonce více. A já se koukám na Mizulinovou (býv. poslankyně vládní strany v Dumě a předsedkyně výboru pro záležitosti rodiny, žen a dětí, dnes poslankyně Rady federace), na Tulejeva (gubernátor Kemerovské oblasti) a ještě na jednu hvězdu podsvětí, na toho Černova (zástupce gubernátora) a uvědomuji si, že z těch 60 tisíc slov nemohu vybrat ani jedno jediné. Slušná slova došla už dávno, a teď došly dokonce i nadávky.
O těch lidech mohu hovořit jen vulgárně, ale ani ve slovníku vulgarit, který má 12 svazků, si nemohu vybrat. Myslel jsem, že to je chátra, lumpové. Myslel jsem, že jsou to patolízalové a kariéristi. Myslel jsem, že jsou to zlodějíčci a pijavice, že to jsou blázni. Ale teď chápu, že oni a s nimi desítky a stovky dalších, prostě nejsou lidé. Ani Černov, ani Tulejev, ani Mizulinová nejsou lidé a my se musíme zeptat sami sebe: “jak došlo k tomu, že spořádaným, aktivním, vzdělaným, čestným a dobrosrdečným občanům vládnou tato stvoření, která by ani v zoo neměla mít místo, pro která by mělo být zřízeno nové panoptikum- kde by vystavovali morální mrzáčky, s tvarohem místo mozku a s poslaneckým průkazem, nebo dekretem gubernátora místo srdce. Není takového dna, na které by nedokázali klesnout, a není žádná hranice, kterou by neuměli překročit.
Co musí mít v hlavě, v srdci a já nevím kde ještě humanoidi, kteří na hřbitov v Kemerovu posílají autobus s nápisem: “DĚTI. Šťastnou cestu a šťastné dětství”?! (viz fotografie zde) V televizi už čtvrtým rokem mluví o fašistech a banderovcích. A když děti zamknou v kinosálech a ony tam uhoří zaživa – jak to pojmenovat? V srdcervoucích slovech lidí, kteří ztratili blízké, našli “vnější vlivy” a obvinili nějakého ukrajinského vtipálka. No jistě, on rozšířil fámy o stovkách obětí. Ne ti, kteří od rodičů požadovali podepsat mlčenlivost, ale nějaký záludný chochol (Ukrajinec) je šiřitel toho, o čem si šeptá celé město. Může za to on, ne Tulejevci. Tihle všichni jednoho dne musí skončit v pekle.
Nevěřím v posmrtný život, ale chtěl bych, aby pro některá stvoření, navenek podobná lidem, takové místo existovalo. Kde čerti pomalu připraví dřevo, nasypou uhlí, pokropí benzinem, přinesou kahánek a celá tahle parta se začne pomalu a důkladně smažit. A štiplavý zápach zaplní ten temný prostor. Možná se v tu chvíli, třeba jen na minutku, všem těm, čí děti zemřely v “Zimnoj višni” uleví na duši. Takový den určitě přijde!
A do té doby vám chci říct toto. Dny smutku potřebujeme. Potřebujeme je i k tomu, abychom svým blízkým řekli, že je milujeme. Abychom svým dětem řekli, že nám není nikdo milovanější, než ony. Nevíme, který den bude náš poslední. Proto neodkládejme dobrá slova na potom a pamatujme, že krom nás samotných nám v naší zemi nikdo jiný nepomůže. Vláda pro nás má jen milión rublů pohřebného.
Anton Orech
Zdroj: echo.msk.ru
